Rys ostrovid je středně velká kočkovitá šelma přirozeně se vyskytující v Eurasii. Patří do čtyřdruhového rodu rys. Je největší kočkovitou šelmou Evropy a náleží mezi druhy chráněné Bernskou konvencí. Podle českých zákonů náleží mezi silně ohrožené a chráněné druhy, které nelze lovit.

Rys je šelma žijící skrytě a velmi utajeně. Má přímo neuvěřitelně vyvinutý sluch a výborný zrak. Bystrý sluch mu v okolí všechno prozradí už zdaleka a ostrý zrak zachytí i nejmenší pohyb.

Kromě ušních štětek jsou charakteristickým znakem rysa jeho licousy, které jsou v létě kratší, ale v zimě velmi dlouhé, skoro na způsob malé hřívy. Typický je i jeho krátký, jakoby uťatý ocas, štíhlá svalnatá postava na vysokých nohách, jakož i krátká, kulatá, typicky kočičí hlava. Celkově působí rys velmi estetickým dojmem a z jeho zjevu přímo vyzařuje hbitost a utajená síla. Stopa rysa měří 8-10 cm a délka kroku je 40-50 cm.

Některé důležité vnitřní orgány má rys relativně mnohem menší než lasicovité či psovité šelmy. Vysvětluje se to tím, že se své kořisti zmocňuje bez velké tělesné námahy, pouze několika rychlými skoky. Kromě toho i jeho chůze je pravidelná a pohodlná, zatímco ostatní masožravci se pohybují cvalem nebo klusem. Proto není např. ani jeho srdce vystaveno tak velké námaze.

Rys obývá lesnaté oblasti Eurasie od Pyrenejí po východní Sibiř, Koreu, střední a západní Asii. Nevyskytuje se jen na otevřených stepích a v tundře. Rysovi nejvíce vyhovuje nadmořská výška 800-1 000 m, upřednostňuje smíšené lesy se zastoupením buku, smrku, dubu a jedle. Často žije i ve smrkovém vegetačním stupni, ale málokdy v pásmu kosodřeviny. Rys si nejraději vybírá takové lokality, kde mu skalní terén poskytuje dostatek úkrytů v podobě skalních štěrbin a jeskyněk.

Ve větší části Evropy byl pro neustálé pronásledování téměř vyhuben. Přežívá ve zbytkových areálech v karpatském horském systému, na Balkáně a ve Skandinávii. Slovenští rysi byli úspěšně introdukovaní do Česka (NP Šumava), Švýcarska, Itálie (NP Grand Paradiso), Rakouska, Francie, Německa (NP Harz, Bavorský les) a Slovinska. Nejvhodnější životní podmínky nachází rys v hustých lesích středně vysokých hor. Les mu nabízí dostatek úkrytů, kterých je v otevřené krajině mnohem méně. Podmínkou je dostatečná velikost zalesněné plochy s vývraty, mlázím a prosluněnými mýtinami. Na typ lesa rys specifické nároky nemá.

V našich oblastech se rys vyskytuje v lesích ve středním, severním, severozápadním a severovýchodním Slovensku, v Česku se rys vyskytuje jen v nízkých počtech v lesích severovýchodní Moravy (Beskydy, Javorníky, Vsetínské vrchy) a v jižních a západních Čechách (Šumava, Blanský les, Třeboňsko, Novohradské hory a přilehlé oblasti).

Rys je velmi opatrné zvíře, které žije utajeně a skrytě, takže o jeho přítomnosti se dozvíme spíš jen podle stop a zbytků stržené kořisti. Přes den spí ve svém úkrytu, mezi skalami, na hřebeni, v houštině nebo v polomu. Skrývá se i ve vývratech, dutých stromech, skalních jeskyních nebo i zemních prohlubních. Velmi rád se sluní a vyhřívá na skalách. Vysoko na stromech neodpočívá. Aktivním se stává za šera a v noci. Rys je mistrem v tichounkém přikrádání se a v plazení, přičemž dbá na to, aby ho kořist nezavětřila.

Rys loví slíděním a vyhledáváním nebo trpělivým vyčkáváním. Pomalu slídí po cestičkách ve svém teritoriu, a když zpozoruje kořist, snaží se k ní přikrást a zmocnit se jí několika až 5 metrů dlouhými skoky. Při ne- úspěchu kořist dál nepronásleduje. Za noc zdolá hodně kilometrů a na stejná místa se ve svém revíru vrací obyčejně jen po delším čase (14-30 dní). To platí zejména pro staré samce, kteří mají obvykle velmi velké revíry.

Rys žije samotářsky. Jen v době páření se na určitý čas sdružuje do párů. Samci se v té době ozývají zvláštním trhavým hlasem, začínajícím ve vyšších tónech a končícím zvláštním hlubokým mňoukáním, které zní jako štěkání. Tyto hlasové projevy v době páření jsou velmi hlasité a slyšitelné do velké vzdálenosti. Další projevy jsou mručení, prskání a vrčení. Páří se od února až do konce března. Březost samic trvá 70-74 dnů a počet mláďat z jednoho vrhu bývá 2-4. Mladá rysata přicházejí na svět od konce dubna až do začátku června. Oči se jim otevírají až po dvou týdnech. Jsou světle až bělavě zbarvená a skvrnitá. Mateřské mléko sají 2-3 měsíce. Mláďata v lovu zaučuje pouze matka. Rodina zůstává spolu až do příštího února, dokud se k říjné samici nepřipojí samec, který mláďata vyžene. Mláďata pohlavně dospívají ve věku 21-30 měsíců.

Trus rysa je válcovitý, asi 2 cm silný a 4-5 cm dlouhý, často tekuté konzistence a pronikavě zapáchá. Bývá v něm hodně srsti, ale někdy v něm najdeme i zbytky lesního ovoce, např. semínka ostružin či pecky z třešní.

Potrava rysa je v jednotlivých částech jeho poměrně velkého areálu dost odlišná, což závisí na tom, jaké je složení fauny v příslušné oblasti. Hlavní potravou rysa v našich zemích je spárkatá zvěř, a to především srnčí zvěř. Z jelení zvěře loví zejména kolouchy, příležitostně i laně a ve vzácných případech i dospělé jeleny. Černou zvěř loví jen příležitostně, a i to jen mláďata a mladší jedince. Dospělého divočáka napadne rys jen v nouzi, když ho příliš trápí hlad, a takový útok je pro rysa velmi riskantní. V r. 1972 na Slovensku u Rožňavy napadl rys velkého divočáka, který ho však v souboji usmrtil a sám odešel bez většího poranění. Poměrně často loví rys ve Vysokých Tatrách i kamzíky. V Tatrách pravděpodobně loví rys i sviště, ale o tom nejsou žádné konkrétní údaje. Jsou známy případy, kdy rys pronásledoval vydru či jiné menší šelmy.

Na domácích zvířatech škodí rys méně často než jiné velké šelmy jako medvěd či vlk. V Česku a na Slovensku konzumují rysi podstatně méně zajíců než v severní Evropě a Severní Americe. Lze to odůvodnit tím, že v našich Karpatech, které rys obývá, se zajíc ve vyšších polohách vyskytuje jen ojediněle a dosahuje jen velmi malé populační hustoty, zatímco spárkatá zvěř, jíž zde žije mnohem více, představuje daleko vydatnější a snadněji ulovitelný zdroj obživy.

Z malých hlodavců jsou ve vegetačním období zastoupeni zejména hraboši polní. V zimě konzumuje rys malé hlodavce v podstatně menší míře, neboť pro vysokou sněhovou pokrývku jsou pro něj nepřístupní.
Na základě analýzy žaludků rysa byly ve slovenském výzkumu nalezeny i ostatky lišky obecné. Všeobecně je známo, že rys nestrpí ve svém revíru lišky a kočky a že je pronásleduje.

Rys žije, a tedy i loví, samotářsky. Své oběti se nejčastěji zakousne do krku a přitom se může stát, že jí ukousne hlavu. Na zbytcích kořisti jsou výrazné zejména stopy po jeho drápech, kůže je potrhaná nejčastěji na hřbetu a krku. Z větší kořisti rys nejprve olíže krev a pak nejraději požírá vnitřnosti, části hlavy a maso z kýty.

Wow, nejdelší kapitola tady. Přes 1100 slov.