Při dopadu těžkého těla na mou hruď se mi setmí před očima. Ucítím Harryho ruce, které mne svírají kolem pasu tak pevně, až se skoro nemohu nadechnout. Voní jako zelený čaj s citronem a levné mýdlo ukradené z hotelového pokoje. Roztřeseně zapřu své nohy co nejlevněji o zem. Cítím, jak mne jeho váha převažuje dozadu. Celý náhle zdřevěním. Jediná myšlenka, která mi probleskne hlavou je ta, že je vše v naprostém pořádku. Spadne na mě. Já si rozbiji hlavu, ne on. Od toho tu přeci jsem... abych jej chránil.

Nakonec se mi podaří Harryho dopad ustát. Když ucítím, že pevně stojí nohama na zemi, odtáhnu se od něj co nejdál. Nemůžu si dovolit, aby si studenti všimli bližšího kontaktu mezi mnou a Harrym. Ačkoliv tato situace se nedá srovnávat.

"Výborně!" začne tleskat jedno přihlížející děvče, načež se roztleská celá třída...
Zbytek výletu se již obešel bez dalších záchranných akcí. Kluky za tohle trošku podusím v tělocviku, sic (ne)plánuji nic, co by je mělo zmrzačit.

----------------

Nyní jsme doma. Já nervózně čekám na návrat paní R, abychom mohli Harryho připravit na pozdější přepadovou akci. Děsím se toho, jak bude Harry reagovat...
Stále mezi námi panuje ticho a iracionální vyhýbání se přímého doteku, přestože o něj oba dva trýznivé stojíme...

Harry sedí za kuchyňským stolem. V dlaních pevně tiskne teplý šálek silné turecké kávy a hlava mu unaveně visí na stranu. Zdá se být taktéž mírně nervózní. Občas si bezradně povzdechne, jako by nad něčím přemýšlel. Tichou místnosti se ozývá jen cinkání jeho nehtů o hrneček. Pravděpodobně ve snaze vytvořit nějaký tón jeho oblíbené písničky.
"Milesi?" pohne kajícně hlavou.

"Hm?" brouknu tiše.

"Natalie mě pozvala na Halloweenskou párty..."

"A?"

"No... jestli bych mohl jít?"

"Kdy ji pořádá?"

"Pochopitelně 31. října. Když je to Halloweenská párty."

Tiše si povzdechnu, abych zahnal chuť jej praštit. "Pro mě za mě, klidně můžeš... ale měl by ses zeptat mámy."
Vidím, jak se zamyšleně zamračí, ale pak v jeho obličeji opět zavládne klid.

"Myslel jsem... že bychom šli spolu. Máma přeci jede na tři dny pryč. Má to školení."

"Máš pravdu," promnu si spánek na pravé straně hlavy a do očí mi spadne pár pramenů tmavých vlasů. "Ale já tam jít nemůžu. Určitě tam budou tví spolužáci - moji studenti. Bude to divné, když tam budu taky."

"Jsi můj asistent. Sám tam jít nemůžu," namítne sveřepě.

"Dobře, tak půjdeme spolu."
Chci, aby se bavil a vlastnil nějaké vzpomínky na střední školu... aby měl kontakt i s jinými lidmi než jen se mnou.

Tiše přikývne a opatrně si usrkne horké čokolády. Tolik slov jsme spolu neprohodili již několik dní. Zdá se, že mi mé tajnůstkářství pomalu začíná odpouštět.
"Harry?"

Beze slov se otočí mým směrem. Má otevřené oči, kterými na mne prázdně zamrká. Ve chvíli si představím, jak by to asi vypadalo, kdyby mě viděl. Vysmál by se mým vlasům, které jsou neupravené a rozčepýřené.
Slyším, jak v předsíni zarachotí dveře a do domu vchází paní R.

"Odpusť mi," zašeptám tak akorát, aby to slyšel jen on. Poté se otáčím na patě se spěchem pomoci paní Rutherfordové s taškami.
Třesou se mi ruce a pohledem ji vybízím, aby oznámení Harrymu vyřídila rychle. Jako strhnout náplast.

Váhavě oba vstoupíme do kuchyně vybavené moderní lednicí se zabudovaným zmrzlinovačem. Položím tašky na krémově bílou linku a sleduji, co se bude dít.
"Ahoj, Harry," přisedne si k němu jeho matka s opatrností. "Jaký byl výlet?"

"Ahoj," opětuje jí Harry pozdrav s nic netušícím výrazem ve tváři. "V pohodě... bavil jsem se."

"To je moc dobře..." upře váhavě svůj zrak zprvu na mne a pak na Harryho. "Potřebuji ti něco říct, Harry. Je to velice důležitá věc."

Sleduji, jak Harry nervózně ztuhne, ale nic na to nenamítá.
"Pojedeme teď k oftalmologovi. Tvému očnímu lékaři... potřebuje si tě prohlédnout."

"To mi už ale Miles říkal," zkroutí pochybovačně obočí. "V čem je ten háček?"

Paní R jej chytne za zápěstí a pokračuje: "Naskytla se možnost laserové operace, která by mohla zařídit částečné obnovení tvého zraku. Sice bys musel nosit brýle. Ale na to si jistě opět zvykneš. Jako malý jsi je nosíval a moc ti slušeli."

Harry pootevře ústa. Poté ale zakroutí hlavou a usměje se. Dlouho jsem jej neviděl se upřímně usmát. "Je to vážně možné?"
Vzal to skvěle - s klidem a nadějí na lepší časy. Pravděpodobně si uvědomuje, že by to s jeho zrakem dopadlo špatně. Proto se do toho vrhne po hlavě. Nemá co ztratit. Může jen zachraňovat - a to svůj zrak.

"Takže...chtěl bys operaci podstoupit?" otáže se jej paní R.

"Raději bych si to ještě promyslel." zaváhá. "Ale nejspíš bych operaci podstoupil..."

--------------

V čekárně je spoustu lidí. Zdá se, že toho má pan doktor až nad hlavu. Představa, že tady teď budeme jen tak sedět mme dohání k šílenství. Harry mlčky sedí na lavici a trhá nitky na svých černých, roztrhaných riflí. Paní R. si čte nějakou knihu z červené knihovny a v místnosti je naprosté ticho.
"Nudím se," zašeptám.

"Tam je dětský koutek," ukáže prstem Paní R. do rohu čekárny. "Můžeš si postavit hrad z kostek."

"Už vím, po kom máš smysl pro humor, Harry," šťouchnu do něj kolenem. Atmosféra se jemně uvolňuje.

"Nevím, jestli se teď nemám cítit dotčeně..." šťouchne do mne nazpátek.
"No dovol!" zvýší hlas Harryho matka a všichni se otočí naším směrem. "Pardon..."

Ze dveří, které se nacházely na konci chodby, vyjde sestřička v nekřesťansky krátké nemocniční šatovce a tiše pronese: "Další na řadě je Harold Rutherford."
Okamžitě vstřelím na nohy a podám ji občanský průkaz i s kartičkou pojištěnce. Sestřička poděkuje a vede nás chodbou až do doktorovi ordinace.
"Posaď se, Harry," ukáže prstem na stoličku a paní R. pobídne k usazení do pohovky za námi. "Vy jste jeho asistent?"

"Ano..." přitakám znepokojeně a jemně stisknu Harryho rameno. Vím, jak nesnáší doktory, ba co víc, že se doktorů bojí. Zubař z něj opravdu nebude...

"Povšiml jste si výrazného zhoršení zraku? Drastických změn nálad či dezorientace?"

"Za dva roky se zrak zhoršil, ale ne nijak rapidně, tedy co se orientace týče... dezorientace se objevuje, ale zřídka. Žádné změny nálad se neprojevují, tedy pokud nepočítám ty pubertální," snažím se zhlehčit situaci, ale místo toho si vysloužím jen Harryho kopanec do nohy.

"Nějaké neblahé sny, noční běsy či záchvaty se neprojevují?" uchopí Harryho hlavu a zkoumá jeho oči.

Při této otázce pocítím lehčí úzko. "Ano... noční běsy. Občas v noci."
Pan doktor jen tiše zamručí a přesune se k oftalmoskopu. Rukou naznačí, ať přesuneme Harryho k němu. Pobídne jej k usazení svého pozadí na židli u stolu. Harry položí bradu na vyhrazené místo, aby neuhnul hlavou při doktorově bližším zkoumání jeho modře zakalených očí...

--------------

"Tohle oslavíme, co vy na to, kluci?" usmívá se Harryho matka za volantem a otáčí se na nás.

"Koukejte se na cestu, myslím, že umřít ještě nechceme..." pokárám ji, ale všichni tři máme více než dobrou náladu. Harryho zrak ještě zachránit jde a na operaci, jež se bude konat v listopadu, byl úspěšně přijat...