V Loustaně panoval klid. Tedy všude jinde než v místě, kde ses zrovna nacházel. Po tom, co jsi se úspěšně dostal dovnitř, ses skryl uprostřed davu elfů na náměstí. Všichni skandovali a jásali. Drali se dopředu, aby zahlédli něco, co ty jsi zezadu vidět nemohl.

Spolu s davem jsi se nechal unášet dopředu, až se ti konečně naskytl pohled na onu věc. Málem jsi omdlel. Neboť na stojanu na malém pódiu byla opřená loutna. Byla krásná. Zlaté dřevo se odráželo na slunci a stříbrné struny lákaly na brnknutí. Téměř jsi až slyšel, jak tě loutna líbezným hláskem vyzívá: Pojď, nejsem jen krásná, ale taky krásně zním. A ty ses tomu odolání nedokázal ubránit. Neviditelné lano spojující tebe a kouzelný nástroj zatáhlo za naviják a přitáhlo tě blíž. Vylezl jsi po tělech ostatních a nevnímal pohoršené vzdychy a nadávky. Teď pro tebe neexistovalo nic jiného než jasně zářící loutna.

Už jsi stál na pódiu a natahoval se po loutně. Chtěl ses jí dotknout. Cítit tlukot dřevěného srdce pod dlaní. Zastavit její naříkavé volání tvého jména. Něco tě však zarazilo. Nebyl to předmět, nýbrž vzpomínka. Přesně takhle se chovali šlechtici v paláci, když se mudrc o loutně zmínil. Toužili po ní a chtěli ji pro sebe. V očích měli krvavý pohled a nebáli se pro loutnu obětovat cokoli. Vypadal jsi snad teď úplně stejně? Měl jsi taky chamtivý pohled? Otočil ses a chtěl se vrátit zpět mezi dav, ale loutna zavolala znovu. Ještě sladším a urputnějším hláskem volala po tobě a záchraně. Chtěla být vlastněna, ne vystavována jako zchátralá věc v muzeu. Ona chtěla hrát a být obdivována.

Takovému volání o pomoc jsi nemohl odmítnout. Popadl jsi loutnu do ruky a projel tebou hřejivý pocit vítězství. Konečně ji máš u sebe. Je jen tvoje a nikdo ji nedostane. Hnal ses za ní takovou dálku, přeci ji nepřenecháš starému králi, který stejně nebude kralovat dlouho. Přitiskl sis loutnu k tělu a nedbal výkřiků elfů pod pódiem. Slyšel jsi jenom nadšené tleskání. Slyšel jsi přesně to, co loutna chtěla, aby jsi slyšel. Otočil ses. Někdo ti snad tvou loutnu chtěl vzít? Všude padaly okvětní lístky růží a fialek. Nikdy ses necítil tak krásně. Jako v nebi. Nevěděl si, že okvětní lístky nejsou lístky, nýbrž šípy vypouštěné lukostřelci všude kolem tebe. Viděl jsi jen to, co loutna chtěla, abys viděl.

Přímo před tebou se objevilo stádo příšer. V jednu chvíli to býk chípec, v další kinga, a dokonce i bluňky.

„Ne! Nechte mě být! Konečně splním úkol!" slyšel jsi volat svůj hlas, ale nebyl sis vědom, že by jsi otevřel pusu. Příšery útočili. Plivali kyselinu, oheň a chtěli sežrat obyčejné nevinné elfy pod pódiem. Na zemi se válel meč. Sebral jsi ho a bez rozmyslu bodl první i druhou i třetí nestvůru. Nechtěl si, aby ublížil občanům Loustany, tobě nebo nedej bože loutně.

Všechno bylo tak krásné. Stane se z tebe hrdina za zachránění města a už nikdy nebudeš muset pracovat pro toho chamtivého krále. Po těle ti stékal sladký nektar a voněl jako tisíce květů. Pak nastala tma.

„To je všechno." shlédl jsi na muže, který si během tvého vyprávění lehl na zem. „Všechno, co si pamatuju. Dál už mám jen černo." sklopil jsi hlavu. Co se stalo dál? Sám jsi byl dychtivý vědět, jak příběh pokračuje. I když to byl tvůj příběh a konec se ti nemusel líbit.

„Nevadí, dozvěděl jsem se všechno, co jsem potřeboval. Děkuji ti."

„Cože?" nechápal si. Muž tu byl zavřený s tebou. Jak se mohl chtít dozvědět něco od někoho, koho ani neznal a viděl ho nejspíš jen dvě hodiny.

„Nevíš, kde jsi, ale já ti to rád řeknu." muž se postavil a jednou rukou si sundal bílé dlouhé vlasy. Odhodil je na zem vedle sebe a usmál se. Z rukou si sundal rukavice, které je dělaly tak kostrbaté, jak zprvu vypadaly. Vše na něm se rázem změnilo k nepoznání. Už to nebyl starý pán, ale krásný mladý muž. Zatřepal hlavou, aby si provětral zplihlé kudrnaté vlasy a otřel si ruce do starého oblečení.

„Jak já miluju dramatická odhalení." zapěl mladý muž a dřepl si k tobě. Hleděl ti do očí a snažil se najít jakoukoli známku lži či podvodu. Po chvilce naklonil hlavu na stranu a zvedl se. Zavolal kohosi jméno a někomu něco povídal. Rozhovor jsi nevnímal. Hučelo ti v hlavě z podvodu, který na tebe muž přichystal. Proč by tě někdo uvěznil a chtěl slyšet tvůj příběh o loutně? Šlechtici! Mělo ti to dojít hned. Knížata přeci vlastnila velké zámky a v nich určitě i vězení. Snad na potvrzení tvé domněnky se muž vrátil.

„Půjdeš s námi." pronesl už chladným hlasem a hrubě tě zvedl na nohy. Dovedl tě k mřížím, které ti bránili v útěku na svobodu. Prošli jste dlouhými chodbami a mnoha zatáčkami, než se muž konečně zastavil. Před vámi byly obyčejné dřevěné dveře. Klika na nich chyběla, místo ní tam byla jen hladká plocha. Muž za klepal na dveře a ty se téměř hned otevřely. Zevnitř se slyšet hluk. Muži i ženy se překřikovali, takže nebylo slyšet žádné slovo. Každé zaniklo ve výkřiku dalšího. Jediná slova, které jsi zvládl zachytit, než nastalo ticho, protože jste vešli dovnitř, byla loutna a krádež. Co měla loutna spojeného s krádeží a krádež s tebou? Nic jsi neukradl, pouze ses loutny dotkl... snad.

„Vítej v Karasu, věznici pro ty nejodpornější padouchy naší historie." postavil se postarší muž s buřinkou na hlavě a ukázal na místo veprostřed kruhového hlediště. Mladý muž, který s tebou byl v cele tě tam dovedl a pak si šel sednout na své vyhrazené místo v hledišti. „Jistě máš spoustu otázek, co tu děláš, jak jsi se sem dostal nebo kdo jsme my, hned budou tvé otázky zodpovězeny." obrátil se vedle sebe na ženu ve fialové uniformě, jakou měli i elfové z Loustany. Něco spolu krátce vyřešili a pak se muž zase otočil na tebe.

„Vloupal jsi se do Loustany a ukradl nejcennější a nejničivější nástroj v zemi. Elfové tě po násilném odporování zatkli a převezli sem. Jsi tu už čtvrtým dnem a nyní jsi nám vše vypověděl." předal slova mladšímu.

„Podle jeho výpovědi si nejsem zcela jist jeho obviněním. Zdá se, že se ho loutna pokusila ovládnout a přestal vnímat svět takový, jaký je. Vůbec si neuvědomoval, co dělá." vyložil. Do jeho slov se vložila zase žena v uniformě.

„To ho však neomlouvá za zabití dvaceti členů mé posádky, zapálení města a vyhrožování králi! Je to vrah a podvodník!" křičela žena. Nechápal jsi, o čem mluví, Jaké vyhrožování, jaké zapalování? Jenom sis loutnu potěžkal v ruce a nic víc. Sledoval jsi, jak se v místnosti zase otevřela debata a jeden křičel přes druhého. Lidé, trpaslíci, elfové společně. Všichni zasednuti na tobě a hladoví po výsledku.

„Přineste ji," mávl rukou muž s buřinkou na dva těžce obrněné rytíře u dveří. U pasu jim viseli dva meče a na zádech měli ještě kuši. Vyběhli klusem z místnosti a přinesli zavřenou truhlu. V hlavě se ti zase rozezněla sladká hudba a hlas volající loutny. Zakryl sis uši dlaněmi, ale hlas neutichal ba se zdál i hlasitější. Elfové v místnosti nadšeně jásali, trpaslíci vypouštěli nadávky a lidé čekali. Sledovali tvůj odpor k loutně. Pokud tě tohle donutila udělat ona. Už nikdy jsi ji nechtěl vidět. Pokud byla pravda, co tvrdila elfka, chtěl jsi loutnu zničit. Spočítej si nevybarvená políčka slávy a přejdi na? 10-9 (36), 8-5 (96), 4-0 (43).