Když nasedáme zpět do auta, zavládne v mé makové palici pustoprázdno. Nějaká vnitřní úzkost se mě snaží dostat do kolen, byť se bytostně bráním. A já nevím proč.
Harry se vedle mě krčí na sedadle s rukama zastrčenýma pod mikinou a přemítavě se kouše do spodního rtu.
"Poslední dobou moc nemluvíš," zabrble tak akorát nahlas, abych ho slyšel.

"Můžu zapnout rádio."

"Ne."

"Nebuď takový," sáhnu po tlačítku pro zapnutí rádia a autem se rozezní Harryho cédéčko s kapelou The Smiths. Chvíli poslouchám, avšak najednou mým tělem projede jakási nespokojenost vůči všemu okolo, a rádio okamžitě zase vypínám. "Nesnáším tuhle kapelu."

"Tak a dost," sykne Harry. "Jestli se něco děje, tak mi to prostě řekni... takhle to vážně dál nejde. Nevidím ti do hlavy."

"Teď jako budeš můj opatrovník ty, abys mě káral?" pokusím se o laciný vtip pro odvedení pozornosti, jenž zní spíše jako ironický nákyp s překvapením.

"Fajn," procedí mezi zuby a otočí ke mně naštvaně záda. "Cyniku..."
Dělám, že jsem nic neslyšel, ačkoliv je to pravda, a dál se věnuji řízení. Za chvíli budeme u školy, kde opět nastoupíme do autobusu a pojedeme někam do přírody.
Začal mě svírat žaludek. Stahuje se jako uzlíček strachu z něčeho, co má teprve přijít. Najednou si připadám jako dočista malý drobek, co zůstal na talíři po buchtě, kterou si někdo uzmul. Nevím, kdy mě stihlo něco takového napadnout, ale záměr to má asi stejný. Harry je na mě zkrátka příliš velké sousto...

Po příjezdu ke škole, kde už stál autobus, a děcka ze třídy se jako stádo ovcí hrnuli do otevřených dveří, mě Harry odbyl slovy: "Budu sedět s klukama, tak se nepřibližuj."
Smířeně si povzdechnu. Poslední dobou mu nějak nejde udržet se ve standardní náladě, kterou znám. Tato odtažitá se mi nelíbí a neumím na ní reagovat.
Počkám tedy, než se všichni studenti natlačí do autobusu a již vyrovnaně se usadím vedle Harryho třídní učitelky. Tato pozice se mi zamlouvá ze všeho nejméně, přestože se snažím tvářit co nějpřívětivěji...
Pro jistotu se ohlédnu za své pravé rameno, jestli je Harry v pořádku. Když uvidím jeho tmavou kudrnatou hlavu sedící vedle plavovlasé dívky, uleví se mi... jen mne znepokojí, že mi lhal a sednul si vedle Natalie.

"Musíte mu povolit otěže," ozve se sladký hlas Harryho třídní slepice. "Musí chvíli být i s někým jiným, než s vámi."

"Je to má práce," zavrčím nezaujatě.
Kouskem zorného pole zahlédnu, jak na mě, kousaje se do spodního rtu, pohlédne. Rozhodně není jejím záměrem mne uklidnit...
Semknu k sobě pevně víčka a dlaní si promnu unavený obličej. Zase jsem nespal. Nemám sílu přít se s Harrym, ani odehnat učitelku, která mě bez menší sebekázně svádí pohledem. Mám toho prostě dost.

Autobus se za tichého rachocení rozjede. Oknem jde vidět ranní říjnové slunce, které ale brzy zastří tmavší mraky a možná začne i pršet. V záři slunce vypadá okolí krásně. Listí stromů se začíná zbarvovat do zlatavě žluté, karmínové či hnědé barvy a krajině to pořádně sluší.
Na okna autobusu začnou dopadat první kapky deště. Líně stékají po skle, jako slané slzy po tváři.
Mraky, zčásti prosvícené zlatým sluncem, zvláštně končí uprostřed nebe, odkud pak začíná mdlá modř atmosféry. Celé dohromady to vypadá jako boj života a smrti, což málokomu vykouzlí úsměv na tváři namísto oněmělému údivu.
Nic z toho mi však nezvedne náladu natolik, abych byl schopen být alespoň udiven. V momentální chvíli jsem neměl náladu ani na jedno.
Myslím, že začínám stárnout.

Autobusem to začíná nepříjemně šumět. Děcka se už probouzí z ranních mrákot. Tak masivní šok vstávat brzy zatočí s každým - bohužel to u těch smradů moc dlouho nevydrží... naštěstí vzduchem ještě nesviští odpadky, ani žádné další věci, za které bych je mohl trestat.
Harryho třídní učitelka se zvedne a jde sjednat pořádek místo mne. Nemám náladu křičet, a už vůbec ne být naštvaný. Jen si odevzdaně položím ztěžklou hlavu na opěradlo sedadla a nechávám se unášet na vlnách černoty za zavřenýma očima. Jsem nehorázně unavený...
Stačí pár minut a já dokonale nevím o světě. Jedinou věc, kterou vnímám, jsou otřesy autobusu, které mi připomínají vlnobití...

Na místo jsme dorazili téměř za hodinu a půl.
Vypotácím se dezorientovaně z autobusu a mžourám očima po Harrym, abych se ujistil, že je vše v naprostém pořádku. Zprvu jej nemůžu najít, ale když spatřím, že stojí pod deštníkem společně s Natalií, žárlivě se ušklíbnu.

"Vypadáte opravdu strašně," utrousí Harryho třídní slepice a ironicky si mě prohlédne. "Měl byste si pořádně odpočinout."

"Co bych bez vás dělal, kdybyste mě neinformovala..." zašklebím se mnohem horším způsobem než ona. Přestávám se držet na uzdě... jsem unavený, podrážděný, nedokážu se vypořádat s Harrym a ještě ho dnes musím zavést k jeho oftalmologovi... doktor se musí ujistit, zda-li je operace očí v jeho případě vůbec možná. A jako bonus ho na to připravit - hlavně se zeptat, jestli něco takového vůbec chce.

Nebe je zatažené a prší. Ačkoli ne tak moc, aby to výrazně vadilo. Trocha mokra na podzim ještě nikoho nezabila.
Vzduch voní jako tlející listí a hlína. Je velmi příjemné se nadechnout něčeho čerstvého, přestože se musíme škrábat do kopce na vyhlídku... snad tenhle výlet bude stát alespoň za něco. Třeba za kotlík zlata na konci duhy, haha. Někdo irského původu by se jistě zasmál se mnou.
Stoupáme po příkrém svahu nahoru. A aby toho nebylo málo, kamenitá struktura cesty mírně podkluzuje. Nebude dlouho trvat a někdo se zřítí k zemi jako balvan na dno moře.
Po mé levici i pravici se rozléhá jehličnatý les, ze kterého občas zavane houbový odér. Teď je přesně ta vhodná doba ke sběru hub.
Kamenitou cestu lemuje již suché borůvčí a sem tam i keříky s brusinkami. Škoda, že je už podzim. S chutí bych si jednu dal jako záminku chvíli se zastavit.

"Třídní na vás dělá kukadla," utrousí za mnou chlapec z Harryho třídy, přičemž se lascivně zatváří.

"Radši zmlkni, Larsone. Jinak budete v tělocviku běhat celé dvě hodiny," otočím se na zrzavého floutka a ušklíbnu se.

"S radostí. Ale jen, když budete běhat s námi."

"Ještě chvíli budeš rýt, zmetku, tak si osobně pohlídám tvou alkoholovou abstinenci," pražím jej pohledem. Mám chuť mu ještě něco říct, aby zavřel klapačku, ale napravo ode mne to nebezpečně zašustí. Pohotově se otočím, abych zasáhl, ale je pozdě... z lesu vyběhne Erik v černé pláštěnce, jejíž kapuci má stáhnutou do obličeje. Dvěmi skoky se přemístí ke skupince svých spolužáků, mezi kterými je i Harry...
Celým údolím se z nenadání ozve hlasitý řev děvčat, společně s Erikovým náhlým: "Baf!"
Zasmál bych se... byl to jen nevinný vtip, ale následky se projevily během mrknutí oka.
Vidím, jak někdo z napálené skupinky úlekem uklouznul na vlhkých kamenech a kácí se k zemi. chvíli mi trvá, než si uvědomím, kdo to vlastně padá... před očima se mi mihnou tmavé kudrnaté vlasy chlapce oděného v černé mikině s potiskem kapely The Beatles. Není pochyb o tom, že padá Harry.
Mé srdce, které doposud bilo klidně, najednou splašeně poskočí. Vzduch z plic se mi téměř vytratí. Nohy násilím donutím k pohybu a ruce rozpřáhnu, ve snaze mého svěřence chytit - daří se. Harry mi tvrdě spadne do náruče...