Od mého posledního výstupu je ve třídě hrobové ticho. Tedy až na zděšený šum, jenž se rozezněl místností, když se všichni dozvěděli, že budu vyučovat tělocvik kvůli Harrymu.
Nechystám se nijak prudit, ale jednou na něj někdo vztáhne ruku a přísahám, že se neznám.
Uznávám, že křikem toho moc nemůžu.

Vyučování končí brzy. Harry zarytě mlčí a málem vyletí z kůže, když se k němu přitočí nějaké děvče ze třídy a jemně se dotkne jeho ramene. Je to malá plavovláska s šedýma očima a ústy od ucha k uchu.
"Ráda tě poznávám, Harry," natáhne k němu ruku, "jsem Natalie."

"Potěšení na mé straně," odpovídá zkušeně a potřese si s ní rukou. Jeho superšarm boduje, když se děvče spokojeně usmívá a odcupitá pryč.

"Hmm," zamručím škodolibě.

"Polib mi," zavrčí ještě pořád naštvaný na chlapce, jenž mu nastavil nohu.

"Měl bys děkovat," šťouchnu do něj ramenem. "Díky mně nejsi placka na zemi."

"Děkuji," povzdechne si.

"Nebuď z toho skleslý. Lidé si rádi navzájem ubližují. To už je naše podstata."

"Nepomáháš," zasměje se a na levé straně tváře se mu vyznačí ďolíček. Zajímavé, že jen na té jedné straně.

~~~

Už dvacet minut trčíme v koloně. Hlava mi nebere, kde se všichni ti lidé vzali, že je fronta aut tak dlouhá, ale jsem klidný. Narozdíl od Harryho, který oněměle poslouchá rádio.
"Jak se může patnácti - minutová cesta ze školy protáhnout na tak dlouho?" promluví nakonec vztekle.

"A kam spěcháš?" snažím se jej uklidnit. "Už se to určitě pohne."

"Nikam," procedí mezi zuby. No já už bych byl taky nejradši doma.

"To děvče bylo pěkné," vynasnažím se přesměrovat konverzaci na něco příjemnějšího.

"Všiml jsem si jen, že mohla mít nanejvýš sto šedesát centimetrů."

"Tak si nebude muset ani klekat," projeví se můj nechutně hloupý humor, načež se Harry vyděšeně otočí.

"Fuj, Milesi!"

"Teď sis to představil," zasměji se nestoudně. "A neříkej, že ne!"

"Přestaň blbnout! Okamžitě. Víš, že tohle nesnáším. Chudák holka."

"No tak se uklidni," zavrtím hlavou. "Nechám si své blbé poznámky pro sebe."

"Dík," zavrčí.

"Však máš za co," přihodím do ohně trochu dříví a Harry se mi za to pomstí v podobě bolestivého štípnutí do paže...
Posuneme se sotva o kilometr a jeho trpělivost přetéká právě ve chvíli, kdy auto za námi již po druhé hlasitě zatroubí.

"To už snad není možné!" zakřičí nepříčetně a sahá po klice dveří. Dřív než stačím nějak účině zareagovat, Harry je z auta pryč a světelnou rychlostí se žene k autu za námi.

"Harry!" vyštěknu a jako další vybíhám z auta já.
Vypadá směsně, když se nemotorně opírá o auto a něco křičí na chlapa za volantem, který se vyděšeně krčí na sedadle.
"Harry!" zasahuji právě včas, kdy se chystá muže vyhodit ven. Pohotově ho chytám kolem ramen a táhnu zpět do auta.

"Nesahej na mě, Milesi!" ožene se po mně, aniž by věděl, kde přesně je můj obličej, se strefí do mého nosu.

"Tak a dost!" zakřičím tím nejhorším způsobem tak, že sebou Harry trhne úlekem. Drže si dlaň u nosu ho surově vhodím na sedadlo spolujezdce a rozhlédnu se kolem. Auta se nepohla ani o píď.
Právě teď má trpělivost také přetéká. Nasedám do auta a poručím Harrymu, aby se okamžitě připoutal.

"Promiň, asi jsem to přehnal," omlouvá se vyděšeně zapínaje si pásy.

"Nechci nic slyšet. A drž se. Bude to trochu házet," zavrčím a otočím hlavu do leva, kde je sjezd ze silnice do kukuřičného pole.
Mám ještě spoustu dalších povinností, a kdybych tady měl ještě chvíli trčet s nervózním Harrym, který si taky potřebuje odpočinout, asi bych vážně zešílel. A říznout si to zkrz pole je ten nejlepší nápad, jenž mě stihl v rozčilení napadnout.
Tak do toho.

"C-cože?! Co se chyst-" nestihne ani dokončit větu, já spouštím plyn a mačkám spojku. Auto divoce škubne a za pískotu kol se rozjedeme do leva přímo mezi vzrostlé kukuřičné klasy.
Zemědělci by mi v tuto chvíli nepoděkovali. Krosím to hlava ne hlava a klasy mi divoce šlehají o přední sklo. Ke všemu je terén nerovný a s autem to háže jako při rodeu.
Hop. Hop.
"Ty vole, co blbneš?!" křikne Harry a křečovitě svírá popruh pásu.

"Dostávám nás domů, co jiného?"