Harry tiše oddechuje plně ponořen do spánku, který je více než žádoucí...
Taky jsem utahaný, ale nemůžu si dovolit ani na chvíli zamhouřit oči. Musím tady udělat ještě spoustu věcí týkajících se nachystání věcí pro Harryho na zítřejší školní výlet. Předpokládám, že mu bude již lépe, a na žádné další výmluvy mu paní R. neskočí...
Takhle zabrat mi dal naposledy, když se ztratil v lese před dvěma lety a já jej musel hledat několik hodin. S tím rozdílem, že vyvrcholení bylo více než uspokojivé, natož když jsem jej našel v lese, tak jsem byl akorát tak vzteklý...

Unaveně si opřu ztěžklou hlavu o polštář. Bolí mě úplně všechno... ještě, že jsme to nepraktikovali ve stoje, nebo na mokré podlaze ve sprše. To bych nezvládl držet Harryho a ještě... dávat pozor, abychom nespadli.
Cítím se špatně pro to, co děláme, ačkoliv mám Harryho moc rád. Nemáme sex jen tak. Náš milostný život doprovází jakási náklonnost k tomu druhému. Z Harryho srany ke všemu vděk, že jsem tady s ním a pomáhám mu. Ale to je pro mne samozřejmostí.
My dva se navzájem chápeme. Jak to ale budou brát ostatní... toť otázka, nad kterou radši ani moc nepřemýšlím.

Povzdechnu si a hrabu se nemotorně z vyhřáté postele. Paní R. by se měla každou chvílí vrátit z práce, a všemi deseti by nebyla ráda, kdyby našla v jedné posteli dva nahé může, z nichž jeden by byl její syn...
Pracuje v nějaké firmě. Vlastně ani nevím v jaké. Harry má zakázáno o tom mluvit, takže se to z něj ani nesnažím vytáhnout. Dilema mezi soukromím matky, a uchováváním tajemství před milencem bych taky řešil velmi nerad.
Každopádně z toho má až nekřesťanské peníze, proto se občas probudí má fantazie, která Harryho matku přemění na mafiána s knírem, jenž si s chlapem v hospodě s radostí zahraje ruskou ruletu... nu, kdoví, co dělá občas po večerech.

Oblečený jsem v cuku letu a tiše se kradu ven z pokoje. Na odchodu si ještě naposledy prohlédnu spícího Harryho, který je schoulený do klubíčka jako raněná laň. Povzdechnu si a pokoj opouštím s kurzem nastaveným do kuchyně.
Když dorazím na místo, s podivem se podívám na paní Rutherfordovou, která sedí za kuchyňským stolem a něco si pečlivě předčítá s nosem zaraženým v papírech.
"Hezké odpoledne. Vůbec jsem vás neslyšel přijít," prolomím ticho, jež by se dalo krájet s nejistotou v hlase. Snad neslyšela nic, co by mohlo prozradit můj milostný vztah s Harrym.

"Ahoj, Milesi," odbyde mne nervózně a pozvedne ke mně hlavu s platinovou hřívou. "Přišla jsem před chvílí... co Harry? Je všechno v pořádku?"

"Ano, všechno je v pořádku. Jen ho bolela hlava, tak teď usnul," zalžu přesvědčivě.

"Je dobře, že tady teď není... potřebuji s tebou něco vážného probrat."

"Samozřejmě," sednu si naproti ní. Tělem mi projede vlna horkosti z nevědomosti, co bude dál. "Co se děje?"

"Nuže... naskytla se příležitost Harrymu spravit zrak... dneska mi volal náš oftalmolog, že by byla možnost laserové operace, která by měla zastavit průběh postupného zhoršování zraku a následně...," poposedne a pár modrých očí zapíchne do mých brčálově zelených. "Harry může zase vidět."

Na chvíli nevím, co na to říci. Hlavou mi prolétne tisíce myšlenek, které by stály za zmínku, ale nevyrazím ze sebe nic. Snad jen, jestli je to, co slyším, opravdu možné.
"Je pravda, že je Harry pouze šerozraký, ale... s jeho zrakem to není dobré, je to horší den ode dne... a to vážně spraví jediná laserová operace? Já... tomu nevěřím."

"Milesi... možná to zní jako sen. Ale je to vážně možné!" usměje se najednou.

"Nejsem doktor. Nemohu posoudit," semknu prudce víčka pevně k sobě a musím se chytnout za hlavu. Představa, že by Harry mohl pořádně vidět... taková příležitost se nenaskytne jen tak. Za pět let bude Harry naprosto nevidomý, jestli to bude postupovat pořád stejnou rychlostí. Tohle je... zázrak.

"Máš strach, viď? Taky se celá klepu. Jsem zvědavá jak na to bude reagovat Harry..."

"To já taky," špitnu.

"Musela by se provést ještě nějaká předoperační vyšetření, ale ta možnost je tak osvobozující!" chňapne mě za ruce tak rychle, až úlekem lehce nadskočím. Chápu její nadšení, ale je to všechno příliš rychlé. Harry s tím nemusí souhlasit, ačkoliv je to úžasné. A operace se nemusí zdařit. Což je... asi nepodstatné, poněvadž by to s jeho zrakem dopadlo špatně tak či tak.
Ale mám z toho najednou divný pocit. Samozřejmě rozhodnutí závisí pouze na Harrym. Mé pocity jdou teď stranou, tohle se nesmí zanedbat. Harry se nesmí zanedbat...
Pro dnešek jdu domů. Rozloučím se s paní R, která se opět ponoří zpět do práce v podobě vypisování jakýchsi dokumentů, a ještě připomínám, že ráno zde dorazím dříve než obvykle kvůli školnímu výletu.
Cestou domů mě přepadává menší úzkost. Najednou jsem dostal otřesný strach... nejsem si jistý, zda-li je ta laserová operace dobrý nápad. Na druhou stranu je to skvělá zpráva. Představa, že by Harry mohl pořádně vidět je opravdu překrásná.
Jen... mne pak nebude nadále potřebovat. Mé služby skončí jako lusknutím prstu a bude konec.

~~~~

Ráno je Harry kupodivu nachystaný přesně včas, za což si vyslouží mou pochvalu.

"Kam to vůbec jedeme?" táže se mě lhostejně Harry rozvalen unaveně na sedadle spolujezdce jako pupek světa.

"Je to celodenní výlet do přírody," odpovídám klidně. "Takže asi do hor, nevím. Zapomněl jsem, co je to za místo..."

"Je něco v nepořádku?" zpozorní okamžitě, aniž by nějak reagoval na mou odpověď. Bylu mu naprosto jedno, kam se svou třídou jede.

"Ne. Mělo by?"

"To já nevím, proto se tě ptám..." promne si nervózně dlaň. "Jestli je to kvůli tomu včerejšku, tak..."

"Ne," zarazím jej v mylném tápání, co by mohlo být problémem a volnou rukou mu letmo sevřu dlaň, aby se zklidnil. "Určitě se nic neděje."
Harry mi jemný stisk ruky opětuje, přestože cítím, že mi to úplně nežere. Ale jak by taky mohl? Zná mě stejně dobře, jako já znám jeho. Nemusíme ani nic nahlas vyřknout, a každý z nás hned tuší, co se děje...
Venku je ještě šero. Vyjeli jsme vcelku brzy, poněvadž jsem nečekal, že by se Pan Velkomožný stihl nachystat včas. Proto zastavuji na odpočívadle u kukuřičného pole, kde jsme zhruba před měsícem dostali pokutu za mé vniknutí do zemědělského rajónu. Což byla sranda, sic jsem se bavil jen já. Harrymu se to až tak nelíbilo.

"Tušil jsem, že tě něco trápí," zasměje se vítězoslavně, když auto zastavím.

"Nic mě netrápí, jen jsme vyjeli brzy, tak zabijím čas," vystoupím z auta vytahujíc si cigaretu. Harry chvíli zůstane sedět, ale pak se zamračí a vyleze ven taky. Neohrabaně obejde auto a natáhne jednu ruku vpřed naznačujíc mi, abych ho nasměroval k sobě. S povzdechem obejmu jeho dlaň a potáhnu ho bezpečně blíž.
Nyní vedle sebe stojíme jako dva totemy v poušti. "Nečekal jsem totiž, že budeš hotový, až pro tebe přijedu."

"Jsi vážně sprostej."

"Radši mlč a nechej mě si užívat ticho," vložím si nikotinovou tyčinku plnou rakovinotvorných látek do úst a z kapsy mikiny vytasím zapalovač, kterým si ten hnus zapálím. Jakmile Harry uslyší cvaknutí zapalovače, zamračí se tak krutě, až se mi zastaví srdce.

"Co to bylo?" nasměruje své mlhavé panenky přímo na mě a jeho výraz se mi zarývá až hluboko pod kůži.

"Co bylo co?" přesměřuji svou pozornost na kukuřičné pole, které osvětlují první paprsky ranního slunce a potáhnu si z cigarety, až se mi lehce zatočí hlava.

"To... cvaknutí. Odkdy kouříš, Milesi?"

"Nevyšiluj. Jen jsem dostal chuť."

"Myslím, že bys mi měl říct, když se něco děje," zašeptá téměř neslyšně. Já jen mlčím a znova si potáhnu.
"Milesi!" zatáhá mne za rukáv černé mikiny a opře si ztěžklou hlavu na mé rameno. "Copak před sebou musíme mít tajemství?"

"Nic ti netajím," pohladím jej jemně ve vlasech, jako by byly z porcelánu. "Jen... přál by sis zase pořádně vidět?"

"Co je to za otázku?" zesmutní. "Neříkej, že tě tohle trápí celou dobu..."

"Víceméně..."

"Smířil jsem se s tím, že vidím jen šedé obrysy," usměje se vyrovnaně. "Někdy sice lituji, že už nikdy nespatřím barevnost podzimu ze svého okna v pokoji, ale... je to prostě tak."
Ach.... jak já nesnáším tu jeho chvilkovou statečnost. Člověk si pak musí zapálit další cigaretu, aby zadusil lítost nad životem...