Už dobrou čtvrt hodinu a víc jsem marně prohlédavala skříň. Znovu a znovu. Ale stejně jsem nenašla, co jsem hledala.
Dneska byl ve škole tělocvik. To znamenalo sportovní úbor.
Jenže já hloupá ten svůj půjčila mladší sestře, protože oblečení na tréning si zablátila den předem.
Frustrovaně jsem si sedla na postel a zabořila prsty do mé husté, vlnité, blonďaté hřívy.
,,Tak fajn. Zbývají mi dvě možnosti. Za prvé, jít na tělocvik v džínových kraťasech, přestože máme povinný dresscode. Za druhé, půjčit si úbor mé milované Scarlett, který už čistý visí na věšáku," ironicky jsem se pro sebe ušklíbla. Jedno lepší než druhé.
Nakonec jsem se musela rychle rozhodnout, abych nepřišla pozdě do školy. Zvolila jsem variantu B. Přece jen, sestřička je jen o dva roky mladší než já a řekla bych, že mám poměrně dobrou a štíhlou postavu, abych se do jejího trička vešla.
Nakonec jsem tedy hodila Scarlettiny kraťasy a tričko do batohu a utíkala do školy.

Nasoukala jsem do úplého, bílého trika, růžových, sportovních kraťasů a podívala se do upatlaného, převlíkárenského zrcadla. A málem jsem se rozbrečela.
Přes léto jsem poněkud 'zženštěla', jestli víte, co tím myslím...Přes prsa mě ta látka škrtila a lezla mi z trička snad polovina trupu. Naštěstí ne neslušně. A ty kraťasy? Kole pasu tak akorát, ale dole...Málem mi pod krátkými nohavicemi byly vidět kalhotky, jak mi z nich lezl zadek.
,,Bože..." povzdechla jsem si a zadívala se na sebe do zrcadla. Na prázdno jsem polkla, zhluboka se nadechla a zvedla hrdě bradu.
Já, Sofie Westwoodová, přísáhám, že se tam neztrapním.
Snažila jsem se řídit matčinými slovy. Byla jsem krásná, milá a relativně oblíbená. Sice trochu stydlivá, ale přátel jsem měla dost. A jak mi řekla Beth- takoví lidé to nemají v životě zadarmo, ale vždy všechno hravě zvládnou.
A navíc, přátele by se mi jistě neposmívali, no ne?

Spletla jsem se. Šeredně jsem se mýlila.
Hned, jak jsem vstoupila do tělocvičny, spustil se rozruch. Několik kluků zapískalo nebo zatleskalo, ale já se jen hrbila a doufala, že tím něco zakryju. Další omyl.
Měla jsem pocit, že se hanbou propadnu skrz prkna až někam na betonový základ. Příšerně jsem se styděla a měla jsem z toho celé rudé tváře. Sice jsem snažila tvářit vyrovnaně a občas se i narovnala, ale když tričko vyklouzlo opèt o něco výš, zase jsem se nahrbila.

Raději jsem tedy sklopila pohled a mířila k hloučku mých kamarádek v rohu místnosti.
Když v tom jsem něco zaslechla. Mířilo to od těch dívek, kterým jsem věřila. S kterými jsem se přátelila a měla je ráda. Myslela jsem si, že i ony měly rády mě...Vždy se tak alespoň tvářily.
,,Vidíte to? Ona se už i obléká jako štětka! Nechtěla by třeba přijít rovnou v podprdě, kalhotkách a s podvazkem?" zašeptala dívce vedle sebe Daniela. Jedna z mých kamarádek. Alespoň to jsem si myslela...

A když se ostatní jen zachichotaly, nevydržela jsem to a propukla v pláč. S rozmlženým viděním jsem vyběhla z tělocvičny a zapadla na dívčí záchodky. Tam mě ale čekalo překvapení v podobě Manon, mé sousedky, která chodila do stejného ročníku jako já. To byla jedna z těch zvláštních dívek, které měly věčně nos v knihách (jako zrovna teď), schovávali se před tělocvikem na záchodech (to také zrovna teď Manon dělala) a nikdy se s nikým moc nebavily, přestože vypadaly docela mile.

Tehdy jsem si sedla vedle Manon, ta si mě přelétla pohledem a usmála se.
,,Středoškolačky uměj být pěkně hnusný, co?" správně odtušila, co se stalo. Ten den mě jen objala a utišovala.
-----------
Byl zhruba přelom května a června a Californií cloumalo aprílové počasí. Vracela jsem se domů ze školy, když na mě dopadla první kapka z nebe.
K našemu domu jsem to měla asi dva kilometry pěšky, což nebylo moc, pokud nebylo čtyřicet stupňů, sněhová vánice nebo nelilo jako z konve.
Neočekávala jsem takové počasí, takže jsem dnes neměla žádný deštník. A letní dresscode jedné z californských střední se skládal ze sukně a krátkého trička. Takže na jeden z letních dešťů naprostá pecka.
Obrátila jsem obličej k nebi, až mi na tváři přistálo hned několik kapek a rozmáchla rukama: ,,Proč?? Proč?? Chtěla jsem jen, aby se ochladilo, ne abych zmokla jako slepice!"

Za pár minut jsem si to už štrádovala vedle silnice, promočená na kost. Z blonďatých vln mi tekla voda a z dlouhých, hustých řas kapaly kapičky na tvář. Oříškově hnědé oči jsem přivírala, aby mi do nich nenatekla voda. Občas jsem tiše zaklela, když jsem šlápla látkovou teniskou do louže.

Když kolem mě projela motorka a polila mě čerstvou vrtsvou dešťové vody z kaluže, už jsem málem začala křičet.
,,Není ti zima?" ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a najednou přede mnou stál hnědovlasý kluk, s ostře řezanými rysy a hlavně- měl bundu a v ruce držel deštník.
Podal mi deštník a mile se usmál. Džentlmeni ještě nevymřeli. Naoplátku jsem se taky usmála. Neat- tak se jmenoval ten ochotný chlapec, mě doprovodil až domů. Cestou jsme si nezávazně povídali a zdál se jako fajn kluk.
Nakonec jsme se ale rozloučili, já šla domů a Neat taky.

O den později se zjevil před mými dveřmi, s okouzlujícím úsměvem a tuctem kopretin. Vypadaly čerstvě, nebyly pomačkané...Ten kluk musel mít opravdu zájem.
Pozdravili jsme se a on mi předal tu kytici. Během toho, si mě stále prohlížel. I já jeho, vypadal zhruba ve stejném věku jako já.
Ale Neat si mě prohlížel jinak. Zkoumal mé vlasy, oči, tváře, rty...Pak sjel pohledem níž a to mě zarazilo. Zíral kam neměl déle, než bylo slušné.
Malinko jsem se ošila a odkašlala si, abych upoutala jeho pozornost.
Neat se mi zase podíval do tváře a na tváři vykouzlil další úsměv, pod kterým jsem málem roztála. ,,Nechtěla bys někam zajít? Třeba na večeři?" navrhl uvolněně, ale pohled opět nalepil na mé...ženské tvary.
Už mě to začínalo celkem štvát.
,,Proč?" zeptala jsem se ho na první věc, kterou jsem potřebovala vědět. Znělo to možná až zvláštně naléhavě, ale mě na tom, co řekne, opravdu záleželo.
Kluk pokrčil rameny a spustil: ,,Jsi moc hezká...Máš nádherný oči, krásný vlasy, milý úsměv, pěkná prsa i zadek-"
,,Co prosim??" vyhrkla jsem a zaraženě, zároveň ublíženě se na Neata podívala. Ale nebyla jsem překvapená. Něco takového jsem čekala. Nebylo to poprvé, co se na mě někdo takhle díval...Co mi řekl něco podobného, i když jsem marně doufala, že chce se mnou být kvůli tomu, jaká jsem a ne proto, jak vypadám.

To už se mi do očí valily slzy. Než stačil ten hlupák něco říct, zabouchla jsem mu dveře před nosem. Svezla jsem se na podlahu a tiše vzlykala. Mrzelo mě to, opravdu ano. I když to nebylo poprvé, stále jsem si nezvykla. Vždyť, když jsem potkala Neata, docela jsme si rozuměli. Byl milý a ochotný. Říkala jsem si, že jsem třeba konečně našla nějakého kluka, který není takové prase...Ale zmýlila jsem se.

Vyrušilo mě zaklepání na dveře.
,,Zmiz!" vzlykla jsem a odhrnula si jeden rozcuchaný pramen vlasů z obličeje. Nevěřila jsem, že se ještě opovažuje se vůbec přiblížit k mému domu. To těm mužům snad není nic trapné??
,,To jsem já, Manon!" houkl známý, sametový, tichý a uklidňující hlas přes dveře.
Zvedla jsem hlavu a se zájmem se zadívala na dveře. Nakonec jsem vstala a otevřela. Připadala jsem si hloupě. Řasenku i linky jsem měla rozmazané po tváři, zarudlé oči a rozcuchané vlasy.
Ale moje milá sousedka se jen soucitně usmívala. ,,Viděla jsem vás, když jsem se vracela z obchodu," vysvětlila mi.
Jen jsem poptáhla nosem, nevěděla jsem co na to říct.
Manon si mě prohlédla a odhadla, že asi nemám náladu na vykecávání. Naštěstí tato dívka nebyla příliš upovídaný typ, takže si mě jen vtáhla do obětí a poplácala po zádech.
----------
Takhle nějak probíhaly mé tři roky na střední. Často jsem se stávala terčem posměchů kvůli mé postavě. Nebyla jsem tlustá ani ošklivá. Ba naopak. Každý o mě tvrdil, že jsem hezká a asi to byla pravda. Všechno hezké jsem zdědila po mámě. Nebylo dne, kdy bych na ní nemyslela při pohledu do zrcadla.
Jenže v tom problém nebyl. Moje 'holčičí přednosti' se vyvynuly víc, než by bylo potřeba. Klukům se to samozřejmě líbilo, jenže ostatním holkám ne. Nejspíš mě považovaly za konkurenci, těžko říct. Já samu sebe nikdy nepokládala za žádnou oslnivou koketu, co by si jen tak z nudy obmtala kluka kolem prstu. Na to jsem byla moc stydlivá. Vždyť bych si možná ani netroufla nějakého pěkného chlapce oslovit, natož ho přebírat spolužačkám.
Jenže ony prostě záviděly. Měla jsem něco, co ony ne, a i když jsem to nedělala, mohla jsem toho využít pro svůj prospěch.

Dříve to nedávaly tolik najevo. Naopak se se mnou přátelily, povídaly si a takové ty věci... Jenže pak začala chodit jedna zrada za druhou. Vždycky když jsem to nečekala, mi bodly kudlu do zad a já byla smutná. Myslela jsem si, že jsme byly kámošky. Jenže ony mě celou dobu pomlouvaly za mými zády a jen se tvářily mile.

Podobné to bylo s klukama. Vždycky když jsem si myslela, že jsem konečně našla někoho slušného. Někoho milého, vychovaného, chytrého a džentlmena. Vždycky jsem zjistila, že jsem se mýlila. Všichni kluci, co jsem kdy potkala za mnou lezli, kvůli mému vzhledu. Ať už obličeji nebo jinýn částem těla...

A tak jsem se přizpůsobila. Holky mě měly za mrchu, tak jsem se jí stala. Začala jsem se malovat a že jsem vypadala o poznání úchvatněji. Vlasy jsem si dokonale česala a oblékala si samé výrazné a vyzývavé věci.
I když za mnou slintali všichni kluci ze školy, já si s nikým nedělala hlavu. Byla jsem tak konečně šťastná. Alespoň jsem si tak připadala. Většina dívek později zjistilo, že si se mnou nemají začínat, neboť za to zaplatí.
Ale přesto jsem na sobě cítila ty závistivé nebo okouzlené pohledy spolužáků a spolužaček vždy, když jsem přišla do školy. Jako obvykle na vysokých jehlách, v krátké sukni či kraťasech, v úžasné sexy halence, tílku či svetru. Nesla jsem se jako královna. Jako vznešená labuť bez jediného poškozeného pírka. Byla jsem prostě dokonalá, chladná, krásná, záludná a manipulativný.

S Neatem jsem v životě nepromluvila, na tělocvik jsem si nosila cokoliv jsem chtěla, ať už to bylo odhalující nebo proti řádu školu. Nikdo ze žáků ani necekl, a když ano, pomstila jsem se. S profesorským sborem jsem si hlavu nelámala. Stačilo zatahat za pár šikovných nitek a bylo po problému.
A s Manon jsem také téměř nikdy nepromluvila. Občas mè občastovala zvednutým obočím, zvědavým pohledem, či přátelským úsměvem. Byla mi sice oporou v těžkých chvílích, občas možná i kamarádka, ale byla by jen otázka času, než bych se dočkala jedné kudly i od ní. Tak jsem svou sousedku zkrátka odstřihla.
---------
,,Ty Sofie?" odchytila si mě jednou Manon na cestě ze školy.
,,Hm?" broukla jsem, ale o dívku jsem ani nezavadila pohledem a jen se zvednutou bradou pokračovala v chůzi.
,,Dneska to s Fynnem-" nakousla a já se zamyslela. Fynn byl ten idiot, co si myslel, že to se mnou někam dotáhne. Chvíli jsem s ním flirtovala, dokonce jsem se od něj nechala políbit, ale mělo to jen jeden účel. Chtěla jsem ho potopit před ostatními.
Takže pak, když se odtáhl a s nadějí v očích mě táhl k jeho partě oblíbených kluků s tím, že mě jim představí, poslala jsem ho k zemi s tím, že líbá příšerně, a že až příště nebude vědět co s jazykem, má si koupit lízatko.
Bylo to o přestávce, takže nás pravděpodobně viděla nebo slyšela polovina školy. Což znamená, že jsem dostala, co jsem chtěla. Tak jako obvykle.
,,Co s tím?" odsekla jsem podrážděně a rychle si šlapala cestu na podpatcích. Jestli mě chtěla urážet, nemusela se ani namáhat.
Když v tom mě Manon prudce chytila za předloktí a zastavila nás. Konečně jsem se na ni obrátila a naštvaně se zašklebila.
,,Proč to děláš?" špitla potichu, ale jistá svými slovy. Pod vahou mého nasupeného pohledu se trochu krčila. A když si uvědomila, že mě stále drží za ruku, rychle ji pustila.
,,Co proč dělám?" založila jsem si ruce na prsou a nedočkavě, jakobych někam spěchala poklepávala špičkou boty o asfalt. Věděla jsem, že tenhle rozhovor mi nebude příjemný. Manon měla v povaze často sahat lidem na dno duše a tahat z nich jejich nejhlubší pocity. Snažila se v lidech probudit provinilost, uvědomění, sebelítost či tak něco. Sama jsem se v tom moc nevyznala.
,,Ty víš co myslím," špitla a sklopila pohled na své tenisky, až jí do očí přepadla hnědá ofina.
,,Taková si nebývala. Obě to víme, Sofie," podotkla a znovu sebrala odvahu, aby se na mě podívala.
Už to zase dělala. Zase ve mě chtěla něco probudit, chtěla mě změnit. Proč mě jednou lidé nemohli brát takovou jaká jsem? Když jsem byla milá a přátelská, akorát jsem dočkala zrady. A když jsem se změnila na nepříjemnou a zlou, taky mě ostatní nebrali. Lidem se prostě občas nejde zavděčit.
,,Já to vím, ty to víš. S jediným rozdílem. Tobě do toho nic není. A já jsem takhle šťastná," odsekla jsem a pohodila zlatými loknami.
Manon udiveně zvedla obočí. ,,Šťastná? Sofie, netvrď mi, že jsi takhle šťastná. Kdy jsi se naposledy usmála?" naléhavě na mě upřela pohled.
Úsměv. Ten už jsem na své tváři dlouho neměla. Úplně jsem si na takový pocit odvykla. Vždyť jsem neměla z čeho se radovat. Manon měla pravdu. Jenže ta bolest, co jsem zažívala dřív....Teď jsem ji alespoň separovala, bohužel i se štěstím. Člověk zkrátka nemůže být šťastný, aniž by cítil bolest. A já se nechtěla znovu cítit opuštěná, zrazená, sama a bezmocná. Už ne.
Opětovala jsem Manon lítostivý pohled. ,,Takhle to prostě je. Změnila jsem a ty bys měla taky. Než tě zadupou zaživa," horčce jsem su ušklíbla a obrátila se k odchodu.
,,Stůj Sofie! Budeme kámošky! Budeme pomáhat jedna druhé a nikdy se neopustíme! Já tě nezradím, já tě neopustím, přísahám!" naléhavě mě opět chytila za ruku a hluboce mi pohlédla do očí. Samozřejmě to byla lákavá nabídka, vzhledem k tomu, že opravdové přátelství jsem zažila nejspíš naposledy ve školce. A od té doby jsem musela všechno zvládat sama. Občas to bylo opravdu těžké, být osamocený žralok mezi hejnem kaprů.

A když jsem si opět vzpomněla na ta léta, kdy jsem po nocích plakala a litovala se. Kdy jsem se styděla jen někoho pozdravit, kdy jsem neměla nikoho....Vehnalo mi to slzy do očí.
,,Proč ti na mě tak záleží?" nechápala jsem dívku před sebou. Nikdy jsem se k ní nechovala nijak zvlášť hezky. Sice ne ošklivě, ale ani přátelsky. A přesto se o mě Manon starala a pomáhala mi.
,,Protože ti rozumím. Od doby co si pamatuju, jsem byla sama. Neměla jsem nikoho. I přes všechna těžká období v životě....Měly bysme si pomáhat," vyhrkla a nadějně se usmála.
Trošku jsem uvolnila postoj. Manon nevypadala, že něco skrývá. Mluvila od srdce a to bylo na tom to krásné. Opravdu jí na mě záleželo. A jediný důvod byl, že chtěla někoho, komu by na ní taky záleželo.

Dvě opuštěné, zraněné dívky se po letech spřátelily. Ujasnily si, že nemá smysl něco předstírat. Ne před duší, která vám rozumí. Vždyť, kdo jiný by vám měl pomoct všechno zvládnout, když ne ona?

-------
Teď bych jen chtěla dodat, že jak jste možná někteří poznali, tento příběh je inspirován jedním RPG. I dvěma jeho postavami. Přišlo mi to jako docela dobrý nápad na povídku, tak tady to máte a těším se na další soutěžní hity!