Sedím v autobusu na cestě do školy. Na řidičák můžu zapomenout. Zjevně podle úřadů a zdravotnictví nespadám do kolonky "způsobilý". Mají na mě speciální škatulku - "ex slepec".
Choulím se až v zadní části vozu, odkud zkoumám cizí lidi. Někdy je lepší pozorovat ostatní, než být pozorován.
Všichni se tiše baví. Málokdo sedí sám či vedle někoho, koho nezná. Vsadím se, že polovina autobusu budou studenti z mé školy. Byla by sranda či potupa, kdybych se ztratil? Ani totiž nevím, jak moje škola vypadá...
Vedle mě sedí nějaký kluk, pravděpodobně můj vrstevník. Má ořechově hnědé vlasy, po stranách kratší, než na vrchní části hlavy. Do obličeje mu nevidím, poněvadž na něj nechci moc zírat, ale klouby na rukou, jež má bezvládně položené na kolenou, má rozdrásané. Asi se před chvílí s někým porval.
Řidič autobusu se moc nezaobírá s šetrnou jízdou, proto si připadám, jako bych si osedlal býka. Vůz sebou hází ze strany na stranu a mám co dělat, abych do kluka sedícího vedle mě nevrazil.
V kapse mi zavibruje telefon. Vytáhnu jej ven a srdce mi splašeně poskočí, když zjistím, že odesílatelem je Miles:

7:16, Miles
Ahoj, Harry. Doufám, že je všechno v pořádku?

Pouze se pousměji a z čiré zlomyslnosti mu neodpovím. Chvíli jej nechám se v mé mrzutosti plácat, ačkoliv si to zrovna on nezaslouží.
Když pozvednu svůj zrak k oknu, zjistím, že obloha je zahalená v šedých odstínech mlhy a načechraných mracích. Lidé si řeknou, že je to hrozné počasí. Ale já jsem vděčný i za tuhle kaši z cementu, když jí po letech vidím.

"Nevystupuješ, vole?" vytrhne mne z dumání něčí stisk na rameni a také zvuk známého hlasu. Nechápavě pohlédnu na kluka, jenž celou cestu seděl vedle mne. Teď mu jasně vidím do tváře. Má brčálově zelené oči a ořechově hnědé vlasy má sčesané z obličeje. Spodní ret má napuchlý a u nosu se mu značí zaschlá krev.
Není pochyb o tom, že přede mnou stojí Erik - můj spolužák a nejlepší kamarád problémového Larse, po němž se Miles často vozil. Jeho raritní tónina hlasu se nedá zaměnit.

"Cože?" vydechnu překvapeně.

"Už jsme u školy," nadhodí si černý batoh na záda a rozejde se ke dveřím autobusu.

"Aha..." zamumlám si pro sebe, popadnu svou tmavě modrou tašku a rozběhnu se za ním. Ledový vítr mi znenadání šlehne do obličeje a rozfouká mi mé, už tak dost neposedné, kudrliny.

"Vítám tě zpátky, Harry," řekne Erik a na obličeji mu hraje lascivní úšklebek plný nevídané škodolibosti. Natržený ret tomu dodává na děsivosti, a mě v tuto chvíli přepadne zvláštní pocit úzkosti. "Operace dopadla dobře, jak vidím. Brejle ti docela seknou, Natalie bude bez sebe, až tě uvidí."

Jen ze sebe vyloudím neutrální zvuk, jenž naznačuje přitakání, a vykročím vstříc cihlově karmínové budově. Před ní se nachází obrovské parkoviště, kolem dokola osázené křovím a japonskými javory, jejichž listí již dávno odvál vítr. Spoustu studentů přijíždí ve svých autech. Přirozeně všichni již vlastní řidičský průkaz. Kromě mě.
Z myšlenek mne vytrhne skutečnost, že naprosto nevím, kde je má třída. Nikdy jsem neviděl své spolužáky či učitele. Jediné, na co se mohu spolehnout, je můj sluch, podle něhož si s přesností spojím člověka se jménem. Nikoli však s vizáží.

Při vstupu do budovy, mě do nosu udeří známá vůně dezinfekčního prostředku na mytí podlah. Je to přesně ta vůně, která vám vyvolá dávivý reflex a vhrkne slzy do očí.
Vnitřní zdi budovy jsou stejně karmínové, jako vnější. Na holé stěně přímo přede mnou, se tyčí obrovský plakát s logem školy. Vedle něj je nástěnka s výtvarnými výtvory studentů, jimž se plátna opravdu povedla. Po mé pravici se nachází obrovské schodiště, vedoucí do dalších pater. Po levé straně se táhne dlouhá chodba, do níž pořádně nevidím a vůbec netuším, kam může vést. Studenti do sebe strkají, poněvadž pořád někam spěchají a narážejí do sebe jako koule do kuželek.
"Na co čekáš?" zavrčí za mnou hrubým hlasem Erik a strčí do mne ramenem. "Naše třída je v prvním patře."

Bez jakýchkoliv komentářů přinutím své nohy k pohybu a vyrazím po schodech nahoru. Přestože je Erik nepříjemný, snaží se mi pomoct a udržovat kontakt.

"No a... to jako vidíš svět poprvý v životě?" otáže se kuriózně.

"Ne," řeknu klidně, když vyjdeme schody do prvního patra. "Do svých deseti let jsem viděl. Sice mizerně a pořád se to zhoršovalo, až to nakonec dopadlo tak, že jsem viděl jenom šero a obrysy, ale ne... není to poprvé."

"Zajímavý."

"Promiň, že jsem tě nepoznal, ale víš... ještě jsem tě neviděl."

"V klidu, nepatřím mezi nejchytřejší mozky na týhle škole, ale došlo mi to," odpoví ironicky a nadále už jen mlčky projdeme dlouhou chodbou, která je přesně uprostřed prosklená. Jde odtud vidět až daleko za park, kde jsou všechny stromy už jen šedé pahýly bez listí.
Naše třída se nachází až na konci chodby. Erik pozvedne levý koutek úst do nebezpečného úsměvu a tiše sáhne po klice dveří.
"Nemůžu jít v tomhle stavu do třídy," ukáže prstem na svůj napuchlý ret. "Ke všemu bych dostal ještě přídavek, kdybych se tam objevil. Takže ti přeji hodně štěstí a zdaru, ale dál s tebou nepůjdu."

"Tak proč jsi do té školy vůbec chodil?" zkroutím nechápavě obočí a trpce se zasměji. "Jinak díky moc."

"Mám tu nějakou prácičku," přiloží si ukazováček na ústa. "Vůbec jsi mě tu dneska neviděl, jasný? Jestli o mně něco cekneš, nechám tě sežrat žhavé cigáro."

"Nemám nejmenší důvod se tady s někým vůbec bavit."

"Hm," zašklebí se samolibě a otočí se k odchodu, "začínáš se mi líbit, modroočko, jen tak dál."

Pateticky se na něj ušklíbnu a otočím klikou od dveří své třídy. Lidé, kteří si doposud horečně povídali, ztichli a otočili své zraky přímo na mě. Celým mým tělem mi projede úzkost a nejistota. Pevně sevřu své prsty v pěst a nehty zaryju hluboko do kůže na dlani.
Jedno děvče v prázdné lavici se široce usměje a radostně zvolá: "Ahoj, Harry!" 
Její hlas zní táhle, jako med a je i stejně sladký. Její vlasy jsou dlouhé a tmavě ořechové... má velmi malou postavu - to bude nejspíš Natalie.

"Ahoj," donutím své hlasivky k vydání nějakého zvuku a potupně odkráčím k Natalie. "Mohu si přisednout?"

"Samozřejmě," rozzáří se jako měsíc na nebi. "Jak se cítíš? Jsi jako znovuzrozený!"

Chvíli na ní mlčky koukám a připadám si jako naprostý imbecil. "Znovuzrozený" se necítím byť jen trošičku. Spíš mi připadá, jakoby se mi pomalu hroutil život pod rukama a já jej nemohl slepit ani vteřinovým lepidlem.
"No... jo, cítím se skvěle," donutím se k úsměvu. "A co ty, Natalie?"

"Za ty dva týdny se toho moc nezměnilo. Jsem moc ráda, že tvá operace dopadla tak výborně."

"To já taky... děkuji" zamumlám. "Jen... no, nevím kdo je kdo. Ještě jsem vás neviděl."

"Ale mě jsi poznal."

"Ne tak docela. Poznávám lidi zatím pouze podle jejich hlasu."

Natalie se zasměje, což mi připadá lepší, než kdyby začala mluvit. "No a co Miles? Nechybí ti? Vypadalo to, že si hodně rozumíte."

"Ah..." připadá mi, jakoby mi právě vyrazila dech úderem do zad. "No, jo... trochu mi chybí."

"Bez něj tu nebude mít kdo držet Larsona zkrátka," přikloní se ke mně blíž a začne šeptat. "Slyšela jsem, že se nějak nepohodli s Erikem. Mám docela strach, že mu Lars něco provede."

"A kde je Lars?" zašeptám také. Natalie nenápadně vztyčí ukazováček směrem ke klukovi se zrzavými a rozcuchanými vlasy. Pozvednu jedno obočí. Nepřipadá mi nijak nebezpečně a oproti Erikovi je poloviční. "Vypadá jako neškodný skřet."

Natalie se zasměje, ale poté zvážní. "Vypadá neškodně. Ale je vlivný a má spoustu přátel, kteří pro něj neváhají cokoliv udělat. Na každého ví nějakou špínu."

Jen tiše pokývnu hlavou. Vlastně... to není můj problém.

----------------------

Konečně zvoní na obědovou pauzu a já mám možnost uniknout Natalii. Její ústa se nezastavila celý den. Vůbec nechápu, kde bere tolik dechu k tomu, aby vydržela tak dlouho tlachat.
Připojím se k hloučku studentů a doufám, že míří do jídelny. Unaveně následuji spěchající lidi dlouhou chodbou, což se v této budově zdá být velmi běžné. Když zahnu doleva na schody, proti mně se vyřítí Erik.

"Nazdar, co-" začnu větu, ale jsem přerušen jeho pevným sevřením mé paže.

"Utíkej," řekne klidně a už mě táhne za sebou. Neutíkal jsem věčnost!

"Cože, proč?!"

"Honí mě dva Larsovy poskoci," zasměje se. Vypadá to, že jej hon na život a na smrt vzrušuje. Mě ale ne. Udýchaně se na něj zamračím a nechám se táhnout po schodech dolů. Když se otočím za pravé rameno, zastaví se mi srdce.
Za námi se ženou dva kluci, kteří musí být o dva roky starší než my - navíc vypadají jako sparťanští gladiátoři.
Něco na nás křičí, ale má hlava je naprosto prázdná a já nejsem schopen rozeznat slova...
Zkrátka jsem se nechal zatáhnout do něčeho, čeho budu později velmi litovat.