Věděl, že jí na téhle libůstce, kterou něžně nazvala zahradní slavnost, záleží.
Moc projektů za sebou neměla, ale vždy trvala na tomto rozlučkovém ceremoniálu, který si vymyslela snad pro potěchu, snad pro rozptýlení. Neměl jí to za zlé. Na každé ze zahrad trávili mnoho času pilováním nejmenších detailů, dávali prostor její kreativitě a jeho pragmatismu. Výsledné dílo, s jistou pýchou, vždy považoval za takřka epické.
Ano, neměl rád zbytečné úkroky stranou od projektů, musel však uznat, že jedinečnost
a poetiku každé zahradě, na které spolupracovali, vtisklo právě její nadšení, dětský úžas
a vášeň, kterou uměla vetknout do každého ze svých výtvorů.

Možná jí trochu záviděl, to nadšení a úžas; sám vždy vypracoval rámcový plán,
ostré kontury, usměrňoval její nápady a mírnil ty divočejší fantazie. Jen nedokázal sám přijít s něčím novátorským nebo strhujícím. Ale proč ne. Skvěle se doplňovali a ze všech,
se kterými kdy pracoval, s ní se sehrál nejlépe.

Bylo to zrovna nedávno, kdy přišel ráno k pracovnímu stolu, ještě celý rozespalý
a mátožný, a našel Lyu jak zakresluje do plánu pro západní část zahrady něco nového.
Zrovna tam měl být pouze kámen a písek, nic víc. To si on prosadil; všude stromy, květiny, tráva, to je krásné, ale nepraktické. Když se rozbují, kdo se bude starat o údržbu?

„Co je tohle?" Rychle přemýšlel, načrtnuté obrazce mu něco připomínaly. Pak se mu na tváři rozestřel výraz údivu a zmatku zároveň. „Vím, co to je."

Lya na něj spiklenecky mrknula a široce se usmála. „Já vím, já vím," zazněl její melodický hlas, kterým ho vždy ukolébala a zmírnila jeho nesouhlas. „Ale ta část zahrady mi přišla taková smutná a opuštěná." Vyprahlá.

„Má svůj půvab." Strohý, jednoduchý, čistý půvab.

„Jistě, rozumím ti, je to jen maličká úprava, nezabere to moc času. Udělám to sama."

„Jsou to dětské malůvky, Lyo."

„Ano!" Její nadšení bylo upřímné.

Byly to motivy z knih jejich dětství, pozapomenuté, a přesto tam někde byly, zasunuté v podvědomí. Čekaly, až je Lya po letech přivede k životu.

„Do zahrady to nepatří, jsou to jen hloupé dětské obrázky," pokusil se o konstruktivní kritiku. Už nyní věděl, že zbytečně.

„A proč by to mělo vadit?" Mírně zvážněla. „Komu by to mělo vadit?"

Pochopil, že je to řečnická otázka. Až bude zahrada hotová, odejdou a z povahy jejich povolání plynulo, že už se sem nevrátí; pokud tedy nedojde k nějakému fatálnímu poničení – což se samozřejmě stává -, které by vyžadovalo celkovou rekonstrukci. Pak by nejspíš opět povolali je. Nicméně se tady asi dlouho nikdo nezastaví a i jemu připadalo, že je to nesmírná škoda. Bylo to prostě odlehlé místo, krásné, ale vzdálené. Možná bude určeno k odpočinku, možná se rozbují a zdivočí; nevěděl a neptal se, nebyla to jeho práce.

Lye to však bylo líto. Sám tomu úplně nerozuměl, proč investuje tolik ze sebe. Ani to nebyl největší projekt, na kterém spolupracovali, ale zřetelně byl její nejmilejší.

Dala si tolik práce s každým kamenem a skalkou, každý strom a květinový koberec, každé jezírko, vše bylo vytvořeno s láskou a smyslem pro detail. Vždy se práci věnovala naplno, ale tady to bylo jiné.

„Ráda bych, aby to bylo speciální, rozumíš mi?"

Nerozuměl. Ne tak docela, za celou tu dobu, ale i to na ní obdivoval, i toho si vážil.

„Dobře, jak myslíš," svolil nakonec.

Usedl k projektovému stolu a procházel plány, plastické a skutečné, že si na ně mohl sáhnout, pod rukama je upravovat, pozměňovat a doplňovat. Za uplynulý týden toho udělali mnoho, i když šlo už jen o dolaďovací práce. Moc se neviděli. Musel si připustit, že mu chyběla, nahlas by to ale nepřiznal. Byl by směšný, Lya byla o tolik mladší, pořád plná života a nadšení, on naproti tomu... Říká se tomu úctyhodný. Když už nejsi ani mladý a ani svižný.

„Uvidíme se teda na slavnosti?"

Začínal se těšit. Budou tam tentokrát jen oni dva, na takhle malou zahradu více pracovníků nepotřebovali.

„Na slavnosti," usmála se Lya a poprvé se mu zdála podivně vzdálená. Než stihl cokoliv říci, byl ten záblesk pryč.

Sepisování závěrečného protokolu a finální zprávy o projektu nebyly jeho oblíbené činnosti. Jakkoliv se považoval za precizního a spíše usedlého, tyhle nudné povinnosti jej ubíjely. Zvláště když venku bylo tak nádherně. Modrá obloha bez jediného mráčku, šumění větru ve větvích vzrostlých stromů a příboj, zpěv oceánu, který Lya tolik milovala. I přes pracovní vytížení si vždy našla čas, aby se před západem slunce prošla po dlouhé písečné pláži a chvíli prostě jen byla. Časem pro tuto nesmyslnou činnost nadchla i jeho a tak se procházeli každý podvečer v posledních paprscích slunce mizejícího za obzorem. Někdy mluvili o domově, o dětství, většinou však jen tak mlčeli. Nestýskalo se mu, když tam byla ona. Dokázal by tady, s ní, strávit zbytek života. Jenže museli odejít, práce byla u konce.

Dnes se však neprocházeli. Lya chystala svou, ne, jejich slavnost a on se těšil a netěšil zároveň. Budou poslouchat hudbu, dají si něco dobrého k jídlu a pití, zatančí si, všude budou květiny a světla. A pak odsud odejdou a už se nevrátí. Nemusela by ale odejít od něj. Absurdní myšlenka.

Zabral se do práce a čas letěl jako zběsilý, hodiny minuly a aniž si toho všimnul, na krajinu padla tma. V dálce šuměl oceán, žádný jiný zvuk nebyl slyšet. Takové ticho, Lyu dusilo, ale jeho uklidňovalo. Měl rád ten klid.

„Připojíš se ke mně dnes večer?"

Ode dveří k němu dolehl měkký, melodický hlas. Ohlédl se a Lya stála v příšeří pokoje, za jejími zády z venku doléhal měkký svit zahradních lampiónů. Místo pracovního oděvu pro tuto příležitost zvolila lehké šaty, ideální pro parné dny a horké noci tohoto kousku světa. V tu chvíli vypadala ta éterická bytost tak nádherně až mu vzala slova i dech. Na kratinkou chvíli. Sebral se.

„To je už večer? Úplně jsem zapomněl na čas," odtušil rozpačitě. Dny zde byly tak krátké... „Asi nejsem patřičně oblečen."

„To nevadí," zasmála se Lya. „Je to perfektní."

Podala mu sklenici s chladným pitím a on ji ochotně následoval ven, do zahrady, do světla lampionů, k talířům plným chutného ovoce a salátů, které sama pěstovala. Do všudypřítomného ticha zaznívala tlumeně hudba. Tentokráte si dala skutečně záležet, to musel uznat.

„Viděl jsem ty kresby do kamenů, vypadá to opravdu dobře." Zbytečná práce, ale hezká.

„Děkuji." Posadila se do křesla a nohy si ledabyle přehodila přes opěradlo. Po ramenou se jí rozeběhly kadeře světlých vlasů. „Je to tu nádherné, nemyslíš? Jen tomu něco chybí..."

„Znáš pravidla," zarazil ji, než rozvinula své úvahy. „Jenom zahrada. Nic víc."

„Já vím. Jenom s tím nesouhlasím." Někdy byla trochu jako umanuté dítě. „Každá zahrada by měla být obydlená. Kde chybí život..." Odmlčela se pod tíhou jeho pohledu.

„Už se tím netrap. Zítra, nejpozději pozítří, ohlásíme konec projektu a přesuneme se na další. Jako vždy. A zůstanou nám vzpomínky," usmál se.

„Zůstanou nám vzpomínky," zopakovala jejich soukromý vtip.

Na nebi vyšel měsíc, v dálce šuměl oceán. Lya zaklonila hlavu a zhluboka se nadechla. Vše tady bylo tak nepodobné místu, kde se narodila a kde vyrostla; hlučnému, uspěchanému, bez zeleně a vůně květin. Milovala to tady. A on miloval ji.

Beze slova sledoval, každý její úsměv, každé gesto, vrýval si je do paměti. Osmělil se a vyzval Lyu k tanci, a jako vždy souhlasila bez váhání. Připadala mu dnes večer vzdálená a to se mu nelíbilo.

Přitiskl se k ní, vdechoval vůni její kůže a vlasů, a než si to uvědomil, ze rtů mu plynula vyznání, která si měl nechat jen pro sebe. Každé z těch vyznání mělo Lyu ujistit o jediném, že tenhle starý muž chce strávit zbytek svých dní po jejím boku. Už si nepřipadal směšný ani hloupý. Byl silný, rozvážný a rozhodný. Pevně jej objala a tak tam stáli za zvuku hudby, dvě osamělé postavy v krásné, prázdné zahradě, kterou stvořily.

Byl krásný podvečer, bezmračná červánková obloha kam oko dohlédlo a nad oceánem vanul příjemný, svěží větřík. Písek na pláži se s pozvolným odlivem přeskupoval a válel, žil svým vlastním životem. Stromy šuměly, zpívaly svou tichou píseň pro ženu, která jim dala život.

Kráčel s ní po pláži, tak jako každý večer po celou dobu, co zde žili. Tentokrát nešel vedle ní, ani nesvíral její drobnou bledou ruku ve své; nesl ji v náručí. Nebořil se do nemotorně písku, kráčel po něm, jako kdyby nic nevážil a to ani s Lyou na rukou. Kráčel k oceánu, pomalu, rozvážně, zrak upíral do dáli, bylo nezvyklé ticho, když nebyl slyšet její zpěvavý hlas.

Lya zemřela ani ne týden po zahradní slavnosti. Když mu ten večer svěřila, že odchází, jeho svět se roztříštil na kusy. Najednou vše dávalo smysl, viděl náznaky, ale nechápal jejich význam. Nedávalo to smysl, byla tak mladá a plná života. Vzala mu slova, vzala mu dech, smysl, vůli, vše na čem záleželo. Nechtěl to akceptovat, odmítal tomu uvěřit. Byl by obrátil celý vesmír naruby, aby jí dal více dní. Vždyť měli sílu tvořit celé světy. Ale život, ten všemocný pán, nad tím nikdy vládu neměli, vždy byl krok před nimi, aby jim dal v nestřežený okamžik najevo, že jen on rozhoduje o tom, kdo žije a kdo zemře. A teď, ve chvíli, kdy se on sám cítil na vrcholu sil, tvůrce všehomíra mávnul rukou a jen jakoby mimoděk mu vytrhl z náručí Lyu. Byl s ní, každou hodinu posledních dní.

Vše, co od života ještě chtěl, teď svíral v náručí, aby se naposledy rozloučil a svěřil schránku, kterou opustila, milovanému oceánu.

Šumění bezbřehého živlu jej provázelo, když vstoupil na hladinu a kráčel po ní, pomalu avšak pevně. S každým krokem v sobě probouzel další a další vzpomínku na Lyin zvonivý smích, hlas, gesta, její laskavost a nadšení, nezdolnou sílu i odvahu v posledních chvílích.
Už věděl, že zde budovala pomník a hold svému životu. Zanechala za sebou překrásnou zahradu v dalekém světě, pod cizím sluncem, cizími hvězdami; a třetí svět této vzdálené a opuštěné soustavy bude nyní jen její.

Věděl, že je to proti všem pravidlům, která mu vštěpovali a která závazně odsouhlasil; vytvořili svět, ale sami zde zůstat nesměli. Avšak Lya tento svět milovala a odevzdala mu vše. Věděl, že by to tak chtěla.

Stál na hladině poklidného živlu, který s ním sdílel pietu, a hruď mu hořela bolestí.

„Budu tady pro tebe, navždy."

Políbil Lyu na chladné čelo a naposledy přitiskl svou tvář k její, když v dálce vystřídal slunce bledý Měsíc.

Nikdy nemáme dost času...

Poklekl a něžně, takřka obřadně svěřil Lyu vodám. Sledoval, jak se noří do tmy a její krásná tvář mizí v hlubině.

Jednou si pro něj přijdou. Jednou za svou vzpouru možná zaplatí. A možná ne a i jeho tělo časem pohltí tento svět, tato zahrada, které chybí život. Do té doby zde bude střežit její klid a střežit vzpomínku na jejich zahradní slavnost.