Ráno opět stojím v Harryho pokoji. Je pondělí 1. září 6:10 přesně. Radši jsem přijel dřív, poněvadž ho znám jako své boty a je třeba u něj stát, a nenuceně popohnat v koupelně, kdy pouhé čištění zubů mu trvá až příliš mnoho času.
Jako právě teď.

"Slyším, jakým tónem na mě koukáš. Nechej toho, máme čas," procedí mezi zuby nanášeje si zubní pastu na kartáček.

"Co je to zase za blbost?" dneska ať mi nehraje na nervy.

"Chadna blboft to neny," huhle přes kartáček nacpaný v puse a já na něj naštvaně, opěrný o futra dveří, koukám. "Co máš na sobě?" zeptá se, když si pořádně vypláchne ústa.

"Oblek. Měl by sis vzít alespoň košili," odvětím a poškrábu se na zátylku.

"No jo... ty chodíš v obleku skoro pořád, to je ten problém," zavrčí a držet semknutá víčka u sebe mu nedělá žádný problém. "Můžu si tě osahat?"

S povzdechem mu dám svolení k osahání si mého oděvu.
Otočí se ke mně čelem podle zvuku mého hlasu a natáhne ruce před sebe v domnění, že narazí do mé hrudi. Avšak jde úplně na jinou stranu a já jsem nucen vzít jeho drobné ruce do těch svých.
"Tady jsem," zasměji se a přitisknu jeho dlaně na mou hruď. Nelze si nepovšimnout jeho zachvění nosu a nahnutí hlavy blíž. "To je zelený čaj, jestli ti to voní."

"Ehm," semkne rozpačitě rty k sobě, "nechtěl jsem tě očichávat." Sjede dlaněmi po celé délce mé hrudi až nahoru na ramena, třebaže na mě s těžkostí dosáhne, i když nepatří mezi nízké prcky.

"V pohodě," prohodím tiše, abych se nerozesmál. Jsem lechtivý, a to, co mi Harry právě dělal bylo víc než k počůrání.
Jemně prsty zajede do každé skulinky mého saka. Pečlivě věnuje čas knoflíkům a výkroji na bílou košili. Uchopí kravatu, jež mi trochu uvolní, jak po ní jede prsty až dolů.

"Jsem hotov," oddálí se. "Vezmu si košili, protože tak, jak ty, rozhodně nepůjdu."

"Dobře," pokrčím rameny a následuji jej do pokoje, zatímco si upravuji povolenou, černou kravatu.

"Která barva se hodí k černým džínům?" táže se.
Na chvíli jsem zapochyboval, jestli vůbec ví, jak černá barva vypadá...
Když pořád mlčím a přemýšlím, on si mezitím svlékne své otrhané tričko na doma a mně se naskytne pohled na jeho tělo. Chtě nechtě si jej prohlížím. Je drobný, vysoký - ale ne tak, abych mu neviděl pěšinku v jeho skořicově hnědých vlasech. Na vlastní pěst si začne oblékat bílou košili, což se mu daří pouze z části.
Teď na scénu přicházím já se zapínáním knoflíků... s otevřenýma očima se nechává upravit k obrazu svému a nedá mi se do jeho prázdných studánek podívat. Jsou klidné, ale zároveň i jakousi částí smutně vyčítavé.
"Cítím, jak na mě koukáš," kárá mě s úsměvem. "Děláš to poslední dobou často."

Zastrkávám mu košili do kalhot, přičemž se sám pro sebe zamračím. Asi bych měl přestat.
"Musím, jinak bys měl ty knoflíky celé nakřivo."

"Ještě, že tě mám," zakření se.

"Můžu mít otázku?"

"Můžeš," sedne si na svou oblíbenou postel pod francouzským oknem.

"Ty víš, jak vypadají barvy?" lehce se kousnu do rtu při vyřknutí tak bizardně znějící otázky. Stydím se.
Harry se však jen usměje a očkama zvláštně zakoulí.

"Pamatuju si je," řekne smutně. "Nejsem šerozraký celý život. A ačkoli se to zhoršuje a jednou budu slepý úplně, barvy si budu pamatovat vždycky."

Mám ho rád...

~~~

V 7:30 úspěšně nasedáme do auta. Těžko uvěřit tomu, že si Harry dokázal pohnout a ještě jsme měli ještě čas na povídání.

"Jsi nervózní?" táži se, sotva vyjedeme na cestu.

"Jsem."

"Mám zapnout rádio?"

"Buď tak hodný..."
Natáhnu prst k tlačítku od přehrávače a stisknu. Autem se rozezní R&B z devadesátek, což k spravení nálady rozhodně nespěje. Ke všemu je typický podzimní den, kdy na vás kouká zasmušilé nebe a v autě je uspávací teplo.
Za několik málo okamžiků jsme již na místě. Otočím hlavu na stranu, abych viděl, jak na tom Harry je.
Špatně.
Jeho pleť je bělostnější než normálně. Možná bych řekl, že je až zelený, proto sahám do své kabely a vytahuji menší nádobu.
"Pij," vtisknu mu ji do rukou.

"C-co to je?" čichne si k tomu a okamžitě se odtáhne. "Vodka?!"

"Nedělej scény a napij se."

"Jsi při smyslech, Milesi?! Je to můj první den a to mám hned spadnout do maléru nebo co?"

"Neštěkej na mě a napij se," snažím se znít co nejtišeji. "Trochu tě to nakopne. Nemáš se semnou čeho bát."

"Jak se něco stane..." protestuje naposled, ale lahvičku do sebe obrací a na ex ji má v sobě.

"Z toho se ani zpít nemůžeš. A teď padej z auta, ještě musíme najít tvou třídu."

~~~

Třídu nacházíme rychle, jelikož i přes mé brblání, že se na cestu ptát nepotřebuji, nás odchytla uklízečka a poradila nám. Netřeba zdůrazňovat, že jsme kolem ní několikrát prošli...
Ve třídě už byli skoro všichni. Jakmile jsem vešli, ruch, smích a šelest utichli. Všechny holky se otočily mým směrem, což zarytě chápu. Když jste pubertální výrostek, v jehož životě se neděje nic neočekávaného a pak vám do třídy přijde pětadvaceti-letý chlap v obleku, je to vzrůšo.
Každopádně, co následovalo potom, kdy za mnou vešel Harry, který se s otevřenýma očima snažil dělat, že si prohlíží třídu, nikdo nečekal.
Chlapec v přední lavici měl pocit, že by mohl Harryho pěkný obličej trošku poškodit a nastavil mu nohu. Přirozeně jsem si toho sotva všiml já, natož Harry...
Nestačil jsem se skoro ani otočit. Slyšel jsem, jak Harry zaklel a s vytřeštěnymá kukadlama se řítí k zemi. To bych ale nebyl jeho asistent, kdybych jej nezachytil za paži právě včas, než jeho tvář stihla políbit špinavé linoleum.

"Tos' trochu posral, chlapečku," předvedu svůj nepříjemný tón a spražím toho hajzla v přední lavici pohledem. Harry jen rozklepaně civí někam před sebe svíraje mé zápěstí.

"Takže poslouchejte, smradi. Tohle se tu stalo poprvé a naposled. Jestli se něco takového ještě někdy odehraje, udělám s váma krátký proces. Rozumíme si?" stisknu Harryho dlaň, aby se uklidnil. Třída ztichne úplně, až na jednohlasné: "Ano, pane."

Se mnou nikdo vytírat podlahu nebude.