Gramofon hraje na nejvyšší možnou hlasitost, což je příjemné škvrčení doprovázené tichou melodií neznámé kapely, kterou měl Harry mezi deskami. Obal od ní byl čiště bílý, nijak nepopsaný. Proto se domníváme, že je to něčí soukromá skladba. Snad s hlubší tématikou - soudě podle smutně se táhnoucí basy, do které sem tam zazní kytara nebo zaduní bicí.
Harry zarytě mlčí, sedí na svém obvyklém místě a má zavřené oči. Vím, že nespí, nýbrž soustředěně poslouchá gramofon, jestli náhodou neodhalí, čí je to skladba.
Já jej pozoruji. Neméně tiše než on a nechávám se unášet melodií.
Jsem rád, že je klid... že Harry chvíli drží klapačku, a taky že já nemusím vymýšlet nic, čím bych jej donutil ke spolupráci.
V biologii jsme se dál nedostali. Pamatuje si jen ty svaly, kterých jsem se dotkl - jak jsem čekal - ale tuhle cestu již nemám chuť nadále praktikovat. Akorát nás to oba táhne k něčemu zcela odlišnému, čemu bychom se měli vyvarovat.
Obzvlášť v jeho vlastním zájmu. Trávili jsme spolu až příliš mnoho času - dva zatracené roky, které jsem se ke všemu snažil přerušovat. Aby si na mě nezvykl. Nebudu tady pořád... nejsem anděl.
Jenže při pohledu na něj moc dobře vím, že je už pozdě. Moc pozdě na to, abych mohl odejít až to skončí... až bude dospělý.
Člověk si řekne, že je mu teprve sedmnáct, jenže rok míjí roky, a hle? Táhne mu na osmnáct. Mně na osmadvacet.
Jsem tady, aby žil jako normální kluk. Je to hnus, co do něj cpu - omamné látky, alkohol. Mohl by žít normálně, jen nevidí. Není na vozíčku.
Ale jeho psychický stav vyžaduje práci v rukavičkách, jež je nelehká. S jeho pomocí zvladatelná, jenže on nepomáhá.
Nechává sebou vláčet po zemi. A jsem to já, kdo jej táhne. Jenže já nemůžu jinak.
Konečně se dostal na úroveň, kdy může jít normálně do školy. Mezi vrstevníky, bezrozměrně se odvázat. Ale já začínám pochybovat.
"Milesi," ozve se Harryho hlas, který roztrhne realitu a přemění ji v hluboký oceán jeho prázdně modrých očí. Ve kterých se topím."Je tu ticho... stalo se něco? Fakt je to divný, když posloucháš gramofon, místo toho, abys žvanil o svalech, nebo tak něco."

"Já ti dám "svaly, nebo tak něco". Já se snažím, abys někdy vůbec odmaturoval a ty se mi takto odvděčíš."

"Víš jak jsem to myslel. Nechej toho."

"Nemáš hlad?"

"Před chvílí jsem snídal," odpovídá sarkasticky, jako bych snad neuměl ani namazat housku máslem a zamračí se. "Utíkáš před tématem."

"A ty před realitou," oponuji mu temně a podívám se na něj. Vyvolávám v sobě lítost, kterou si ani jeden z nás nezaslouží.

"Hnus... ten tvůj tón přímo nesnáším. Možná nevidím, zato ale cítím," chvěje se mu neobvykle hlas. "Vím, že je ti na nic. Cítím to tak moc, až je na nic i mně, tak si tady nehrej na siláka, Milesi..."

"Harry, ale já..." zaváhám na pár okamžiků, "já jen chci, abys byl v pořádku."

"Ale vždyť já jsem."

"Nejsi... jsi úzkostný, bojácný a ke všemu se podceňuješ!"

"Prokristapána, Milesi!" vstane tak prudce ze své postele u francouzského okna s křikem lva, až ulekaně ustoupím o několik kroků vzad. "Drž už tu zatracenou hubu! Ty vážně neumíš nic jiného, než vyvolávat konflikty, když se se mnou bavíš. Když ti, do prdele, říkám, že jsem naprosto v pořádku, tak jsem naprosto v pořádku, a víc nic se řešit nemusí, jasný?!"
Chvíli stojím. Ale vázně jen chvíli, nepříjemně překvapen, dokud se mi nezačnou podlamovat kolena. Otočím se tedy na patě a odcházím pryč z pokoje. Vteřina navíc stání by mě stála nepříjemný pád.
Cítím tlukot srdce až v hlavě, jenž zní jako obrovský zvon odbíjící můj konec.
Zahnu do koupelny, kde sáhnu na kohoutek pro studenou vodu a otočím jej na maximum. Z trubice začne téct pomalu voda a já ji zaujatě pozoruji.
Po chvíli ponořím hlavu pod ledově tekoucí proud, abych se uklidnil. Kapky ledové vody mi stékají po unavených očí a jemně masírují mé bolavé skráně. Když pocítím, že už mi tuhne obličej, vodu zastavím a zvednu hlavu.
Harry stojí ve dveřích koupelny opěrný o futra, tváříc se zkroušeně jako bezradné zvíře zahnané do kouta. Jímž v tuto chvíli je.
"Eh... promiň," šeptne tiše s výčitkou na jazyku.

"Neomlouvej se. Je to hlavně má chyba," usuším si ručníkem tvář, a již uvolněněji pokračuji. "Bude lepší, když to teď necháme být..."

"Co jsi dělal, že tekla voda?" táže se po chvilce souhlasného mlčení, přičemž si prohrábne své jemně kudrnaté vlasy barvy čerstvě vyloupnutého kaštanu.

"Člověk se někdy potřebuje schladit, aby nevyjel na ty, které bezrozměrně miluje..."
Harry se rozpačitě ošije a mi to najednou všechno připadá tak zbytečné. Je to prostě on... můj Harry, který bude introvertní kupa podceňujícího se krtince, který někdo jiný rozkope, pokud tu nebudu já, kdo ho uplácá zpátky.
"Někdy si připadám jako policista, když tě musím hlídat."

"Nikdy," zasměje se uvolněně. Oba rezignujeme nad snaživostí druhého.

"Máš pravdu," zakroutím souhlasně hlavou a přijdu k němu blíž. Není těžké si jej přivinout k sobě, přestože se lehce brání.

"Co jdeme dělat...?"

"Co myslíš?" brouknu mu tiše do ouška a políbím na pootevřené rty.
Vypadá to, že Harryho pár týdnů bez něčeho divočejšího lehce poznamenalo. Svírá pevně má ramena, náruživě a nedočkavě mi vrací polibky.
Přitom chce všechno urychlit, když se rozkrokem namáčkne ma můj klín.
"Tak to tedy ne, Harry," zamračím se. "Nebuď tak hrr hrr, dneska si tě vychutnám pomalu..."
Vyzdvihnu jej do náruče a nesu ho až k jeho posteli, kde jej šetrně položím...