Harry se ošije, když se naše teplé rty spojí a vytřeštěně kouká svými mlhovými studánkami před sebe snažící nahmatat můj výraz ve tváři.
Nemůžu si pomoci a musím na jeho dezorientovaně vykulené oči koukat. Dlouho. Prohlubujíc jemně polibek. Jako bychom se houpali na černých vlnách jeho zkrouceného obočí.
Chvěje se. Zavírá oči a zase je otevírá, aby koncentroval pocity, které mu proplouvají tělem při každém mém pohlazení.
Prsty mu masíruji krk, a občas zavítám i do jeho hustých kaštanových vlasů.
Přerývaně se snaží nahnat vzduch do prázdných plic, ale neodtahuje se ode mne.
Nakloním hlavu na stranu, abych mohl polaskat jeho jazyk, který se mi mírně snaží oponovat.
Najednou ale slyším zvláštní šramot za dveřmi. Snad ženské kroky... zvuk klapajících podpatků.
Harryho máma - paní R.
Chtě nechtě se musím od Harryho odtáhnout. Jestli paní R. zatáhne za kliku dveří bez zaklepání, bude zle.
"Promiň, Harry," odtáhnu se a urychleně vstanu - právě včas. Paní R. bez zaklepání vchází do pokoje. Přesně, jak jsem čekal. Je zvyklá na to, že když neomaleně otevře, nenačapá Harryho při ničem neetickém. Je to její dům - a Harryho pokoj do jejího vlastnictví právoplatně patří.

"Kluci? Promiňte, že ruším, ale po zemi strašně táhne, vy tu máte otevřené okno?" stojí rovně ve dveřích s přívětivým úsměvem na rudých rtech. Její vlnité platinové vlasy jí spadají přes ramena jako stříbrný vodopád.

"Omlouvám se, Harrymu nebylo dobře, tak jsem zkusil vyvětrat," oplatím ji úsměv nazpět a mrknu na Harryho. Sedí jako pecka s nepřítomným výrazem ve tváři.

"Vážně? Mám ti přinést paralen, nebo... nebo se potřebuješ najíst?" projeví se její mateřský pud - nenechat syna zemřít na nevolnost.

"Ne, to je dobrý," řekne tak potichu, až mám problém mu pořádně rozumět. "Jen si na chvíli lehnu."

"Dobře, já půjdu domů... zítra tě vyzvednu jako vždycky, Harry."

"Ještě nechoď, Milesi," obrátí se na mne paní R.

"Potřebujete s něčím pomoct?"

"Jen probrat jednu malou věc," zvedne se od Harryho, naposled na něj pohlédne a zavře za námi dveře jeho pokoje.

"O co jde?" táži se na chodbě plavovlasé ženy v letech, na kterou Harry není ani trochu podobný. Snad jen tvarem očí...

"Budu muset odjet na dva dny na služební cestu... potřebuju, aby jsi Harryho pohlídal, než se vrátím, to snad chápeš."

"Samozřejmě, žádný problém," pokývu hlavou. Manžela nemá - údajně se zabil na motorce, když byli Harrymu tři roky... paní R. jsem se na to nikdy neptal, ale řekněme, že i Harry má někdy mluvící náladu.

"Výborně, tak kdyby jsi tady mohl zítra zůstat přes noc? Klidně si ustel s Harrym v pokoji, však už to znáš. Někdy mívá ty svoje noční běsy... ale to taky víš, tak snad nebude problém."

"Ne, jen když mi slíbíte, že ho můžu praštit," zasměji se hravě.

"Stejně si uděláš, co budeš chtít... a pak se divím, proč je někdy tak natvrdlý, když ho pořád biješ po hlavě."

~~~~~~~

Noc byla za trest...
Ačkoliv jsem si dal před spaním sklenku červeného vína, dlouho jsem nemohl usnout.
Pořád jsem musel myslet na to, jak jsem Harryho políbil... vůbec nevím, nač jsem myslel.
Jenže ještě horší věc, na kterou jsem myslel, byly ty jeho běsy, které občas ve spaní má. Co jsem to naposled absolvoval, jsem nemohl spát i několik dní. Jeho křik mi zněl v uších ještě týden v hlavě a při pohledu na něj se mi vybavil i jeho zděšený obličej.
Nevím, čím to je, ale je prý citlivý na takové věci. Kdoví...

~~~~~

Ráno jsem se nebyl schopen donutit vstát z postele. Celou noc jsem přemýšlel, namísto toho, abych spal.
Mé kognitivní myšlení mi vypovědělo službu hned při snídani, kdy jsem si nasypal rozemleté kávové zrna do čaje. Což bylo překvapivě chutnější než černý čaj s mlékem...
Z domu jsem se vyhrabal taktak včas a autem rychle svištěl, abych ještě mohl Harryho zpražit za to, že si teprve čistí zuby.

Po příjezdu na místo - což je nechutně obrovská vila pro dva lidi - mě přepadne Harryho máma s tím, že je mu zle.
"Zle?" pozvednu ironicky tmavé obočí. "Dneska nic ve škole nepíšou."

"Milesi, já tě prosím, abys ho jeden den nechal vydechnout," podívá se na mě se shovívavostí v očích. A já ji to oplatím kamennou tváři se slovy: "Ne."
Paní R. se zamračí, něco zamrmlá, ale nic víc nahlas raději neříká a nasedá do auta.
Já tedy vstoupím dovnitř do předsíně, jež je velká stejně jako můj obývací pokoj, projdu do kuchyně, kde se ujmu povinnosti udělat Harrymu snídani - což si mimochodem vůbec nezaslouží, aby bylo jasno. A pak ho zpražím.
Na snídani mu udělám černý čaj s citronem a obloženou housku se salámem, sýrem a ředkvičkami. Cestou do jeho pokoje ještě vyzvednu z lékárničky ibalgin a nemotorně otevřu dveře ze světlého dřeva, abych mohl vstoupit.
"Dobrý ráno, nesu ti snídani," podívám se na něj, jak se krčí v rohu postele s nahnutou hlavou na stranu a unavenými kruhy pod očima. "Vypadáš úžasně. S tím oknem včera jsme to asi trošku přepískli..."

"Trošku je slabý slovo," zavrčí.

"No jo, no jo," povzdechnu poraženecky. "Ale uznej, že to byla dobrá zkušenost."
Za tato slova si vysloužím unavený káravý pohled - jenž je na někoho, kdo nevidí, až mrazivě přesný - a Harryho vztyčený prostředníček, který rozhodně neznamená: "Rád tě vidím."
Protočím panenkami a přisunu mu blíž obloženou housku se salámem, sýrem a ředkvičkami, kterou bych mu radši rozmazal po obličeji. "Až se najíš, jdeme na ty svaly těla. Biologie se musí učit průběžně."

"Nemám hlad..."

"Vážně s tebou musím mluvit jako s děckem?" vložím mu housku do rukou. "Sněz alespoň půlku, ať tě neškrábu ze země jako vyhladovělého trosečníka."

"Fajn. V tom případě jsi Vilson," prohlásí poraženecky a kousne si.
Netrvá dlouho než to ten malý zmetek sní, ale vážně spořádá jen půlku mé vynikající housky. Radši už nic nenamítám a jdu si do jeho skříně pro učebnici biologie.

"Tak pojď. Dokážeš chvíli stát?" nechám jej zavěsit dlaň do mé dlaně a jemně ho vytáhnu do stoje.

"Jo."

"Kdyby se ti točila hlava, tak křič. Ne, že sebou praštíš o zem," zasměji se a otočím jej obličejem k sobě. "Začneme něčím, co bys mohl znát."

"No, dobře..." řekne nevěřícně. "Tvoje taktika je vážně zajímavá."

"Jak jinak se to chceš naučit? Dívat se na to nemůžeš..."

"Jasně, tak už dělej, nebudu tu stát věčně."

"Tak jo..." položím mu dlaň na hebké čelo, "tady máš sval čelní."
Harry se zasměje, asi jsem jej pošimral, nebo mu to prostě přijde směsné.
Protože to je směsné.
"Tady jsou svaly kruhové oční," přejedu mu palcem lehce kolem očí a poté sjedu na krk, "zde se nachází zdvihač hlavy."

"Co jsou to sakra za názvy?"

"Mě se neptej, mlč a soustřeď se, dokud mám chuť tohle s tebou dělat," uchopím jeho ruku, kterou natáhnu a poklepu mu na rameno, "sval deltový."

"Ano, pane učiteli," zakření se a já jej plácnu dlaní do pupku: "Přímý sval břišní!"

"Au! kroť se trochu," promne si břicho, kde bude mít otisk mé ruky.
Naštvaně jej štípnu do jemné kůžičky na paži, až Harry sykne, "Dvojhlavý sval pažní."
Za to 'pane učiteli' si to odskáče jako nikdy předtím! Ještě chvíli mě bude takhle srát, tak ho někam odvezu a nechám na pospas lačnící zvěři.
"Pro dnešek stačí. S tebou to vážně nemá cenu."