Probudil ses, když ti někdo vylil vodu do obličeje. Posadil ses a zjistil, že je pod tebou teplý zlatý písek. Po tvém společníkovi nebylo nikde ani památky, zato byly všude trosky kvůli vašemu ztroskotání. Dřevo, sudy a sem tam i látky. Svou brašnu jsi stále měl přehozenou přes rameno. Málem jsi spadl zpátky na písek. Opravdu jsi ztratil jediného člověka, který s tebou chtěl vykonat cestu do Loustany a pomoct ti? Naštěstí tě někdo podepřel. Za tvými zády stál zrzavý muž s pihovatým obličejem. Přes hlavu měl velký klobouk, ale ten nedokázal všechny prameny ohnivých vlasů schovat. Tvářil se starostlivě. Nic neříkal, jen ti pomohl na nohy. Kousek dál byla na břeh vytáhnutá rybářská loď. Muž tě musel najít na moři a vytáhnout sem na pláž. Muž se usmál a beze slov zpustil loďku zpátky na vodu. Ty sám ses vydal na druhou stranu, než šel rybář. Po nějaké době borovým lesem ses dostal na cestu. Nebyla dlážděná kameny jako u Briskelu, nýbrž červenými cihlami, které jsi u své domoviny nikdy neviděl. Šel jsi po ní, dokud se za tebou neozvalo cinkání a klapot koňských kopyt. Byl jsi tak vyčerpaný, že jediná myšlenka, která tě napadala bylo jídlo, ale přeci ses jen donutil vymyslet, co dělat. Mohl to být někdo, kdo ti ublíží. V tom případě by bylo lepší se schovat (25). Nemohl jsi však vyloučit možnost, že to žádná hrozba nebyla a zkusit si s tím někým promluvit (83).