Severus sám sebe tituloval názvy, o kterých neměl doposud ani ponětí, že je zná. Nechápal, jak se mohl nechat natolik strhnout, aby mluvil opravdu o Harrym. Připadal si jako pod vlivem veritaséra, které by ho nutila říkat pravdu. Jako největší problém považoval vysvětlení Harryho odchodu. Pokud se tímto neprozradil, tak mladý lékař ztratil veškerou svou inteligenci, o čemž Severus pochyboval.

Zažil toho mnoho a téměř netušil, co je to strach, ale nyní se vskutku hodně bál. Neměl ponětí, jak Harry bude reagovat, přestože mladík nedával najevo, že by ho Severusovo vyprávění znepokojilo. Nemohl se však zbavit špatného pocitu, který ho svíral již od rána a sílil s každým krokem, kterým se přibližoval k bílé budově, kde se měl opět setkat s Harrym.

Když však mladého lékaře spatřil, málem zalapal po dechu. Mladík vypadal naprosto odpočatě, což u něj neviděl za celou dobu, kdy ho sledoval. Na druhou stranu výraz, který měl Harry vepsaný ve tváři, se mu ani trochu nelíbil a jeho špatný pocit se dostal na maximum. V očích se odrážel naprostý chlad a úsměv, který se mu usídlil na rtech, neměl s milým nic společného.

„Pane Marlowe! Posaďte se, dáte si čaj?“

Ta hraná přívětivost Severuse děsila, přesto nedal ani náznakem najevo, co se mu honí hlavou.

„Rád, děkuji.“

Pozoroval Harryho, jak vstal a přešel na druhý konec místnosti, aby připravil čaj, který nabízel. Neviděl mu pod ruce, ale do nosu ho udeřila tolik známá vůně citronů. Moc dobře si pamatoval, kolik citronových čajů musel s Brumbálem vypít. Odolal touze ušklíbnout se a raději od mladíka odvrátil zrak.

Netrvalo dlouho a Harry přinesl na stůl podnos a Severus okamžitě pochopil. Byl odhalen. Nejen citronový čaj, ale také sušenky a miska s citronovými bonbóny. Byl mírně řečeno v háji, ovšem mladý lékař zatím nejevil žádné známky toho, že by chtěl probírat Severusovu pravou identitu a lektvarista rozhodně nehodlal začít. Rozhodl se tedy pokračovat v teď již společné hře.

„Znával jsem člověka, který ke každému rozhovoru servíroval čaj, vždy citronový. Napadlo mě, že bych to mohl taky vyzkoušet.“

„Zvláštní zvyk, pane doktore. Ale trefil jste se mi do chutě, citronový mám opravdu rád.“

Harrymu zajiskřilo v očích a sotva znatelně se ušklíbl.

„To jsem rád. Myslím, že bychom se do toho mohli pustit, co říkáte? Jak se cítíte po lécích, které jsem vám předepsal?“

„Je to lepší, alespoň se vyspím.“

Harryho úšklebek se zvětšil a Severus jen vyčkával, kdy nastane apokalypsa v podobě mladíkova vzteku.

„Hm, to je zvláštní, že na vás takto účinkují, Petere. Řekl bych, že je to vlastně nemožné. Na to, aby léky účinkovaly je v prvé řadě potřeba je užívat. Jak je však užíváte, když jste si je nevybral? Recept jste totiž zapomněl u Liz na stole.“

„Možná to bude tím, že je nepotřebuji.“

Apokalypsa může začít.

„Jistě, že je nepotřebujete, když vám nic není. Hodně jsem přemýšlel, Petere.“

Harry okatě zdůraznil ono Severusovo falešné jméno a ošklivě se zamračil.

„Dokáži pochopit negativní pocity, spojené s odchodem vašeho přítele, ovšem domnívám se, že ani vy ani jeho přátelé, nemáte dostatečné informace, abyste ho mohli soudit. A řekl bych, že by se mu rozhodně nezamlouvalo, že jste se uchýlil ke lhaní, pane Snape.“

Severusův pohled se střetl s Harryho zelenými smaragdy a poprvé, za celou dobu co ho znal, nedokázal poznat, jak se cítí.

„Harry…“