Na recepci, světe div se, seděl zavalitý chlapík ve středním věku, chrápal. Kus od něj běžel v televizi dokument o vorvaních, na stole před ním ležel pánský magazín a krabice se třemi donuty, z toho jeden byl nakousnutý.

Dean si nedokázal pomoc. Oběma rukama plácnul o pult recepce, aby mohl sledovat, jak sebou tenhle vorvaň mrskne.

A že s chlapíkem to trhlo, skoro skončil na zemi. Zachrčel, vyvalil oči, opřel se rukama o stůl, prudce dýchal. A zíral na Deana jako na strašidlo.

„Vy cvoku!" houknul, když konečně nabral dech, ale srdce mu stále bušilo jako o závod. Málem dostal infarkt!

Ani se nenatáhl, aby schoval časopis.

„Co chcete?! Nevidíte ceduli?!"

Dean se široce usmál, rád, že z toho nebylo poskytování první pomoci, pak se zatvářil omluvně, tedy, aby se neřeklo, navíc něco potřeboval.

„Omlouvám se," řekl i nahlas. „Věc se má tak, že se sem s kolegou táhneme z pěkný dálky kvůli tý epidemii, a vážně neradi bychom spali v autě, takže... Máte plno, nebo je za tím něco jinýho?"

Recepční si Deana přeměřil malýma očkama, přitáhl si krabici s donuty.

„Epidemii, ha? Celý město jste pobláznili. Kazíte kšefty! Zítra kvůli vám zavřou cesty. Ale to vám nemusím říkat, ha?" zabrblal a zacpal si ústa pořádným soustem. Kývnul k Deanovi hlavou. „Oo oých se uy?"

Deanovi blesklo hlavou, že tu CDC zřejmě už budou, jenže jiný průkaz zatím neměl, takže se rozhodl to risknout. Otázce v polohubštině samozřejmě rozumněl, měl dlouholetý tréning. Vlastně celoživotní.

„CDC. My jsme ale míň ty laboratorní krysy, spíš posila v terénu," prohlásil tedy. „A čím dřív se do toho pustíme, tím dřív to bude vyřešený, než to tu celý uzavře Národní garda a budeme v prdeli všichni. Tak teda, nenašel by se tu volnej pokoj?"

Recepční se na něj zaksichtil, div že nevyplázl jazyk. Natlačil si do úst zbytek donutu a oblizuje si prsty se na stoličce zvrtl k počítači.

„Éna," vyžádal si, prsty připravené nad klávesnicí.

„John Galvin a parťák je Shawn Beamer," vysypal Dean pohotově, na svém průkazu to jméno vážně měl a jen doufal, že Sam nebude muset ukazovat ten svůj.

Recepční mlaskavě dožvýkal, polkl, naťukal jména do počítače.

„Otevřený účet," zamumlal. „Vaše jediný štěstí. Že si to i aspoň nějak zaplatíte. Tady."

Natáhl se po dalším donutu.

„Máte osmičku. Šetřím prostor, kdyby se vás sem dovalilo ještě víc," ušklíbl se a odhryznul si. „Ehoj te he. Hahi houeouia ho u uydefimfiouai."

A posunul Deanovi klíč.

Na tu poslední větu byl i Deanův vnitřní překladač krátký. Něco tady... vydezinfikovali?

„Díky, šéfe," usmál se a hrábnul po klíči. „A sorry za tamto."

A vyhrabal se ven, aby Samovi oznámil tu radostnou novinku, že nebudou muset spát v autě.

Sam stále krásně strážil, teď se mohl nerušeně ohlížet za každým zvukem, pohybem, či stínem. A ještě měl i nějaké to světlo!

Když však uviděl, že se vrací Dean, přinutil se ohlížet se co nejméně.

„Tak?"

„Máme pokoj číslo osm a málem jsem recepčnímu přivodil infarkt," zazubil se Dean, natáhl se na zadní sedačku pro svoji cestovní tašku. „Tak se jdeme ubytovat... eee, Shawne? Jaký jméno máš vůbec na průkazu?"

Sam na to oznámení povytáhl obočí, ale potom tedy začal vystupovat.

„Takže budeme od CDC?" zeptal se, zatímco myšlenky nechal přejít k průkazu. „Eric Chase."

Vzal zezadu svoji tašku a pustil se za Deanem.

„Skvělý. Jo. Já tě tu zapsal jako Shawna Beamera, jen tak kdyby něco," nadhodil Dean, odemkl, otevřel dveře a rovnou si hodil tašku na postel. „A můžeme být terénní pracovníci, tak nějak. Jenom se vyhnout těm opravdovejm, jestli tu jsou, i když podle toho, co říkal ten chlápek na recepci, už je jen otázkou času, kdy se tu objeví vojáci ve skafandrech a zavřou to celý."

Když Dean v pokoji rozsvítil, Sam se zastavil na prahu, zamračeně si prohlédl místnost. Podlaha ošoupaná, ale čistá, ani smítko. Lůžkoviny bílé jako Sněhurčina srst. Nábytek také vypadal čerstvě ošetřený. A ve vzduchu byly cítit dezinfekční prostředky.

„Otevřu okno," zamumlal, zavřel za sebou a rovnou udělal, co řekl, tašku si zatím odložil na židli.

„Hm, a výborně, teda. Méně času pro nás."

Potom se obrátil do pokoje, přesunul se i s taškou ke druhé posteli.

„Měli bychom to tu zabezpečit."

„Nalítají sem komáři," zamrmlal Dean, ale to vyvětrání bylo potřeba, smrdělo to tu jako ve špitále, takže radši ty komáry. Hodil si na stůl deník a přesunul se k němu s telefonem.

„Objednáme pizzu?" navrhnul.

Na tu poznámku o zabezpečení nějak stačil obratem zapomenout, a vůbec ho to očividně nemrzelo.

Sam už ale vybíral z tašky věci, které používal po čas svého útěku, začal rozmisťovat do rohů nějaké předměty a čarodějnické sáčky a rozhlížel se, kam by mohl naškrabat symboly křídou a démoní past.

„Máš tam koláč od Inez," zamumlal Deanovi v odpověď.

„To je zákusek," upozornil ho Dean poněkud nedůtklivě, ale pro koláž zaběhl a položil ho na stůl. Mezi tím stihl vygooglit slušné množství pizzerií v St. Joseph, což bylo jen přes řeku, a Pizza Hut ve Watheně, což bylo asi dvanáct minut cesty na druhou stranu.

„Jakou si dáš?" zeptal se, zatímco sledoval Samovy zabezpečovací činnosti a to v něm konečně probudilo trochu toho nepříjemného Thorn pocitu.

„Vege-" začal Sam, ale zarazil se, obrátil se na Deana. „Jsi si tou donáškou jistý? Co když- Co když to někdo využije?"

Dean vydechl nosem, stiskl rty. Pak se na Sama podíval. Vytáhl Kolt a položil ho na stůl.

„Ještě by tu pizzu mohli otrávit," řekl. „Hlásím se jako ochutnávač, pokud si neobjednáš s ananasem."

A zvedl telefon k uchu, číslo na Pizza Hut připravené. „Takže?"

„Mohli by ji otrávit," souhlasil Sam a myslel to vážně. Jenže současně viděl, že Deana neukecá. „Vegetariánskou," tentokrát tedy dokončil a stáhl za sebou volnou židli ke dveřím, aby se na ni postavil – a téměř si rozbil hlavu, ale ze země na strop ani on nedosáhl.

„Jestli čapneme démona, uklízíš ho ty," prohlásil Dean tónem někoho, kdo prohlašuje, že nebude vynášet koš, a vytočil číslo.

Přitom se zájmem sledoval Samovu činnosti a syknul: „Máš to šišatý, Michelangelo."

Sam se po něm ohlédl s kyselým výrazem. A dokud ten génius čekal na odpověď z druhé strany, odepnul si opasek a s jeho pomocí nakreslil dokonalý kruh a následně začal vyměřovat i zbytek. Když má být puntičkář...

„Dobrý večer, Pizza Hut," ozval se z telefonu mužský hlas, trochu unavený, ale jinak příjemný.

„Zdravím, chtěl bych si objednat jednu extra chilli a jednu vegetariánskou," řekl Dean, Samovo rýsování málem ocenil tichým hvízdnutím, ale nakonec mu ukázal jen palec nahoru. „Na motel Capri v Elwoodu," dodal opatrně, přimhouřil oči jako špatný pokerový hráč.

Zatímco diktoval objednávku, mohl slyšet tiché mumlání, jak si to chlápek při zapisování opakoval. Náhle ale zůstalo ticho.

Až se nakonec pizzař ozval: „Promiňte, ale do Elwoodu rozvoz momentálně neděláme. Pokud je mi známo, nikdo nedělá."

„Sakra," zabručel Dean. „Neukecám to, ani když řeknu, že je to tu teď... Vydezinfikovaný, a že jsme akorát přijeli?"

„Vy jste-" zarazil se chlápek v pizzerii. „Buď jste někdo, kdo má situaci řešit, nebo jste idioti. Jestli to druhé, měl byste sledovat zprávy, pane. Jestli jste to první, neměli byste tam mít jídlo zajištěné?"

Sam mezitím, když se Dean ozval s ukecáváním, přestal kreslit a zvědavě bratra sledoval, co se děje.

„No jo, měli jsme přijet až zítra ráno," zalhal Dean pohotově, pokrčil rameny. „A vím, jaká je situace, ale... Vážně to nepůjde, co?"

Opřel se v židli, zamračil se.

„Ne, pane, mrzí mě to. Nikdo z nás nechce riskovat, že se nakazí, nebo pomůže virus rozšířit," odvětil pizzař, zase tím zlehka unaveným tónem.

„To chápu, okay. Mějte se," prohlásil Dean a hovor ukončil. Pak si na telefonu otevřel zprávy, protože když nejde pizza k Mohamedovi, musí Mohamed k pizze, že ano. „Jestli jsme dojeli a akorát to tu zavřeli..."

„Když jsi přišel z recepce, říkal jsi něco o zítřku," vytáhl Sam. Předtím na to nějak nereagoval, asi to nevnímal. „A teda donáška nic?"

„Nic, koukám, jestli to tu neuzavřeli hned nám za zády," mrmlal Dean, přecházel s telefonem po místnost. „Jinak bych tam zajel."

Zatím nenacházel žádné nové zprávy, jen opakující se informace s upozorněním, aby lidé přes Elwood ani neprojížděli a aby obyvatelé neodcházeli.

„A co když je to vážně virus a už se na tebe nalepil?" položil Sam otázku a vrátil se ke kreslení démoní pasti.

Dean odložil telefon, znovu si povzdechl.

„Takže máme koláč, teda. Naštěstí."

Nespokojeně semknul rty, ale musel uznat, že Sam má pravdu.

Zvedl se.

„Je tu akorát obchod se... No, vším. Tak zajedu tam a uvidím, co seženu. Aspoň pití. Zatím to dodělej, a pak se nabourej do CDC, ať víme, co a jak."

Což tedy ale pro Sama znamenalo, že poslední symbol musel odložit, slézt ze židle a uhnout s ní, aby Dean mohl vyjít.

„Měli jsme si vzít aspoň roušku a rukavice," zamrmlal, taky ho to mohlo napadnout dřív.

„Kouknu, co kde seženu," broukl Dean a vyrazil na zásobovací výpravu.

Sam za ním zase zavřel, přisunul si zpátky židli a vylezl na ni, aby dokončil práci na stropě a mohl se posunout dál. K prevenci před anděly a následně k záznamům CDC.

*

Jeden by řekl, že je pátek třináctého... a vlastně i byl.

Když Dean dorazil k obchodu, vládla v něm tma.

Nenechal se ale hned odradit a na dveřích našel ceduli „Otevřeno denně od 8-am do 8-pm. Zvoňte", překrývající původní otevírací hodiny.

Zbývala mu ještě tak... minuta.

„Grrrah," prohlásil a zazvonil, bez ohledu na čas. Aspoň pitomé tortillové chipsy a nějaké pití, přece nebudou pít vodu z kohoutku, třeba je kontaminovaná!

V bytě nad obchodem se rozsvítilo. Chvíli se nic nedělo. Potom se rozsvítilo i v obchodě. A krátce na to se ke dveřím blížila krátkovlasá bruneta okolo padesátky, šediny se už slušně hlásily. Na obličeji měla roušku a na rukou rukavice, oblečený jakýsi plášť.

Když Dean za dveřmi uviděla, zamračeně na něj zůstala koukat, ale nakonec přece jen odemkla a otevřela.

„Vás jsem tu ještě neviděla," řekla místo pozdravu.

„Nejsem odtud, akorát jsme s kolegou přijeli, kvůli... Situaci," prohlásil Dean, věnoval jí úsměv. „Potřebuju udělat menší zásobování."

A rozhlížel se, protože jestli je to obchodnická duše, nejspíš by tu mohla mít i roušky a rukavice a tak podobně, když už přijeli tak nešťastně nevybavení. Ačkoli pokud je to práce pro ně, ten virus by se neměl přenášet vzduchem, bude v tom něco jiného.

Žena ho pozorovala stále zamračeně, už za ním stihla zase zavřít. A i v obchodě mohl Dean cítit pach dezinfekce, regály byly poloprázdné.

„Proč nemáte ochranné pomůcky?" ptala se žena dál, zvedla ruce, aby poukázala na rukavice, potom se pomalu pohnula dál do obchodu. „Už jste zjistili, o co jde? Nepřenáší se to vzduchem? Tedy, jste od těch... expertů, ano? Nejste nějaký otravný novinář?"

Tohle vážně vypadalo apokalypticky. Dezinfekce, rukavice, rouška, vybrakovaný obchod.

„Jsme... No, terénní pracovníci. A panuje zatím shoda, že ať je to co je to, nepřenáší se to vzduchem," prohlásil Dean s pevným přesvědčením, že si ta žena stejně roušku nechá, pro jistotu. „Budeme zjišťovat, jakým způsobem se to přenáší, než kolegové zjistí, o co se jedná. Když už jsem tady..." dodal, nenápadně přitom vybíral polici s tortillovými chipsy a lovil zbytek sodovek a limonád. „Neznáte někoho nakaženého?"

Žena po tom oznámení začala zvedat ruku k roušce, ale nakonec si to rozmyslela, když ho viděla, jak si bere potraviny.

„Vy máte přece zásoby na Vermontské," namítla, ale neodháněla ho. „Ačkoli tedy- Říkali, že zítra přivezou věci i sem ke mně. Někteří lidé sem ještě pořád chodí nakupovat."

Tím zřejmě ukončila svoje rozjímání, stále se však držela v hlavní uličce a Deana měla na očích.

„Jestli znám někoho nakaženého?" zopakovala jeho otázku. „V Elwoodu žije přibližně 1200 lidí. Já jsem se tu narodila, jako i mnoho dalších. Chodila jsem na místní střední. Převzala obchod po rodičích, kteří se tu narodili i umřeli. Co myslíte?" povytáhla obočí, ale nedala mu ani chvíli na odpověď. „Zakázali jste nám přece návštěvy. Kdo má podezření na nákazu, musí to hned hlásit. Potkávám se jen s těmi, u kterých se to ještě neprojevilo. A ani u nikoho z jejich domova, protože ty zase hlídáte a zásobujete sami. Jakobychom byli dobytek," dodala a překřížila si ruce na hrudi.

Dean si ukládal v paměti informace – dům na Vermontské třídě, zákaz návštěv – aby je pak mohl dát dohromady s tím, co vzkoumá Sam.

A pokračoval v bruslení po tenkém ledě, když vysvětloval: „My jsme takový černý ovce, vždycky stranou a tak. Děkuju... No, děkuju, že jste mi otevřela."

Složil nákup na pult.

„A je pravda, že tu byla zahlédnuta nějaká xxxl krysa? Mohli by to přenášet hlodavci, blechy, mor, znáte to."

Žena se přesunula ke kase a začala markovat, protože tohle bylo přece ještě její zboží, ne to od vlády, které bude mít nařízeno vydávat zadarmo.

„Nic jsem neviděla. Ani nikdo z těch, kteří ke mně ještě chodí," řekla a pokrčila rameny. „Asi to máte od těch nemocných. Ačkoli otec Matthieu říkal, že někteří mluvili o opeřeném hadovi nebo opeřené kryse. Ale to byste měli vědět," zkoumavě na Deana pohlédla, na chvíli přestala markovat. „O těch halucinacích a tak. Krysy tu žijí, jistě. Na vrakovištích a sběrných surovinách kus od motelu a v dalších okrajových částech. Ale žádné přemnožení, žádnou přerostlou tam nikdo neviděl."

Opeřený had.

„Jo, o těch halucinacích víme," přisvědčil Dean, „ale díky."

Opeřená krysa?

Zaplatil, o něco víc, než dělala cena nákupu.

Otec Matthieu.

„Díky moc, snad vám můžu slíbit, že uděláme všechno, aby se to brzo vyřešilo," dodal ještě, zatímco si skládal nákup do náruče.

„To by bylo pěkné," kývla žena, při přepočítání peněz se jí okolo očí objevily jemné vějířky vrásek, napovídající, že pod rouškou se výjimečně skrývá úsměv. Nějaký. „Ale radši neslibujte a udělejte, co můžete," s tím ho doprovodila ke dveřím, aby mu otevřela a zase za ním zamkla. Až do rána.

„Uděláme, spolehněte se," zabručel Dean ještě zpod hromady pití a jídla a všechno to odtáhl ke Krásce, aby se rozjel zpátky do motelu.

V hlavě si přemílal, co zjistil, a že to vážně celkem stojí za to.