Paní R. se již na konferenci nevrátila. Vyjádřila to slovy, cituji: "budu mít alespoň dobrý důvod neposlouchat ty jejich sračky o financích."
Směl jsem zůstat přes noc. Vlastně jsem se dočasně nastěhoval k nim do vily, poněvadž si Harry přeje zůstat se mnou až do jeho operace. Ta se koná přesně za dva dny. Věřím, že je nervózní. Všichni jsme.
Paní R. mi přidělila honosný pokoj pro hosty, kde je dokonce i vlastní bar a zdi zdobí řecké fresky. Žel bohu v něm nespím. Vkradu se totiž každý večer k Harrymu do pokoje, kde spíme vedle sebe a tlačíme se navzájem lokty. Věřte či ne, ale je to ten nejkrásnější pocit na světě, když se mačkáte v posteli o život.

-------------------------

Ráno začíná jako obvykle. Je 7:00 přesně a my nestíháme. Cesta do školy trvá autem půl hodiny. Máme tak akorát patnáct minut na to, abychom se vypravili.
Stěží na sebe navlékám černé kalhoty s bruky, když Harry ještě spí.
"Budíček!" zakřičím u jeho ucha, ale Harry se jen ospale ošije a oddechuje sladce dál. Zatřásnu s ním. Nic. Štípnu jej do paže. Nic. Štípnu jej do tváře. Nic. Cítím, jak se ve mně vaří krev. Z koupelny vezmu hadr na zem a pořádně jej vymáchám ve studené vodě. Nevykroucený a nacucaný vodou jej Harrymu hodím přes obličej.

"Já nespím!" lekne se a prudce se posadí. Celý polštář a Harryho vlasy jsou mokré.

"Je sedm hodin. Pohni zadkem. A to hned, jinak jdeš do školy nahý."

"To by se ti líbilo, viď?" zasměje se a unaveně mžourá modře zakalenýma očima. Já si jen tiše zapnu bílou košili a nic na to nenamítám. "Moc dobře slyším, jak jsi napjatý."

"Jak můžeš slyšet, že jsem napjatý?" zamračím se a podám mu teplý čaj do pravé ruky. Do levé dostane posolený chleba s máslem.

"Cítím tvé vibrace," zakousne se do své snídaně. "Ty mi dovoluješ snídat v posteli?"

"Jen pro dnešek, jelikož nestíháme. Ty malé médium. Měl by sis otevřít karavan, ve kterém bys četl lidem z ruky a vysvětloval jim důvody jejich nezvyklých vibrací."

"Dobře. Účtuji si pět dolarů za jedno sezení. Dlužíš mi," usměje se a ukáže řadu bílých zubů.

"Ty dostaneš leda tak pět ran na holej zadek."

Harry na to tiše zareaguje pozvednutím obočí a podá mi prázdný hrnek ve tvaru sovy...

--------------------------

Do školy jsme dorazili téměř včas. První hodina na Harryho rozvrhu je biologie. Po cestě do učebny mě zastihne profesorka a požádá mne o pomoc s pomůckami.
"Dnešní hodina bude zajímavá," masochisticky se usměje Harryho profesorka z biologie. Je to vysoká, postarší žena, jež vypadá, jakoby trpěla anorexií. Dlouhými bílými prsty mi zatřese klíčem od skladu před nosem a obtočí svou suchou ruku kolem Harryho ramen. Vypadá jako vysušený had. Jeho výraz je v tu chvíli k nezaplacení - celá tvář mu ztuhne, jakoby se jej dotkla smrt a zmateně zamrká.
"Doneste do učebny kýbl s žábami. Dneska se bude pitvat. A Harryho si odvedu již sama. Pospěšte si..."
Omráčeně na ni pohlédnu. Myslím, že se pozvracím... představa, že se budu muset vrtat v mrtvé žábě za Harryho, je šokující. Přesto raději nic nenamítám a nechám Harryho o samotě se sušenou křížalou...
Po cestě do skladu minu Natalii. Její plavé vlasy jí padají do obličeje a málem do mě na schodech vrazí.
"Pardon," pronese lhostejně a pak pozvedne hlavu. V očích ji zvláštně zajiskří. "Ach... to jste vy, pane učiteli?"

"Zdravím..." pousměji se, přestože nesnáším, když mi kdokoli říká 'pane učiteli'. Přece jen ta holka má ráda Harryho. Má skvělý vkus, haha... fuj, to byla hnusná samolibost.

"Něco pro vás mám. Asi jste si to zapomněl vzít," sundá si černou tašku s fialovými pruhy z ramene a z jedné kapsy vytáhne mou masku Dartha Vadera. Mé srdce se téměř zastaví a málem upustím kbelík plný mrtvých žab. Ani nechci vědět, kde jich tolik ta 'fuchtle' vzala. Zakoktám se, ale ona mne přeruší a začne mě uklidňovat. "Vím, že jste musel na Harryho dohlížet. Nikomu to neřeknu. Jste dobrý chlap..."

"Moc děkuji... klidně si ji nechej. Je mi už k ničemu," povzdechnu si úlevně.

"Dobře," zaváhá, ale poté se usměje a opět ji schová. "Něco za to, že to neřeknu, chci."

Překvapeně se na ni zadívám. "Ty nejsi mrcha, Natalie."

"Je to drobnost..." zkousne si ret. "Nijak Vám to neublíží."

"Tak dobrá. Co po mně chceš?" položím kýbl na zem. Začínal být těžký. Natalie se rozhlédne po chodbě. Jsme úplně v přízemí, na schodech u šaten. Za několik málo sekund by mělo zvonit. Nikdo tu není.
"Polibek..."

"Cože?" zasměji se dost hlasitě. Řekla to, jakoby to byla peněžní odměna. Copak se s polibky obchoduje?

"Jen jeden... na čelo. A pohlazení k tomu."

Zprvu si nejsem jist, zda-li je to opravdu dobrý nápad, ale poté svolím. "Budiž," povzdechnu si. Tohle jsem nikdy nezažil, opravdu... sehnu se k ní dost nízko, poněvadž má sotva sto šedesát centimetrů. Jemně jí přiložím rty na čelo a vjedu svými prsty do jejích vlasů. Pak se odtáhnu, opět vezmu kýbl do rukou a s Natalii v patách dojdeme až do učebny Biologie. Nebyla zblázněná do Harryho, ale líbím se jí já... asi bych mu to měl říct.

Studenti se měli rozdělit do skupin po třech a každá grupa dostala jednu mrtvou žabičku. Jen já a Harry jsme byli dva.

"Nesáhnu na to," zašeptám. "Budu tě navádět a ty budeš řezat..."

"Na to zapomeň. Říznu vedle a vypadnou jí orgány ven."

"Neříkej to nahlas..." zakryji si oči. "Nesnášíš doktory, tak jak je možné, že pitvání s tebou nic nedělá, Harry?"

"Patolog není doktor," zasměje se a štípne mě. "Rozřízni ji a já si to vevnitř osahám."

"Začínám si myslet, že jsi cvok," roztřesenýma rukama rozříznu žábu přesně uprostřed, jak to ukazovala 'masochistická křížala', a vykouknou na mne orgány. Na chvíli mám pocit, že se pozvracím. Harry se mi směje a prstem si sáhne na nafouklé játra žáby. Překvapeně hvízdne.

"Je to docela příjemné... takové chladivé."

"Prosím tě, nečastuj mě těmito popisy... je mi z toho vážně zle..."

"Na co teď sahám?" otáže se, a ignoruje mé prosby o smilování. Je tak velice soustředěn, že má víčka očí pevně semknutá k sobě. Jeho tmavé obočí je celé stažené a vypadá, jakoby se v něm odehrávalo vlnobití.

"To je srdce... sjeď prstem o něco níž. Měl by sis osahat játra."

"Rád bych si sáhnul na tvé srdce," zasměje se.

"Začínám se tě vážně bát... tahle hodina nám bude osudná."

-----------------------------

Po skončení hodiny se s Harrym posadíme do výklenku pro rostliny mezi různobarevné hortenzie. Je odtud vidět daleko až na kopce se skoro opadanými lesy. Nikdo tu nechodí, přestože je to nejkrásnější místo na škole.
"Harry?" začnu opatrně. Mlčky otočí hlavu mým směrem a otevře oči. V jasném světle jsou zakalenější než obvykle. "Natalie našla mou masku z párty."

"Cože?" zazmatkuje. "A-a co s tím chce jako udělat? Ještě by si mysleli, že jsi sledoval své studenty nebo tak něco."

"Nedělej ukvapené závěry. Není prohřešek tě hlídat na párty."

"Takže?"

"Takže za to, že to nepoví, chtěla pusu na čelo."

"Cože? Jako od tebe?" zasměje se. Přišlo mu to stejně bizardní jako mně. "A tys jí tu pusu dal?"

"No, přišlo mi to nevinné... doufám, že se nezlobíš. Nebylo to na rty."

"Zlobím," usměje se. "Ale na ni. Ne na tebe. Na čelo je to intimnější, než si myslíš."

"Proč zrovna na čelo? Není intimnější polibek na krk nebo... na stehno?"

Harry rozpačitě zvlní rty do nevinného úsměvu. "Polibek na krk nebo na stehno je..."

Leze to z něj jako z chlupaté deky a já se tomu musím smát. "Myslíš erotické?"

"Jo..." šeptne. "Dostal jsi vůbec někdy polibek na čelo?"

"Ne, já ty polibky většinou rozdávám," zasměju se. Harry se také usměje, ale úplně jinak, než obvykle. Zvedne ke mně své dlaně ve snaze mě pohladit. Jemně jej chytnu a přiložím si jeho dlaně na svou tvář. Má neuvěřitelně hebké ruce, skoro jako samet. Přiblíží se ke mně co nejblíže a jemně přiloží své rty na mé čelo. V tu chvíli jsem se cítil opravdu zvláštně. Byl to ten nejpodivnější pocit, jenž jsem kdy měl.
Z Harryho strany to byla čistá náklonnost...