Sam mezitím stihnul dokončit zabezpečení a dokonce se mu podařilo dostat i do CDC, ačkoli...

Měl by je připsat na seznam? Nebude to příliš velký risk? Nezjistí, že se jim tam někdo hrabe?

Zatím byl pouze tichý narušitel. Jen procházel záznamy a zprávy a pokyny a tak dále.

Ale když s něčím hne?

Myšlenky mu přerušila hromada junk food a pití, která se vevalila do dveří a nad ní zářil samolibý úsměv.

Dean složil část na zem, část na postel a část na stůl, pytel s tortila chipsy rovnou otevřel a stejně tak svůj deník.

„Tak co máš?" kývl na Sama. „Já jsem získal pár fajnovejch info."

Sam odtrhnul pohled od obrazovky, aby sledoval tu hromadu potravin – nebyl si jistý, jestli to složení na zem bylo úmyslné, nebo se to prostě stalo. Potom se zase obrátil k obrazovce.

„No, uhm... Ve škole zařídili něco jako nemocnici. Kus odtud, na Vermontské, mají zase rezervní sklad. Jídla a zdravotnických věcí. Zatím nezemřel nikdo další, jsou tu... Jsou tu od včera. Mají už dvanáct pacientů z deseti domů. Ještě je... Chtěl jsem to vyznačit na mapě," zamumlal Sam a když zrovna automapy neměli, začal to vyrábět v počítači.

„Uhm," zabručel Dean, začal si zapisovat do deníku, i když Vermontskou třídu mu Sam už vyfouknul. „Zajímavý bylo... Podle tý ženský, nějakej otec Matthieu... Ty halucinace byly o okřídleným hadovi, aha! Nebo kryse, ale ten okřídlenej had mi něco... Něco s Mayamami- Mayema?"

Sam zdvihl pohled od mapy a adres.

„Okřídlený had?" zopakoval. „Otec Matthieu má halucinace o okřídleném hadovi?"

„Ne, ty nemocný, říkal to prej otec Matthieu, takže..." zamrmlal Dean, čmáral si do sešitu okřídleného hada. „...s ním promluvíme? Moc bych se nepletl pod nohy opravdovejm doktorům, budou to trochu šachy, zdá se."

Sam pokýval hlavou.

„Uhm, to by bylo... to by bylo nejlepší, neplést se jim pod nohy," řekl. „Okřídlený had může být cokoli. Od čínského draka po egyptskou bohyni Wadget, ačkoli na tu mi to úplně nesedí, po- po..." pokrčil rameny.

Dean svraštil čelo.

„Ale co ty Mayo- nézy... Ugh. Víš, co myslím," zabručel a natáhl se po telefonu.

„Quetzalcoalatl," vyslabikoval, zamával vítězně telefonem a strčil ho Samovi pod nos: „Kukuřice, má to co dělat s kukuřicí!"

„Viděl jsi tu někde kukuřici?" zamračil se Sam nejdřív na telefon a potom na Deana. A zase upřel zrak na obrazovku, než si Dean telefon stáhl zpátky k sobě. „Myslíš, že jde o aztéckého boha?"

„Tak... Je to bližší, než čínskej, nebo francouzskej," pokrčil Dean rameny a dál googlil. „Akorát to nějak spojit... Proč kvůli tomu lidi umírají."

Zvážněl, už kvůli tomu, že mezi obětmi bylo dítě zhruba ve věku Čmeláků.

„Jestli je něco, čím ho mohli třeba naštvat."

Sam na mapě vyznačil ještě pár domů.

„Naštvat boha nedá moc práce," zamumlal přitom. „A co ty velké krysy? Deratizéři by měli také dorazit zítra."

„Hm, podle tý ženský to bylo s halucinacema," řekl Dean, zdroj „jedna paní povídala" zněl tedy vážně spolehlivě. „Okřídlená krysa. Ale jinak tu prej občas jsou, na smetišti a tak, ale jen normální krysy. Žádej Král Krysa tu nepobíhá. Nebo o tom aspoň nevěděla."

„Počkej," Sam k němu zase zdvihl pohled. „Tak okřídlený had, nebo krysa? A nebo... co tedy?"

„Obojí. Ale chytnul jsem se toho hada, protože..." Dean se zamračil na telefon, pak s omluvným výrazem mrknul na Sama. „Mi to líp sedělo."

Sam se zatvářil jako „vážně?", ale mlčel. Zase se obrátil k monitoru, ještě pár označení...

„Divím se, že tu nevedou náboženskou válku nebo co," zamrmlal a obrátil obrazovku k Deanovi. „Deset domů, ze kterých jsou zatím známí nakažení nebo mrtví."

Všechny se nacházely v oblasti mezi baptistickým kostelem a kostelem evangelické církve metodistické.

„Jenom v okolí kostela Církve Ježíšovy nic."

„Taková díra a tři kostely?" odfrknul si Dean, zvedl se, aby Samovi pohlédl přes rameno. „Myslíš, že to spolu nějak... Jo, mohlo by to souviset, ale jak k tomu zapadají halucinace okřídlenýho hada a krysy, to teda- Chm. Možná ještě mrknu na toho francouzskýho, venku stejně můžeme řešit až ráno."

Sam pokrčil rameny.

„Možná to souvisí, možná ne. Že by Církev Ježíšova na ty dvě poslala, hm, nějakou... nějakou kletbu?" zkusil navrhnout, nakrčil nos. „To, že ty lidé žijí blíž, no, k tamtěm, ještě neznamená, že... že k nim patří," pokračoval v úvahách nahlas, na chvíli stiskl rty, a náhle se otřásl, ohlédl se na Deana za sebou. „Francouzského co?"

„Jdu po tom hadovi," prohlásil Dean, ze setrvačnosti ještě googlil, ale pak telefon schoval. „Takže se půjdeme poptat k Církvi Ježíšově, fajn, to zní jako něco, co chci dělat hned po ránu a bez kafe, zřejmě."

Protože jeho francouzská stopa byla ještě beznadějnější, než ta mayská – vlastně aztécká, leda...

„Leda že by někdo šlohnul ten drahokam, či co, ale proč by se ten had mstil celýmu městu a nechával jednu oblast na pokoji, to nevím."

„Drahokam?" Sam se na něj zase zamračil, buď mu to už nemyslelo, nebo... „Eh, myslíš Peludu nebo... Uhm, Lou Carcolh," při pomyšlení na tu bytost se trochu otřásl. „A nebo Terasque?" zamumlal ještě, vraceje se v myšlenkách zpátky k Deanovi.

„La Voiu-ble... eh, Vouivre," překoktal Dean, co našel. „Ty tvoje terasy, na ty jsem vůbec nenarazil."

Přitom šrotoval chipsy z pytlíku a zapíjel to pivem.

Sam se zamračil, stiskl rty a natáhl se taky po jídle.

„To je... Zase něco jako drak, ne?" lovil v paměti. „Hm. Asi- Asi bychom měli zajít za tím... Tím otcem Matthieuem. Odkud má informace o těch halucinacích a... A jestli má aktuální, nebo- Prostě zjistit, jestli si ti lidé nepamatují nějaké detaily."

„Nakonec zjistíme, že tu všichni jedli nějaký houbičky, pfff," mávl Dean rukou, nacpal si poslední hrst do pusy a začal rozbalovat koláč, přičemž ještě dorazil pivo. „Nah, jestli měli všichni společný haluze, bude to naše parketa. Jenom... Fakt by mě zajímalo, co je to zač, protože kletba, po který vidíš opeřenýho hada a umřeš žízní? Co to kurňa...?"

„Je to divné," souhlasil Sam, obrátil se zase k monitoru, pohledem zaběhl k telefonu vedle. „Takže... Ráno, uhm, chceš jít k té Církvi Ježíšově, nebo... Nebo za tím otcem Matthieuem?"

„Rozdělíme se? Jestli teda... Hm," Dean se zarazil, začal vyhledávat, k jaké kongregaci otec Matthieu patří. „Jestli to není on, od Ježíše."

A následně zjistil, že vážně je.

Sam se zatím natáhl po telefonu a připravil si kontakt na Fel. Že by mohl zkusit pokukovat po kousku koláče od Inez, ho nějak nenapadlo.

Dean by byl tedy schopný v pohodě vdechnout celý koláč, ale automaticky dost dobrou část přistrčil k Samovi.

„Jez," pobídl ho. „Jinak jdeme oba za Ježíšem, otec Matthieu maká tam." Podrbal se na hlavě. „Možná to o těch halucinacích šíří jenom pro zmatení prostýho lidu. Nakonec asi budeme muset dát pokec i s nějakým... když ne rovnou s nakaženým, tak aspoň blízkým."

Sam vzhlédl od telefonu ke koláči a pak k Deanovi.

„S naka- nakaženým nebo blízkým?" zůstal na bratra civět, pár sekund, ani nemrknul. Pomalu sklopil pohled. „Takže... zítra," zammlal tiše, stiskl rty.

„O, ejna," zahuhlal Dean s plnou pusou a opsal si do deníku jméno otce Matthieua a jeho adresu i mimo kostel. „U o oupeuny," dodal, nacpal si ještě zbytek koláče do úst, načež vstal a vypravil se ke koupelně.

Sam za ním pohlédl, nakrčil čelo, ale nechal to tak. Dean odešel, takže... On věnoval ještě krátký pohled koláči a vytočil číslo na Fel. Musel se zkrátka aspoň nějak ujistit.

Z koupelny se po chvíli ozvala puštění sprcha a pohvizdování a broukání Renegade, přitom se myslitel uvnitř snažil i něco vymyslet.

Sam zatím stihnul krátký telefonát s Fel, při kterém mu zopakovala, že dělá to, co měla v plánu, všechno je v pořádku, ona je v pořádku, i Sněhurka je v pořádku.

Sam se ještě překonal a také potvrdil klid na své straně. Pár něžností a dobrou noc; to už zaklapl notebook a přešel ke svojí tašce na posteli. A hned, jak ukončil hovor, než se Dean vrátil, hodil do sebe dávku lektvaru od Roweny.

Potom se vrátil sníst koláč – obzvlášť výborný – a pohledem si přeměřoval zabezpečení pokoje, zatímco čekal na střídačku v koupelně.

Dean ve sprše vymyslel asi tolik, že otec Matthieu je podezřelý, a když na chvíli vysadila teplá voda a on dostal zásah ledovou, ještě si připomněl Thorna, jinak nic.

Za chvíli už lezl ven, ještě si vytíral vlasy ručníkem a v tom blbém „bacha, Thorn" rozpoložení dokonce Sama varoval: „Bacha, vypadává teplá."

Místo aby se zlomyslně bavil.

Švihnul sebou na postel, s placatkou pro dobré spaní po ruce a telefonem v ruce, ještě nadatlil zprávu Baby, že dorazili a jak to je.

Na což mu Inez obratem odepsala, že si užívá jízdu se Čmeláky při sledování Top Gear. A že přeje oběma dobrou noc a ať stihnou zápasy.

Dean se na telefon usmíval, jako by ho chtěl sbalit. A v souvislosti se zápasy si uvědomil, že by měl napsat za Sama Octavianovi, to bojové jméno.

Úsměv mu z tváře zmizel, nebo ho spíš nahradil ne tak zamilovaný, našel číslo, nacvakal, že Sam bude vystupovat jako Dean Man, a poslal zprávu.

Pak si dal ruce pod hlavu, chvíli jen tak civěl na past na stropě, než si dal pár loků z placatky a zavřel oči.

To už se zase z koupelny vrátil Sam, vlasy mokré, ale nezdálo se, že by ho to trápilo. Ani nějaké zápasy. A nebo Thor. Nebo Lovci. Virus. Ohrožení Fel. Nic.

Přešel k posteli, ještě zvládl dát z ní dolů tašku, posunul ji pod postel a zároveň se na lůžko zhroutil jako šikmá věž v Pise – až se ta jednou složí.

Oči už zavřené, ani přikrývku přes sebe nestačil přetáhnout.

Dean na to zíral jako na nějaké absurdní divadlo. A když se kolos skácel, posadil se on na posteli. Podezřívavě začichal Samovým směrem, ale cítil jen svoji vlastní whisky.

„Takže se v koupelně nesťal," zamrmlal si tiše, než rozsvítil lampičku, došel zhasnout velké světlo, a pečlivě Sama přikryl peřinou.

„Sladký sny, šampione," broukl, než zhasnul i lampičku a pokoj se ponořil do tmy, ve které Dean ještě chvíli zíral do prázdna, myslel na Case, úzkostlivě nemyslel na Thorna, nakonec stáhnul zbytek obsahu placatky a za chvíli už tvrdě chrupal.

*

Až přes okno proniklo světlo dalšího dne, slabě, pak silněji. Sam stále ležel stejně, jak večer padl, a spal.

Vtom začal Deanův mobil na plné pecky hrát Born To Raise Hell. Dean sebou škubnul, něco zamumlal, podezřele to znělo jako sprostá nadávka. Začal se hrabat po telefonu, mračil se a bručel, až přístroj konečně našel a vypnul budík.

„Hej," rýpnul pořád zamračeně do Sama, trochu ho překvapovalo, že už tu nepobíhá a nemá za sebou ranní jogging nebo tak něco. „Vstávej! Musíme mi sehnat kafe!"

Sama ani nehnulo. Jen na několikátý pokus otevřel oči, ani nezaostřil, a zase je zavřel.

Potom je pootevřel znovu, když se Dean rozkřičel. Dokonce od něj zaznělo tiché mručení.

„Oooh, no taaak!" protáhl Dean, kecnul si na postel vedle mručila. „Nechtěj, abych tě začal lechtat! Co je to s tebou?"

Zvedl Samovu ruku a ve vzduchu ji pustil, aby zjistil, jak dalece je ještě mimo. Sam, nejen ruka.

Ruka nebyla daleko. Alespoň od Sama. Stále byla jeho součástí.

Ale dopadla na postel a zůstala ležet. Sam se zhluboka nadýchl, škubnul prsty a následně se dokonce pomalu pootočil, aby přimhouřenýma očima zkusil zaostřit na narušitele klidu.

A po chvíle zírání na něj, když mu konečně naběhlo, že je to Dean, se zase uvolnil a zavřel oči.

„Nemhmmmžeš spht?" zamumlal.

„Tohle je marný," povzdechl si Dean, zkusil se okamžitě nezačít strachovat, že je Sam nemocný, což by teď bylo... vážně vážné.

Vstal, roztáhl záclony, pustil dovnitř ostré slunce. Pak vyrazil ke dveřím.

„Jdu někde sehnat kafe, zatím se vzpamatuj, čeká nás taťka Matěj."

Když na Sama dopadly sluneční paprsky, svraštil tvář, skoro zaskučel a pokusil se před nimi schovat. Deanova slova vyšla naprázdno.

V dané chvíli.

Až s další sekundou ho udeřila do hlavy, oči mu otevřela dokořán. Strhl si z hlavy přikrývku a prudce se posadil, ačkoli tím způsobil, že se mu celý svět houpal před očima jako po pořádné párty.

„Případ," zamrmlal, sklonil hlavu, aby si protřel oči.

*

Dean se jako první šel mrknout na recepci. Jestli je tam pořád ten týpek ze včera, třeba by z něj za úplatu vymámil dvě kafe, protože v téhle prdeli, roztažené doširoka, kde nic není, se mu vážně nechtělo jezdit a hledat kavárnu.

Otevřenou.

Kdyby už měl kávu v sobě, všiml by si venku, že auta ze včera jsou pryč a vystřídala je jiná dvě.

Na recepci, což už Dean postřehl i bez kafe, už nebyl ten chlapík ze včerejška, ale podobně zavalitá žena, která si právě ranní kávu vychutnávala, spolu s ní sendvič se slaninou. Z rádia zněl Chopin a ona četla Moby Dicka.

Letmo k Deanovi vzhlédla a zase se zadívala do knihy.

„Vy jste z těch nových," konstatovala nahlas.

„Jo, ránko," řekl Dean, zvedl ruku na pozdrav, nabral do nosu vůni kafe, oči mu zablikaly. „Tak mě napadlo, nedostal bych od vás dvě kávy? Zaplatím."

Žena jen zdvihla ruku, mávla ke stolu dál v místnosti: „Tam je konvice, káva, čaj, jednorázové sterilní kelímky. Voda v nádrži. Všechno jste si přivezli. Všechno vám platí organizace."

„Eee, jo, jasně, moje hlava děravá," zablábolil Dean a doufal, že vypadá jako roztržitý vědec. Obrátil se ke stolu. „Díky," zahučel ještě směrem k ženě a šel připravit dvě pořádné kávy pro sebe a Sama, protože jak on není ve své kůži před kávou, tak Sam-

Co s ním sakra je?

Když se vracel na pokoj, tentokrát si už všiml, že dvě auta zmizela a nahradila je jiná dvě. Ale neměl s tou informací jak naložit, takže ji prostě jen zaznamenal a šel dál.

„Kafe!" zavolal do pokoje, když vešel. „A zřejmě dorazila... Uh... Organizace."

Jenže pokoj byl prázdný, teprve když to Dean dopověděl, vyšel Sam z koupelny, už téměř svěží.

„Hm? Co jsi říkal?" zeptal se a zamířil k němu, rovnou si převzal kávu. „Díky," hlesl, odpil si a posadil se s ní ke stolu.

„Už jseš zase normální, bezva," broukl Dean a přisedl si. „Nah, tvýmu pozornýmu zraku to určitě neujde: stojí tu dvě jiný auta, než včera, a recepční říkala, že všechno platí organizace."

Sam se zamračil, ale potom se podíval z okna.

„No... ano. To bylo i v jejich systému. A, uhm, střídají se v nemocnici- Teda, v té škole. Noční a denní."

„Chytrý," zabručel Dean, upil kávy, zase se zvednul. „Takže jedem? Už jsi vzhůru?"

„Ha?" obrátil se Sam zase na něj. „Uhm, tamto- Hej, ano. Ano. Jsem- A snídaně?" zeptal se. Dean bez snídaně? To mu nešlo do hlavy.

„Snídani jsem zahlídnul jen u recepční, to asi organizace nevychytala, nebo co," zamumlal Dean. „Ani jsem se teda moc nerozhlížel, hlavně jsem šel po kafi. Třeba potkáme něco cestou, hm?"

Sam už radši nenamítal, jen roztržitě kývnul.

„Průkaz," připoměl a zamířil si pro něj do tašky, s kávou stále v ruce, snad by mu ji Dean neukradl. „A- Uhm... Ty... roušky a, uhm, další věci. Sehnal jsi?"

Dean zavrtěl hlavou.

„Leda se stavit ještě někde... Na Vermontský a nafasovat, jestli se tu motá x různejch organizací, mělo by to projít."

Sam si přetřel tvář, pohlédl na bratra.

„Neplést se jim do cesty," zopakoval, přibližně, Deanova slova z předešlého dne. Zhluboka se nadechl, vydechl a pohnul se i s kávou ke dveřím. „Nejdřív na Vermontskou, uhm, 1305, a potom ten... Mich- Ten kněz."

„Chtěl jsem se od nich držet dál, jo, ale hej, bude to klasika, tvářit se, že tam patříme, a brnkačka," prohlásil Dean, mrknul, mlasknul, plácnul Sama po zádech cestou ke dveřím. „Hlavní bude vymyslet... No, potom tomu Mattíkovi dávat ty správný otázky."

Sam se na něj ušklíbl a pokračoval v cestě k Impale.

„No, chceme zjistit, odkud ví o těch halucinacích. A jestli ví něco víc. To bychom... Uhm, to bychom se mohli zeptat i v rámci-" začal a nedopověděl, protože po cestě u nich od St. Joseph se s hučením blížila vozidla Národní gardy.

„A jsme v obklíčení," konstatoval nenadšeně a napil se kávy.

„Paráda," zahučel Dean, sedl za volant a nejdřív nechal projet gardisty, než začal manévrovat k Vermontské třídě.

„Budeme dost blízko té oblasti, no... s těmi zasaženými domy," poznamenal Sam. „Možná- Možná bychom mohli... Objet to?"

„Jo, nejdřív se stavíme obrat organizaci," řekl Dean, zamračil se. „Teď máme čas... Jakože, chci říct, dokud to nevyřešíme, nikam nepojedeme. Možná ani když to vyřešíme."

Na to už Sam stiskl rty a zamračil se, ale to, co se mu hnalo hlavou, tentokrát nevyslovil nahlas.

Pokud je to skutečně virus, pokud se nakazíme, pokud nenajdeme lék, pokud ho budeme moct dostat i my...

Na Vermontské třídě bylo podobně mrtvo jako všude jinde ve městě. Až na dodávku, kterou právě vykládali a věci z ní nosili do domu. Do skladu. Jeden z chlapíků si parkující Impaly všiml a otočil se k nim. Měl roušku, rukavice, plášť s kapucí, holinky.

„Hm, budeme za idioty," zamumlal Sam.

„Co už, tvař se jako zmatenej vědec, to projde," prohlásil Dean s větší jistotou, než jakou doopravdy cítil, zaparkoval a vystoupil.

Obrátil se rovnou na toho nejbližšího chlápka.

„Pardon, právě jsme s kolegou dorazili z Atlanty, máme vyfasovat vybavení. Doktor John Galvin," představil se a mávl k Samovi: „A doktor Eric Chase."

„Zbláznili jste se?" vybafl chlapík, když se na ty dva podíval. A druhý maskovaný už mířil jejich směrem. „Průkazy? Máte vážně fajnovou káru."

„Proč nemáte aspoň roušky a rukavice? Rozdali jsme je přece do každého domu," rozhořčoval se druhý příchozí. Než se dostal k pohoršení nad tvrdohlavými lidmi, kteří riskují životy, zarazil se a pohlédl na kolegu: „Průkazy?"

A z domu opodál vyšel další maskovaný, drobnější postavy. Zůstal však stát na verandě a jen hleděl jejich směrem.

Dean se suverénním úsměvem, který v téhle situaci působil spíš zpitoměle, vytasil průkaz a počkal, až Sam udělá totéž.
Tak jo, držte si klobouky, jedeme z kopce.

Sam rychle vyhrabal svůj průkaz a přidal ryze hloupoučký úsměv s přešlápnutím z nohy na nohu.

„To jste si nic nevzali? Nic vám nedali?" pořád nechápal ten rozčilený. „Už před vstupem do města jste měli mít-" Téměř předvedl facepalm, ale zarazil se, zřejmě se nechtěl oťapkávat rukavicí.

Ten druhý, tedy první, kterého oslovili, si je zamračeně prohlížel.

„Jsem Tom West," představil se. „A tohle je doktor Monroe Johansson."

Potom pohlédl k domu, kde postávala další osoba. Která, když zachytila pohled kolegy, mávla, aby ty dva poslal za ní.

„A tam je doktorka Camila Richardson. Zřejmě to s vámi vyřeší."