V tuhle chvíli byli bratři Winchesterové v pozici, ze které nemohli vycouvat. Jediná cesta vedla dopředu, do toho domu a za doktorkou Camilou.

Pěkný jméno, pomyslel si Dean.

„Omlouvám se," řekl ještě, potáhl Sama za paži. „Pojď, kolego, jdeme."

Sam ještě rozšířil ten blboučký úsměv, než zvážněl a následoval Deana.

„Jsme v hajzlu, uvědomuješ si to?" zabručel tiše, když se vzdálili od těch dvou, ale Camila byla stále dost daleko.

„Ještě ne," sykl Dean zpátky a postupoval dál za tou ženskou s krásným jménem a snad i shovívavou povahou.

Sam stiskl rty. Je to marné, je to marné.

Co s námi udělají? Zatknou nás? No... falšování identity a vydávání se za člena CDC. A pokud prohledají pokoj a Impalu...

„Zdravím, Camila Richardson," představila se drobná žena, černovlasá s tmavýma očima a zlehka snědou pokožkou. „Pojďte dovnitř. A představte se."

Zatáhla je do chodby, přes dveře, do kterých byl ještě přidaný závěs z igelitu, a chodbu v podstatě upravili na malý igelitový stan na dekontaminaci.

„Doktor John Galvin," představil se Dean zdvořila, drbnul do Sama, aby se taky ozval sám za sebe, a potom pokračoval: „Omlouvám se, že tu z toho děláme kovbojku, vyjeli jsme poněkud narychlo a zanedbali nezbytné záležitosti."

Doufal, že mód šarmantní sexy vědec zabere a tahle šťabajzna to spolkne i s navijákem.

Šťabajzna si odfrkla.

„Rozpažte ruce, doktoři," požádala je, sama to udělala a zatáhla za šňůru.

Okolo to začalo hučet, nápor vzduchu, páchnoucího kdoví čím, než to asi po půl minutě zase přestalo a ona jim pokývla dál, z chodby do domu.

„Je vám zle?" obrátila se na Sama, když se ocitli kdesi v obývacím pokoji. Stáhla si rukavice a odložila roušku. Okna byla zabezpečená, i tady bylo možné vidět izolaci z igelitu, filtry a odsávání. A regály se vším možným.

Sam se po té otázce zarazil. Z té situace a uzavřeného prostoru a igelitu všude okolo a-

Pousmál se a zavrtěl hlavou, přestože si ho doktorka zkoumavě přeměřovala pohledem.

Dean měl popravdě spíš hlad, než že by mu bylo špatně.

„Leda z toho, že jsme zmeškali i snídani," prohlásil s mírným úsměvem, třeba z toho něco kápne – byl trochu jako kočka, příliš hrdá, aby loudila, tak jen nahlas prohlašuje, že má prázdnou misku a nemá z toho právě radost. „Jinak jsem ready, steady, go... Tedy, hotov vyrazit do terénu."

Doktorka konečně odtrhla pohled od Sama, zabodla jej do Deana.

„Nejste," oznámila mu prostě. „Kdy jste dorazili?" zeptala se, když se obrátila a vedla je do další místnosti. Kuchyň i s posezením.

Sam se omluvně podíval na Deana, potom se konečně zkusil zapojit: „Včera večer."

A v další chvíli s ním až trhlo, když se na ně doktorka prudce otočila.

„A kde jste byli celou dobu?!" vybafla. „Takhle?!" rozhořčeně vzdychla, zavrtěla hlavou. „Potřebujeme lidi, kteří nám pomůžou situaci řešit, ne lidi, kteří sem přijedou, aby se nechali nakazit."

Než Dean stačil zalhat, že přijeli chvíli předtím, než to tu Národní garda uzavřela, Sam šel s pravdou ven a on se jen kousl do rtu. Přece by se z toho v pohodě dokázal vykecat.

„Nepřišli jsme prakticky s nikým do styku a to místo, kde jsme přespali, bylo čerstvě vydezinfikováno," zkusil to ještě nějak vyžehlit, pohled mu přitom chtěl ujíždět k jídlu. Mysl věděla, že tančí na minovém poli, ale žaludku to bylo celkem fuk.

„To nemění nic na tom, že jste neměli a nemáte ochranu," upozornila je Camila o něco klidněji, ale stále s podtónem hněvu. Přece se však otočila a zamířila k ledničce.

„Sedněte si. Zvlášť vy," ukázala na Sama. Z lednice vzala zabalené sendviče, radši rovnou dvojnásobné množství.

„Se zeleninou. Maso tu neskladujeme," informovala a přihrála jim jídlo na stůl, potom vzala tři kelímky a naplnila je vodou z nádrže. „Takže... Přihlásili jste se, nebo vás vybrali? Co přesně vám dali za úkol?"

Sam zachytil ten nesouhlas a hlavně doktorčinu reakci, takže tentokrát radši jen tiše poděkoval a nechal to na Deanovi. Ten igelit všude okolo... Jistě, přívod vzduchu je zajistěný, filtrovaného vzduchu, ale...

Deanovi by se teď hodilo, aby něco vymyslel Sam. On při pohledu na sendvič pokl sliny a najednou mu v hlavě tančila hladový tanec opička s činely, každý zárodek myšlenky s třísknutím zabila.

„Ehm, no," začal zeširoka, natáhl se po sendviči a pokusil se opičku přesvědčit, že když ho nechá přijít s nějakým extra super speciálním vysvětlením, dostane jídlo. „Máme vyrazit do terénu, pokusit se přijít výslechy zesnu- ehm, blízkých zesnulých a případně nakažených a jejich blízkých osob na způsob, jakým se agens přenáší, případně kde může mít původ. Ve spojení s důkladnou deratizací, která tu probíhá, by se nám mohlo podařit zastavit další šíření nákazy. Prakticky máme za úkol přijít na kořeny celého případu."

A za odměnu se skutečně zakousl do sendviče, protože nic lepšího takhle z patra nedá.

Doktorka se i s kelímky s vodou přesunula ke stolu a také se posadila, pořád si ty dva přeměřovala.

„Hm, přijít na kořen celého problému," zopakovala. „To je krásné. Počkat. Nemáme to za úkol všichni?" povytáhla obočí, co ti dva na to.

Ale nenechala jim moc prostor pro odpověď, protože prakticky hned zase pokračovala: „S nakaženými a blízkými jsme už mluvili. Stále to samé dokola. A další a další pacienti. Dnes ráno se z postižených domů přihlásilo dalších osm osob." Zavrtěla hlavou. „Zatím tedy jen s únavou a suchem v ústech, ačkoli prospali celou noc."

Přetřela si tvář a v zamyšlení její pohled sklouznul kamsi bokem, do prázdna.

„Uhm," Sam si tiše odkašlal. „Chtěli bychom s nimi znovu mluvit, protože- Mohli si na něco vzpomenout. Nebo si všimnout něčeho dalšího."

Pomalu se pustil do rozbalování sendviče pod dalším pozorným dohledem doktorky.

Dean se při slovek o únavě zadíval na Sama taky, ale nezdálo se mu, že by měl bratr sucho v ústech. Možná ho prostě Fel tak utahala, že jeho nespavost je v tahu.

Taky dobře.

A přikývl, potom, co si Sam odkašlal, sám dožvýkal sousto a dodal: „Máme totiž vypracovanou úplně novou sadu otázek, u kterých doufáme, že nás zavedou, kam potřebujeme."

Camila přimhouřila oči.

„Novou sadu otázek? Testy a rozbor nás někam dovedou. Když odchytíme a otestujeme krysy. Možná další zvířata. Domy pacientů. Ne... otázky. Řeči," zavrtěla hlavou.

„Doufáme, že nás navedou-" začal Sam s pokusem zopakovat Deanova slova, ale doktorka ho odmávla a zastavila slovy „slyšela jsem".

„Vidím to tak, že vy děláte svoji práci, my se zase pokusíme udělat svoji, a když to dáme dohromady, vyjde z toho tohle město nakonec... No, neskončí to katastrofou," zkusil to Dean s trochu sebeobhajujícím tónem, mezitím v něm stačil zmizet i druhý sendvič. „A není tak docela pravá chvíle ztrácet čas rozepří ohledně metod výzkumu, takže..."

„Ukažte mi ještě průkazy," nadhodila Camila, ani se nepohnula, ačkoli v duchu uznávala, že doktor Galvin má pravdu. „Musím vás zapsat a dát vám průkaz, že máte povolení setkat se s pacienty a jejich spolubydlícími. A také dostanete ochranu. Na běžnou práci na ulici a na nebezpečnější s pacienty a jejich domovech. Případně na místech, u kterých budete mít i třeba jen podezření, že by mohla být nebezpečnější. A dezinfekci," vyjmenovávala. „Kdyby cokoli, přijdete sem nebo do školy."

„Rozumíme," kývl Sam, ale přece sáhl po průkazu až pár sekund nato. Nebyli v seznamu. Jestli si je doktorka proklepne...

Dean svůj průkaz odevzdal s výrazem pokerového hráče, trochu to bylo jako dávat ve škole omluvenku napsanou vlastnoručně jako že tátovým písmem.

Ale nebránil bych se, kdyby mě tahle nechala po škole, táhla mu hlavou líná, mlsná myšlenka, co přebíjela obavy... A, no, aspoň se u otce Matthieua budu moct vyzpovídat z hříšných myšlenek.

„Došla vám slova?" povytáhla Camila obočí směrem ke Galvinovi, od Chase nějakou promluvu už ani nečekala.

Přitáhla si jejich průkazy a vstala, aby přešla jinam, k dokumentům, a začala s vypisováním.

„Aspoň seznam pacientů a jejich adresy vám dali?" zavolala z vedlejší místnosti.

„Uhm, no... Máme- Viděli jsme včerejší. Večer," odpověděl Sam a obrátil se na Deana. „Nejsme v seznamu," zašeptal. „Jestli si nás prověří..."

„Budeme potřebovat kontakt na těch dalších osm osob, co se přihlásily dnes ráno," zavolal Dean nahlas, pak se otočil k Samovi, koutkem úst mu sdělil: „A můžeš nás tam dostat? Zajdi si na záchod, třeba."

Sam se ještě stihl zatvářit, ale to už se Camila vracela, takže se obrátil k ní a nasadil úsměv.

Doktorka mu ho neopětovala, v rukou papíry.

„Tak... Tady mi to podepište a dejte tam telefonní čísla na vás," posunula každému formulář, pero a průkaz. Zatím se sama posadila a ručně jim vyplnila průkazy pro přístup k pacientům.

Sam chvíli váhal, ale než si za to stačil vysloužit další pohled od doktorky, naškrábal telefonní číslo telefonu, který měl odpojený a hozený v tašce v motelu.

Dean ještě stačil semknout rty a zatvářit se nespokojeně, přece Sam byl na tyhle věci bedna, pět minut s telefonem na záchode a bylo by, ne?

Ale to už s úsměvem, do kterého dal veškerou sílu svého neodolatelného šarmu, vzhlédl k doktorce, vzal si od ní pero a bez váhání napsal svoje číslo a podpis, který byl tak doktorský, že mohl stejně dobře znamenat Galvin jako Paracetamol.

„Tak, to bychom měli," promnul si ruce, poposedl, jako by měl na židli připínáčky.

„Uhm," souhlasila doktorka, podepsala průkazy, vložila je do obalů a posunula k těm dvěma. „Teď ještě výbavu," kývla na ně, ať jdou s ní, aby na sebe natáhli alespoň to na běžný pohyb venku.

Sam u sebe tedy telefon měl. Jen nenapsal právě dostupné číslo.

Jenže to Dean zatím nevěděl. A ani doktorka.

Prohlédl si svůj nový průkaz. Camila tu měla zřejmě vysoké postavení, když dávala povolení. Schoval ho si se svým původním do kapsy, aby mohl následovat doktorku do dalšího skladu.

Dean si nový průkaz, třebaže založený na falešném, s tichým poděkováním také schoval. Byl to tak nějak dobrý pocit ho mít, jako by splnili důležitou část celé mise.

Teď ještě, kdyby se Sam vymluvil a zašel je propašovat do systému – i jemu tedy kroužila hlavou otázka, jestli by tím na ně spíš nepřivolal nevítanou pozornost, než aby jim upevnil krytí – ale on mu věřil, že by to dokázal udělat tak, aby si to hezky sedlo.

S těmihle myšlenkami následoval Camilu, jistý si tím, že aspoň zatím se nic neprovalilo. A až a jestli se to stane, budou už alespoň v terénu.

Camila jim zběžně ukázala, co v kterém regálu najdou, a obrátila se zpátky na ně.

„Vezměte si, co jsem řekla a co ještě uznáte za vhodné. A pokaždé odepište počet kusů a přidejte svoje jméno," upozornila ještě na seznamy u každé položky. „Zajdu vám pro ten seznam jmen a adres. Jestli potřebujete... a nebo... moje číslo," uvědomila si. „Napíšu vám ho na ten seznam."

Sama pro sebe kývla a prošla okolo nich, aby zamířila zpátky k dokumentům.

Sam se tedy rozhýbal a začal si prohlížet regály zblízka, aby aspoň něco udělal, když doteď byl k ničemu. A aby co nejdřív vypadli z toho igelitu.

„Ano, to bude nejlepší," kývl Dean na doktorku a jakmile zmizla, obrátil se k Samovi. „Hej... Dokážeš nás dostat na ten seznam?" Přitom se vybavoval, respirátor a rukavice a všechno.

Se Samem to až trhlo, po Deanovi se jen letmo ohlédl.

„Co když tím upoutáme pozornost?" zeptal se snad až přehnaně tiše a pohlédl směrem, kterým doktorka odešla. A potom aspoň pohledem zkontroloval všechen ten igelit, že na ně nepadá a že filtrace stále slabě hučí.

„No, máme dvě možnosti," řekl Dean a s pozdviženým obočím zkoumal kompletní atombordel, co tu taky visel. „Buď to riskneme, s tím, že jestli nebo až zjistí, že nejsme na seznamu, budeme už někde venku a ona to může brát jako chybu v systému, nebo nás tam zkusíš dopsal a když si toho někdo všimne," pokrčil rameny, „tak už budeme v terénu."

Sam stiskl rty a už se k Deanovi neobracel, snažil se soustředit na výbavu a odepisování množství a jedno s druhým.

„Jenže i když budeme venku, můžou nás začít hledat," upozornil podobně tiše jako předtím. „Ví, kam chceme jít a možná si domyslela, kde spíme."

„Říkám, dvě možnosti," Dean znovu pokrčil rameny, následoval Samovy kroky. „Za sebe jsem pro, abys nás tam propašoval."

„Určitě ne teď," šeptal Sam dál. „Každou chvíli se-"

A Camila už se vracela.

„Co si tu tak šuškáte?" zeptala se s povytaženým obočím, ale přešla až k nim a podala Deanovi seznam: adresy, pod nimi jména, pohlaví, věk a značka, jestli jde o mrtvého nebo nakaženého. Nebo bez značky. Zatím. A u některých ještě daší značky.

„Křížek je, jak jinak, smrt," začala vysvětlovat. „Vykřičník je nemocný. Otazník s diagnostikovanou chorobou déle než před mesícem. A hvězdička, no..." Na okamžik se odmlčela, přejela ty dva pohledem. „U těch se od včera projevily symptomy jiných... chorob. Vysoké horečky, vykašlávání krve, selhávání imunitního systému, silné bolesti hlavy, břicha, či postupující ztráta ovládání svalů. Všechno hned ve vážném stadiu," zamračila se. „A různě u různých pacientů, zatím nenastala shoda."

Zavrtěla nad tím hlavou a kývla k seznamu.

„A potom ještě vlnovka, je tam asi dvakrát. Ty jsme izolovali mezi prvními a dnes ráno hlásili, že se cítí podstatně lépe. A vážně se zdá, že se zlepšili," dodala, tentokrát vzhlédla s nadějí v očích. „Snad se nám od nich podaří izolovat protilátky."

Potom se zase obrátila na doktora Chase: „Vážně vám není zle?"

Sam ji poslouchal pozorně, obočí nakrčené. Dokonce chvíli přestal zásobovat a i vnímat igelit, jenže i tak zblednul, protože... To přestávalo znít jako případ pro ně.

Nebo ne?

Co když se to začne šířit? Co když-

Odkašlal si, pokusil se o úsměv a zavrtěl hlavou.

„To jen- Jen je to, uhm, hrozné," zamumlal.

Dean na rozdíl od něj zásoboval a vnímal igelit pořád. Při popisu symptomů ale i on zaváhal, vážně to přestávalo vypadat jako případ pro ně...

Opeřený had.

Jenže založit případ na tom, že lidi halucinují, to mu teď a tady připadalo přitažené za vlasy.

Zjistíme, jak to je, a... A budeme se modlit, aby případně našli lék opravdový doktoři, pokud je to jen nemoc.

Potřásl hlavou, přebral od Camily papíry a sjel taky znepokojeným pohledem k Samovi, to ráno a teď...

„Čím dřív se pustíme do práce, tím líp," prohlásil. „Tenhle požár se nutné začít hasit. Rychle."

Camila si Chase naposledy zamračeně prohlédla, než tedy na oba kývla.

„Pravda. Tak se oblečte a do práce," vyhlásila. „Mám ještě nějaké papírování. Zásoby," kývla k druhé místnosti, do které muži nosili krabice. A tak nějak to zřejmě považovala za rozloučení se, protože se otočila a šla si po svém.

Sam pohlédl na Deana, ale beze slova se začal navlékat... do dalšího igelitu. Vyloženě s radostí. Nějak to ale zvládl, konečně měli přece otevřenou cestu.

Ven, kde číhá zřejmě vážně virus. A nebo ne?

„No jo, tak jdeme zabalit tenhle sexy kousek do plastu," povzdechl si Dean a následoval Sama. Čím dál tím víc ho následoval i v pochybnostech, tady, uprostřed igelitu a pachu dezinfekce bylo těžké držet se vědomí, že lidé přece normálně nesdílí halucinace. „A teď postrašit otce Matthieua, kolego kosmonaute," natáhl ruku, že Sama plácne po zádech, ale rozmyslel si to.

Šustil.

Oba šustili.

A Sam se ještě k tomu snad už soustavně tvářil jako nespokojený a očekávající nejhorší. Nasadil si ještě respirátor, kývl na Deana a s náručí toho lepšího skafandru a dezinfekcí a tak se vydal ke dveřím a ven. Na doktorku už cestou nenatrefili, zřejmě se ztratila někde mezi krabicemi, chlapi s dodávkou už byli také pryč.

I takhle, v lehčí verzi obleku, si Dean připadal jako v obřím kondomu a vážně, vážně se mu to nelíbilo.

Omezovalo to... Pohyb.

Co když budu potřebovat vytáhnout Kolt, ha?

Tak to roztrhnu, no co.

Paradoxně si tedy připadal mnohem míň chráněný, než předtím.

Dal si respirátor přes ústa, když se nasoukal za volant, ohlédl se na Sama.

„Jsem tvůj otec, Luku!" zachroptěl.

„Pako," odsekl mu Sam v odpovědi a natáhl se dozadu pro papíry. „Takže, otec Matthieu. Chceme od něj- Detaily." Pokýval hlavou. „Doufám, že nějaké bude mít, uhm. A, no, že se mu- Že mu budeme moct věřit."

„Uvidíme," utrousil Dean, nastartoval, rozjel to nejdřív ke kostelu. Potom případně mohou zajet k otci domů, ale on počítal s tím, že v téhle době bude svému stádečku spíš poskytovat útěchu v kostele. „Detektor na lži zapnout!"

Sam už nad ním radši jenom zavrtěl hlavou, až kdesi téměř v cíli se ozval: „Mají přece zakázáno setkávat se. Jistě, najdou se určitě, no... neposlušní."

„Hm? Jo, jasně," kývl Dean, zaparkoval před kostelem. „Ale stejně, třeba to... Pomáhá, nějak. U kněze bych to čekal."

Kostel byl... Kostel. Malý, červený, s vlastním parkovištěm. Přes cestu naproti benzínová stanice. Všude ale mrtvo a prázdno, benzínka zavřená, kostel vyhlížel podobně tichý a prázdný. I když Sam zkusil zabouchat na boční dveře, nikdo se neozval.

A potom vedle Impaly zaparkoval starší, ale zachovalý Ford, vystoupil z něj muž, sice v roušce, ale bez rukavic či obleku.

„Můžu vám nějak pomoct?" oslovil ty dva a zabouchl dveře auta.

„Hledáme otce Matthieua," odpověděl vyšší z kosmonautů. „Chceme si s ním promluvit o- O situaci."

Na což muž přimhouřil oči a váhavě si je prohlédl.

Ten netrpělivější z kosmonautů se ozval vzápětí: „Chceme si jen promluvit, žádný... Trable."

Muž si je ještě pár vteřin přeměřoval.

„Jste od CDC, nebo policie?" zeptal se nakonec, současně se pohnul vpřed, zatímco Sam vytasil průkaz.

„Takže mi zase chcete připomínat, abych nosil všechny ty vaše..." zamával muž rukou před nimi. „A já vám zopakuju, že děkuju, ne, mám-"

„Promiňtě, ale- Vy tedy odmítáte nosit ochranné pomůcky?" zeptal se Sam. A hned dodal: „Přijeli jsme včera večer. Potřebujeme zopakovat, uhm, některé rozhovory a- A udělat nějaké další."

Stále se nezdálo, že by jim muž tak docela věřil, ale pokývl ke kostelu a odemkl, aby mohli vejít dovnitř. Kde si okamžitě stáhl roušku, kvůli čemuž se Sam skoro zvrtnul a zamířil pryč.

Pro Deana to bylo naopak znamení, že jsou na správné stopě. Zahořela v něm zase jiskra podezření a lovecké horečky.

„Co přesně máte, že vás to teda chrání před infekcí?" nadhodil, nijak uštěpačně, spíš jako že se doopravdy zajímá, ať už odpověď bude jaká chce.

„Víru, synku, víru a Ježíše," odpověděl padesátník, upravený, jeden by si ho i dokázal představit v kanceláři nějaké firmy v New Yorku. Posadil se na lavici, pohlédl na ty dva. „A jde prý o virus, ne infekci. Nebo jste změnili teorii? Co tedy potřebujete?"

„No, uhm," přestoupil Sam z nohy na nohu, nějak se mu nechtělo přisednout si. „Prý víte, o čem pacienti halucinovali."

Na což otec Matthieu povytáhl obočí a zlehka se usmál.

„To u těch druhejch kostelů chybí? Víra a Ježíš?" zeptal se Dean tiše, hrozně nenápadně, ale pak sklapnul a kývl k Samovi, že jeho dotaz je přednější.

Otec Matthieu s úsměvem přešel pohledem od jednoho k druhému, na okamžik se obrátil k oltáři.

„Vy zřejmě víru nemáte," zkonstatoval lehce. „A zřejmě máte informace jenom... Hm," znovu se po nich ohlédl. „Když jste od CDC, o halucinacích přece víte."

Sam stiskl rty, znovu přešlápl, pohlédl na bratra. Z toho, jak se tenhle kněz vystavoval riziku a jak pomalu a odlehčeně o tom mluví, byl nervózní.

„Víme," přisvědčil Dean, Samovu nervozitu nesdílel, ale chlápek mu byl podezřelý. „Jenže chceme vědět víc. Byl jste označen za zdroj informací, proto jsme se obrátili na vás."

Odmlčel se, zachovával pokerface, ačkoli pod respirátorem to bylo tak nějak jedno.

„A taky by bylo fajn... Kolik z vašich... Uhm, oveček je nemocných, hm?" vystřelil další otázku.

„Oveček," zopakoval otec Matthieu, slabě zavrtěl hlavou. „Sedm," odpověděl přece. „Co víc chcete vědět? Halucinace? Ďáblovo dílo?"

„Nemyslím, že Ďáblovo," zamumlal Sam tiše, stále postával trochu dál od kněze, než Dean.

„Nah," Dean do bratra skoro drcnul, aby to nechal tak. „Něco bližšího o těch halucinacích. Jak Ďábel pracuje, otče Matthieu?"

Ještě neměl úplně vyjasněno, jestli bude hrát na strunu věřícího, nebo skeptika, ale podezřelost kněze u něj o něco málo klesla.

Otec Matthieu přimhouřil oči, oba si je prohlížel.

„Dělat si žerty z Ďábla se obrátí proti vám," varoval je, zase se jednou ohlédl k oltáři. „Členové naší církve, nakažení, se mi svěřili o vidinách podivných zvířat. Ka- hm," pohlédl zpátky na Winchestery. „Když dovolíte, rád bych si nechal jejich jména pro sebe."

Počkal, až alespoň ten nervózní dlouhán přikývl.

„Děkuji," řekl potom. „V jedné rodině viděli Ďábla v podobě velké černé krysy. Nejdřív jeden člen, když jste ho odvedli a nakazil se další, popisoval Ďábla stejně. Ve druhé rodině, také dva, mluvili o opeřeném hadovi. Prý to mohl být chřestýš, neměl však šupiny, ale peří. Ve třetí jeden a ve čtvrté jeden zase přišli do kontaktu s opeřenou krysou. Poslední... poslední z mých oveček se mi o halucinacích nezmínila."

Sam se zamračil, na chvíli přestal přešlapovat a ohlížet se k východu.

„Vy se s nemocnými setkáváte?"

Otec kývl.

„To vám dovolí?" položil Sam další otázku, po které se otec Matthieu zase usmál a přeměřil si je přimhouřenýma očima."

„Chřes- co?" vypadlo z Deana, udělal pohyb, jako by se chtěl podrbat na hlavě, ale rozmyslel si to.

Setkává se s nakaženýma, ale neonemocní.

Proč?

„Tohle bude otázka na tělo," řekl ještě, „ale je možný, že ti nakažení... No, že to řádí mezi hříšníky?"

Na otázku, co za hřích mohlo asi tak spáchat půlroční mimino, ani nějak nedošlo, hříchy otců a tak dále...

„Mým pánem je Ježíš, ne Ďábel. Lidé v Elwoodu jsou dobří," zamračil se kněz, zavrtěl hlavou. „Jak vás mohlo něco takového napadnout?"

Vrhnul pohledem po Samovi, který se zase tvářil, že by už raději šel.

„Je to už měsíc a drží se to stále jen tam. Mezi Connecticutskou a Vermontskou. Mezi Pátou a Devátou. Proč? Na to jste už našli odpověď?"

Sam zatínal čelisti, mračil se, ale otec Matthieu měl aspoň v něčem pravdu. A on viděl záznamy a přešel i záznam od doktorky Camily.

„Ne, to zatím nevíme," odpověděl tiše. „Ani proč se to neobjevilo už u všech v té oblasti, jen v některých domech."

„Co se před měsícem změnilo?" nadhodil Dean, spíš jako by si to mumlal sám pro sebe, až pak se mírně zamračil a zkusil to srozumitelněji: „Nestalo se tam před měsícem něco... Bourání starýho domu, stavba novýho, něco podobnýho?"

Otec Matthieu vydechl, zavrtěl hlavou.

„Jako první případ jste přece určili Chelseu Brown, u které se projevily symptomy týden před její smrtí. Staré Rainové jste přece nevěřili, když vám tvrdila, že byste měli vzít do úvahy i případ Norberta Sullivana."

To Sama přimělo zase zpozornět: „Můžete nám o tom povědět něco víc?"

„Máte přece svoje složky," namítl kněz. „Tam byste měli mít i záznamy o zjeveních Ďábla a jeho lákání věřících na dětský pláč. Takto si Ďábel zahrává s lidmi. S jejich vírou v Ježíše."

Lákání na dětský pláč.

Dean byl pořád úplně mimo, nic mu nedocházelo, žádný „aha" moment, ačkoli informací už měli celkem dost. Jenom to do sebe nezapadalo a jeho to začínalo pěkně vytáčet.

„Možná radši slyšíme věci přímo od zdroje, než si pročítat spisy," zabručel, ačkoli by byl už nejraději se Samem zpátky v Krásce a sundal si na chvíli respirátor, jestě tu nekončili. „Případ Norberta Sullivana? A co je s tím lákáním na dětský pláč? Jedna z obětí byla přece dítě sama."

Zase si představil Čmeláky a sevřelo se mu hrdlo.

„O Norbertovi by vám víc pověděla paní Rainová. Byli blízcí přátelé," odpověděl kněz na první otázku. „Všichni, s kterými jsem hovořil, mluvili o tom, že je ráno budil dětský pláč. A slyšeli ho vícekrát, i v průběhu dne, přestože žádné dítě doma neměli."

„Měli přece i ten- tinitus, podle spisů," prohodil Sam tiše směrem k Deanovi a vysloužil si od otce Matthieua další pohled typu „nemáte víru, vědci".

„Paní Rainová, fajn, děkuju," broukl Dean a to jméno si zapsal do paměti. „Takže, dětskej pláč," zamumlal ještě. „A pak ty... Vidiny."

Nemůže to být nějakej... Duchovej virus?

„No, za mě je to všechno, jestli se ještě nechce na něco zeptat tady kolega..." postrčil Sama dopředu.

„No, ehm-" zakoktal se mladší Winchester, když se na něj obrátil pohled kněze. „Děkujeme a, uhm... Už jen- možná... Kde bychom paní Rainovou našli?"

Otec Matthieu nad ním zavrtěl hlavou.

„Když budete mít štěstí, kousek odtud v El Canelo. Pracuje tam její zeť. Jinak bývá u dcery na Sedmé 409."

„Děkujeme za sdílnost, otče," prohlásil ještě Dean s úsměvem, co nebyl tak docela vidět, a pak už z kostela i se Samem vypadnul.

Zamířil rovnou k Impale, v hlavě si rovnal nové skutečnosti.

„Takže," obrátil se na něj Sam, když už seděli v autě. „Je to- je to divné. Zřejmě to mění podoby, hm. A vybírá si oběti, ale- Ale ony neměli nic společného," zamračil se. „A nebo jsme to přehlídli," mumlal dál svoje myšlenkové pochody. „Nebo je toho čehosi víc."

Dean za volantem s výdechem stáhl respirátor.

„Řeknu ti, ještě na začátku jsem si myslel, že tě nechám, abys otce zabavil a zatím mu prohlídnu byteček, víš co, ale teď mám hlavu jako pátrací balón. A... No, zkusíme tu Rainovou," vysypal ze sebe. „Třeba narazíme na něco... A jo, je to SAKRA divný. Jediný, co mi to připomnělo, je... no, tamta duchová nemoc, yellow fever, pamatuješ?"

Sam se na něj obrátil, sám si respirátor nesundal, čelo nakrčené v zamyšlení.

„Že by někoho nadopovali, měl halucinace, plakalo tam dítě a potom umřel?" řekl a krátce se odmlčel. „Pomsta na celých rodinách... Ale- Ale co potom ty bytosti? A ty choroby, o kterých, hm... Které vzpomínala doktorka? A únava? Ta se projevila u všech a- a- a proč se některým udělalo lépe?" shrnul si nahlas věci okolo pacientů, odkudsi vytáhl seznam a začal si ho zamyšleně pročítat.

„Neříkám, že to bude to samý v bledě modrým, ale pořád se tu nemáme čeho chytit, nějak..." povzdechl si Dean a rozjel se, vlastně jen kousek k restauraci El Canelo, schválně, jestli tady něco...

„Jídlo si fakt nedáme," zamrmlal už zase zpod respirátoru. „Tohle je fakt zatracenej případ."