Nemůžu spát, takže jsem se ocitla v obývacím pokoji na pohovce, na klíně notebook a v hlavě plno myšlenek, které jsem chtěla, aby zmizely. Asi dvě hodiny strávím nad seriálem – není to moc, stihnu tak akorát dvě epizody.

Potom se mi znenadání rozzvoní telefon. Sáhnu po něm, při pohledu na jméno si povzdychnu. Stále se cítím provinile, stále je ve mně až moc pocitů, abych s ním mohla normálně mluvit.

„Charlie?" přijmu hovor.

„Sophie," zazní trochu překvapeně, „prosím tě, řekni mi, že jsem tě nevzbudil."

„Nevzbudil," promnu si čelo, „nespím už dobré dvě hodiny. Děje se něco?"

„Jen jsem se chtěl zeptat, jestli jsi v pořádku," zahuhlá, takže mu skoro nerozumím.

„Jestli jsem v pořádku?" odtuším a rty se mi zkřiví v zahořklém úsměvu. „Charlie, nemyslíš, že kvůli tomu bych měla volat spíš já tobě?"

„Je mi fajn, je to jako mít kocovinu," ujistí mě.

„Stále se cítím strašně blbě," přiznám mu, zřejmě z nedostatku spánku, nebo možná chci, aby to věděl, „kdybych ohledně toho mohla alespoň něco udělat, ale nemůžu. Víš, co na hraní bylo krásné? Vždycky jsi věděl, co postava udělá. Vždycky bylo po tvém, přestože jste na všechno byli dva."

„Sophie, prosím tě, nevyčítej si to," zazoufá.

„Jen jsem z toho všeho tak trochu rozčarovaná," pokouším se kontrolovat svůj hlas, do očí se mi tlačí slzy, „takhle jsem si narozeninové přání nepředstavovala. Co víc? Máma má za to, že spolu chodíme, že jsme dokonalý pár. A on se tak celý večer tvářil, jakože má věci naprosto pevně v rukou, že všechno klape, že to mezi námi klape..."

Odmlčím se. Naslouchám tichu, které panuje i na druhé straně linky. Oba dva jsme hodnou chvíli mlčeli, než jsem znovu promluvila já.

„Promiň mi, prosím tě. Nechápu, proč tě takovými žvásty vůbec zatěžuju, můžu si za to sama," povzdychnu si.

„Nebo za to můžeme oba?" nadhodí.

„Za plno věcí jsme vždycky mohli oba," uculím se.

„Pamatuješ na střední? Naše jména byla nerozlučitelná dvojice," uchechtne se.

„Jo, dvouprvková množina," prsknu, „to vždycky říkal na matice, když na nás došlo. O bože, jak já jsem nesnášela, když to říkal."

Z druhé strany se ozve smích, který pomalu utichá.

„Sophie?" uslyším potom, aniž bych potřebovala ještě něco dalšího slyšet.

„Ano?" přesednu si, přičemž dám dobrý pozor, abych neshodila notebook.

„Tohle taky zvládneme," ujistí mě, „společně."

Kolem poledne není po zaklínači ještě ani stopy. Zřejmě onemocněl něčím jako je zimní spánek, přestože léto je v plném proudu. Zrovna, když ho chci jít zkontrolovat, se mi znovu rozezvučí telefon. Odložím notebook, chytnu telefon a schoulím se do rohu gauče.

„Manon?" zahuhlám, když přijmu.

„Sophie, všechno v pohodě?" je to první, co řekne.

„Víceméně, krom toho, že nemůžu spát, tak v pohodě," odfrknu si.

„Spala jsi na gauči?" zajímá se.

„Asi od poloviny noci, jo," přiznám, přičemž zavřu oči a hodlám jen poslouchat její hlas.

„Sehnala jsem ty svíčky," oznámí náhle a já nevím, jestli se usmát nebo ne.

„Hm," zamručím prostě.

„Hm?" nechápe. „Doufám, že od toho nehodláš couvnout, nebyla to úplně nejlevnější záležitost."

„Co v tomhle světě je levná záležitost?" zabručím.

„Ségra, co ti je?" postřehne.

Hodnou chvíli přemýšlím, zda říct, že nic, nebo se přiznat.

„Volal mi Charlie," vypadne ze mě nakonec.

„Ou," odtuší po malé odmlce, „už je mu líp?"

„Ano," vůbec si tím nejsem jistá, ale přeci to říkal, „ale i tak se stále cítím blbě."

„Chápu, ale, čím dřív zapracuješ na té řeči, o které jsme mluvili, tím spíš se nebudeš muset bát, že se to bude opakovat," namítne.

„Vždycky hledej to pozitivní?" zamžourám před sebe a koutkem oka postřehnu pohyb.

„Přesně tak," takřka slyším, jak se musela usmát, „zkusíš najít i nějaký ten prostor?"

„Nemám ponětí, co mám hledat," sednu si a podívám se na něj.

Stojí kousek od sedačky, dívá se na mě naprosto nic neříkajícím pohledem.

„Vždyť už jsme o tom mluvily," zahučí sestra.

„Manon, zkus to ty, prosím," zadrmolím.

„Proč? Sophie, co..."

„Prosím!"

„Ještě ti zavolám."

Sedne si vedle mě a já okamžitě pohovku opustím. Stoupnu si, ošiju se a pootočím se na něj.

„Potřebuješ něco?" dostanu ze sebe až moc rychle.

„Ano," přikývne se vší vážností, „potřebuju s tebou mluvit."

„Mluvit?" pozdvihnu obočí. „O čem?"

„Promluvit si o včerejšku a o spoustě dalších věcí," vysvětlí, najednou působí dospěle.

„Geralte," potřesu hlavou, „já s tebou o tom nehodlám mluvit. Včerejšek je dneškem uzavřenej. Ty věci byly tak, jak byly, tím to končí. Jsem rozhodnutá."

„Nevíš, co mluvíš, Sophie," vstane.

„Nepřibližuj se!" zvednu ruce v obranném gestu. „Prosím tě, nezhoršuj to. Rozhodnutá jsem, vím moc dobře, co mluvím. To, že ty si myslíš opak, na věci vůbec nic nemění."

„Mluví z tebe vztek a zoufalost," tón hlasu se mu mění, je vemlouvavý a starostlivý.

Na okamžik zaváhám. Je to sice pár vteřin, ale on je dokáže využít k tomu, aby se ke mně dostal blíž. Když se probudím z váhání, stojí těsně přede mnou. Skoro vyjeknu. Trhne to se mnou a ihned o několik kroků couvnu, dokud zády nenarazím do zdi.

„Nech toho, prosím tě," nezvládám to, hlas se mi třese, „přestaň! Proč tohle děláš?"

„Protože bych ti to opravdu rád vysvětlil, ale ty mi nedáváš možnost," zabodne se do mě pohledem.

„A co mi prosím tě hodláš vysvětlovat? Není co," stojím si za svým.

„Sophie," vzdychne a na chvilku svraští obočí, takže se mu na čele vytvoří ono drobné v, „prosím, nechci se hádat jako nějaké malé děti. Pojď se mnou prosím tě ven a nech mě, ať ti řeknu, jak se ohledně včerejška cítím já. Třeba pár věcí pochopíš a získáš trochu nadhled? Nemyslíš, že by bylo dobré si věci objasnit? Já tě nenutím měnit názor, jenom chci, abys mě vyslechla."

Uhnu mu pohledem, zírám do země, přemýšlím. Po pár minutách opět vzhlédnu a podívám se na něj. Stojí tam, a když postřehne můj pohled, lehce se pousměje. Přešlápnu.

Manon by mě nepustila. Nechtěla by, abych šla.

„Žádám toho tak moc, předtím, než mě pošleš zpátky?" zeptá se a vše tím zlomí.

Manon tu není...

„Dobře, dám ti hodinu. Hodinu jsem s tebou ochotná se o tom bavit. Pak už o tom nechci v životě ani slyšet."

Asi o čtvrt hodiny později...

Kráčíme městem. Jdeme vedle sebe mlčky, občas se naše ruce otřou o sebe, ale jinak mám pocit, jako bychom byli dva cizí lidé. Pocit je to ovšem jen okrajový, namlouvám si to v hlavě, srdce mluví jinak.

„Někam bych tě rád vzal," promluví najednou a já pozdvihnu hlavu.

„Opravdu?" odtuším trochu kousavě, následně se za to chci proplesknout, přeci jsem mu slíbila, že ho vyslechnu.

Nereaguje, hodnou chvíli mlčí, než se znovu odhodlá mluvit.

„Už to není moc daleko, teda nemělo by být, nejsem si jistý, zda tam trefím, tak se nezlob, kdybychom se ztratili," šeptne.

„A kam jdeme?" pozdvihnu obočí.

„To ti na druhou stranu říkat nechci, každopádně počítej s mezizastávkou, ale to ti řeknu včas," chytne mě za zápěstí a z nenadání vtáhne na přechod, když se rozsvítí zelená.

Ocitneme se na kopci za městem, na tom nejvyšším odkud je nejluxusnější výhled na celé město. Než se stačím vzpamatovat a zeptat se ho, jak na tohle místo vůbec přišel, stojí přede mnou s jednou jedinou rudou růží v ruce. Strnu, couvnu, pozdvihnu ruce a zakryju si dlaněmi obličej. Zprudka zavrtím hlavou – tohle nemůže být reálné.

„Je něco špatně?" ptá se nejistě. „Sophie?"

„Říkal jsi, že budeš mluvit," hlas se mi chvěje, „tohle má k mluvení daleko."

„Dobře, tak, tak ti to povím teď," vzdychne, „Sophie, vím, jak se ohledně mě cítíš a..."

„Nevíš nic," zamručím tlumeně do dlaní.

„Vím, ty zrovna bys mohla vědět, že já vím. Mrzí mě, že to není tak, jak bys chtěla, aby to bylo," šeptá.

„Jsem jako druhá Essi, stejná jako Očko," zamotá se mi hlava, ale ustojím to, „prosím tě, já nechci poslouchat, jak tě to strašně mrzí a že se mi to pokusíš vynahradit. Co z toho asi budu mít? Akorát to tím zhoršíš, proto jsem s tebou nechtěla vůbec mluvit. Neměla jsem nikam chodit, já jsem taková kráva."

„Sophie," jeho hlas je konejšivý, „prosím tě, podívej se před sebe, ne na mě, ale před sebe. Řekni mi, co vidíš?"

Odtáhnu si dlaně od obličeje a znovu se zadívám na město. Zatajím přitom dech. Přestože je mi strašně špatně, žaludek mám stažený a nejspíš budu zvracet, dokážu si ten pohled užít. Čím déle se ale koukám, tím spíš se připomíná onen obrovský strach, který ve mně roste, strach a zoufalství. Kolena se mi roztřesou, v krku se mi vytvoří pomyslný knedlík. Dostávám všechno, o čem jsem vždycky básnila, jenže to dostávám ve chvíli, kdy už o to nestojím.

Podlomí se mi nohy, zajíknu se a připravím na tvrdý dopad. Pádu ovšem zabrání pár silných rukou, které mě zachytí a pozdvihnou. Před obličej se mi dostává růže a já ji jemně pohladím po okvětních lístcích.

„Víš, komu se dávají rudé růže?" táži se a čekám na odpověď.

„Vím, prosím tě, vezmi si ji," špitne a já si květinu opatrně převezmu.

Jakmile to udělám a on má ruce volné, přivine si mě k sobě víc. Ovine okolo mě paže, natiskne si mě na sebe tak, že můžu sotva dýchat. Přivřu oči, snažím se s tím nějak vyrovnat, ale nejde to.

„Geralte," přičichnu k růži, „já jsem..."

„... Nezměnila názor," doplní mě, „já jsem s tím počítal, ale prostě jsem musel."

„Cos musel?"

„Omluvit se ti za všechno, co jsem ti provedl. Chtěl jsem jít včera s tebou, chtěl jsem, ale nedokázal jsem se ozvat. Sáhl jsem po tom nejjednodušším řešení, které se pak naskytlo, aniž bych hleděl na následky. Mrzí mě to, Sophie, prosím pochop..."

„Chápu," skloním hlavu a opřu se o něj, „ale nemůžu."

„Vím," vnímám, jak mi zaboří nos do vlasů.

„Je to všechno, cos mi chtěl říct? Moc jsi toho neřekl."

„Neřekl, ale naznačil a tys pochopila. Je zbytečné to jakkoli rozvádět. Každý se vrátíme k tomu, co jsme měli předtím."

Pokývám hlavou, odtáhnu se. Otočím se a pohlédnu mu do očí. Neřekne nic, prostě si mě jen zase přitáhne k sobě a natiskne rty k mým. Nebráním se, neucuknu ani se nepodvolím. Oči se mi samy zavřou. V ten moment mi dojde, jak moc velkou chybu jsem udělala. Jenže překvapivě zjišťuju, že jí vůbec nelituju. Strach střídá nejistota.

Jak mám vůbec napsat tu řeč? Teď? Po tomhle...

Po tváři mi steče jedna jediná drobná slza, která stihne zaschnout, než se od sebe odtáhneme. Zbyde po ní jen sotva zřetelný lehce lesklý proužek, nic víc.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Hurá! Nová kapitola!! Moje citlivá romantická dušička se opět ozvala, jak jste jistě poznali, prostě si občas nemůžu pomoct no  - takhle nějak to vypadá, když jste zamilování do imaginární postavy... Eh, nu což :)  Snad jste si i tak kapitolu řádně užili.

Znovu a opět bych vás poprosila, abyste do komentářů hodili číslo od 1 do 10, které vám zcela náhodně vyplivne generátor – tak, jak už to tu jednou bylo u karet. Tentokrát se však dostáváme k rituálu a ten je taky o štěstí, víceméně. Tak se na to podíváme, jak to bude.  :)

 Děkuji za každý hlásek!! :) Tak zatím, zase u nové kapči! :)