Postavil ses zpět na nohy. Kdybys otočil hlavou jenom trochu doleva, určitě by sis všiml páru jasně žlutých očí vykukujících z vody v bažině. Proto tě opravdu překvapilo, když jsi po pár krocích šlápl do nějakého hnědého slizu na zemi. Zvedl jsi nohu a zjistil, že se sliz nechce od podrážky odlepit. Nohou jsi jezdil po dřevěné lávce v naději, že se sliz odře, ale nehnul se ani o píď.

Za tebou zachraptěl zvuk. S velkou dávkou představivosti by se klidně dal pokládat za lidské bručení. Člověk to však nebyl. Za tebou stála příšera, které celé tělo tvořilo sliz. Ten stejný, do kterého jsi před chvilkou šlápl. Místo toho, aby se na tebe nestvůra, jejíž jméno si neznal, vrhla, začala tahat za slizový provaz, který se táhl od její ruky až k tvé noze. Nečekané zatáhnutí tě málem srazilo zpět na zem, stihl jsi to však ustát.

Po dalším neúspěšném pokusu odstranění slizu ses rozhodl, že se z toho budeš muset dostat nějak jinak. Rozhlédl ses kolem sebe, ale viděl jen rozbořené zábradlí. Mohl bys zkusit odlomit klacek a příšeru nějak přeprat (86). Nevěděl jsi, jestli se tam stihneš dostat včas. Ten drahocenný čas si mohl věnovat útěku (18).