S trhnutím jsi se probudil. Otevřel jsi oči a jedním rychlým pohledem jsi zjistil, kde se to nacházíš. Všude kolem tebe byl hrubě opracovaný kámen a jediný zdroj tepla vycházel zpoza rohu. Rychle ses postavil, ale hned jsi šel zpátky ke zdi kvůli tepající bolesti v hlavě. Nevěděl jsi, kam ses dostal a jak. Nevzpomínal sis na nic, co se stalo před tímhle místem. Přehodil sis přes sebe deku, na které jsi předtím ležel a snažil mnutím dlaní trochu zahřát. Když jsi vydechl, uviděl jsi bílou páru, která ti šla od pusy.

„Á, už jsi vzhůru. Vyspal ses dobře?" ozvalo se zpoza rohu, odkud vycházelo světlo z ohně. Vyšel odtamtud postarší muž. V šeru se moc proporce těla nedaly rozeznat, ale dlouhé bílé vlasy nešly přehlédnout.

Muž se posadil se svou přikrývkou vedle tebe a podal ti kelímek vlažné tekutiny. Když jsi ji ochutnal, málem jsi nepotlačil chuť vyprsknout. Ať to bylo cokoli, chutnalo to odporně. Jako slimáčí sliz s hnědým uhlím.

„Kde to jsem?" zeptal ses muže trochu chraptivým hlasem, „A jak jsem se sem dostal?" dodal jsi.

Muž se zasmál a dopil zbytek tekutiny z kelímku. Mlaskl, jako by to byla ta největší lahoda, kterou kdy jedl. Podíval se na tebe a hned zase do kelímku v ruce.

„Neboj hochu, všechno ti vysvětlím, ale nejdřív mi pověz, kdo jsi, odkud pocházíš," posadil se pohodlněji muž. Očekával dlouhý příběh. Problém byl v tom, že jsi nevěděl ani kdo jsi, ani kde bydlíš. Vypověděl jsi muži, že ses probudil už tady a nic si nepamatuješ. Lehce se pousmál a položil ti kostrbatou ruku, téměř stejně světlou jako jeho bílé vousy, na rameno.

„Já vím, že si vzpomeneš. Zavři oči a představ si otázku: Odkud ses sem dostal, pak už to všechno půjde samo," zkusil tě povzbudit. Z nějakého důvodu si mu však nevěřil. Něco na něm nebylo normální, jako by tě hlas v hlavě varoval před magií. Matně sis vzpomínal, že tam, odkud pocházíš, magie existuje.

„No tak," zmáčkl ti stařec už trochu netrpělivě rameno znovu. Přikývl jsi a poslušně zavřel oči, i když si nemohl odolat dotěrnému hlodání hlásku v hlavě.

Po chvíli urputného soustředění jsi konečně v hlavě uviděl obraz. K nebi se tyčily dlouhé vysoké věže celé ze slonoviny. Střechy zámku pokryté zlatem a na špičkách domů vlající zlatočervené vlajky se jmelím uprostřed. Po kamenem dlážděných ulicích pochodovalo vojsko vracející se domů. Lid před dřevěnými domy mával příbuzným a přátelům vracejícím se z vyhrané bitvy. Lesklá královská zbroj se blýskala v zapadajícím slunci a dlouhé stíny věží dopadaly na rozrostlé město pod nimi. V tu chvíli sis uvědomil, kde se ve vzpomínkách nacházíš. Briskel, hlavní město Carilinie.

Otevřel jsi oči a pohlédl na starce, přikývl jsi, že si už vzpomínáš. Na jeho vybídnutí jsi začal vyprávět.

Briskel ten den tak slunečný jako ve tvé vzpomínce nebyl. V dobu, kdy se vzpomínka odehrávala slunce pomalu klesalo za obzor, teď nebyl ještě ani čas oběda. Venku za okny paláce bylo zataženo a mraky byly tak obtěžkané vodou, že hrozilo, že se každou chvílí protrhnou a smočí zem pod sebou proudy deště. Po ulicích procházelo jen služebnictvo s košíky plnými jídla zakrytými šátky.

Kdybys nebyl ukryt v teple vyhřáté místnosti, klepal by ses venku zimou. Už to bylo dlouho, co slunce vykouklo zpoza hradby šedých mraků. Stromy, tráva i budovy dostávaly tak šedivý odstín. Normálně i jasné střechy královského paláce, se nyní ani neopovážily zacinknout zlatým odleskem.

Moc dobře jsi věděl, proč tomu tak je, ostatně jako všichni obyvatelé hlavního města. Hlavní druid královského dvora chřadl už čtvrtý měsíc a jeho spojení s přírodou okolo Briskemu bylo tak silné, že se nedovedla radovat bez něj.

Bez druida se veškerá úroda mohla házet rovnou do koryta prasatům. Zvířata chřadla a ani lidé z města neměli šťastné dny. Pořád se jen se zachmuřenými výrazy loudali ulicemi Briskemu. Nebylo proto divu, že král nebyl zrovinka nadšením bez sebe. Bylo jasné, že bude chtít svého druida vyléčit. Zval proto na svůj dvůr lékaře z celého světa. Žádnému z nich se však dodneška nepodařilo lék na druidovu nemoc najít. Už i mezi obyčejným lidem se vedly dohady o tom, co mocného druida postihlo a jestli se vyléčí.

Pohlédl jsi na krále, který přecházel po místnosti, jako každý den už mnohokrát předtím. Tentokrát to však nebylo z myšlenky, jak si vede doktor u kouzelného muže, nýbrž někoho očekával. Od mudrce z daleké země, která ani neležela na mapách, se dozvěděl o léku, který přináší zpět mládí a moc. Znal jsi svého krále moc dobře na to, abys věděl, že ho účinky léku okouzlily. Byl to spravedlivý král, ale také velmi chamtivý a pyšný. Jestli lék mohl vyléčit starého muže, a ještě mu přidat na kráse a mládí, musel to mít král taky.

Mudrc se také brzy dostavil spolu s mapou, kde by se údajně medicína měla nacházet. Celou řadu šlechticů přítomných na schůzi, překvapilo, že to není ledajaký lék. Kouzelná loutna, schovaná po staletí v nejtemnějších koutech Carilinie, měla tyto kouzelné účinky. Cesta k ní však nebyla jednoduchá. Pouť měla na svého cestovatele nachystaná různá nebezpečí a překážky. K tomu se o loutně říkalo, že je prokletá. Podle legendy svého uživatele obdařila neobyčejným zrakem, který prokoukl každou iluzi, ale také nesnesitelným strachem ze zrady svých blízkých a neutichajícím hladem po bohatství. A tehdy to přišlo.

Jako králův věrný sluha a jeden z blízkých rádců, sis uvědomoval, že král nepřenechá mapu k loutně kdekomu. Šlechta však chtěla část moci kouzelné loutny jen pro sebe a nehodlala se o ní dělit. V místnosti propukl zmatek. Šlechtic tahal druhého za vlasy. Baron barona škrábal po obličeji a vévoda stahoval jinému kalhoty. Každý z nich se chtěl k mapě dostat jako první a prokázat tak svému panovníkovi i sobě službu.

Do okenic se zvenku opíral vichr a stejná vánice panovala i vevnitř. Nikdo nereagoval na uklidňování služebnictvem ani na zlostný tón králova hlasu. Před očima měli jen vidinu mladých žen a bohatství, kterého s loutnou nabudou.

Ty jsi jen stál u závěsů velkých vitrážových oken a pozoroval ten zmatek. Ze stolu jsi viděl padat džbán s vínem, když tě někdo prudce zatáhl za bělostný závěs. Na sametovém fráčku si uviděl pár zmuchlanin, nad kterými sis povzdychl. Zase ho budeš muset vyžehlit.

„Musíš tu loutnu najít," zazněl hrubý hlas mudrce, který se na tebe mračil. Nevěděl jsi, co na to říct. Ty jsi neuměl přežít venku v divočině. Celý život jsi vyrůstal ve městě a na zámku. Jak by někdo jako ty mohl najít magický předmět a neztratit přitom to nejcennější co máš – svůj život.

„To nebyla otázka, nebudu se s tebou dohadovat. Nikomu nevěř!" vrazil ti černovlasý vrásčitý muž do rukou mapu. Pomalu jsi přikývl, ale než jsi stihl cokoli říct, odhrnul se závěs. Desítky divokých očí šlechticů sledovalo mapu v tvých rukách jako svou kořist. Když se vrhli dopředu byl si už připraven. Lehce ses podnapilým mužům vyhnul a utíkal po schodech dolů.

Cestou ven z paláce sis stihl posbírat do brašny nejzákladnější věci, co by se ti mohly venku hodit a už si pospíchal po prašné cestě daleko od hlavního města.

Pokračuj na 1.