Pátek byl zde a Harry ještě naposledy před svým odchodem šel do ordinace. 

Bylo pro něj obrovským překvapením, když se za ním zastavila spousta pacientů, jen aby se rozloučili.

Snažil se být vždy spíše přítelem než lékařem, přesto neočekával, že by byl u pacientů natolik oblíbený.

Kromě Daniela, měl ještě pár téměř vyléčených jedinců s vážnějšími problémy, zbytek trpěl jen poruchami spánku, mírnými depresemi nebo celkovou psychickou nepohodu.

A ti všichni nakonec během dopoledne přišli a Harry z toho měl nesmírnou radost.

Pečlivě sepsal o každém svém pacientovi podrobné poznámky, aby se Leo mohl připravit na jejich léčbu. 

Byl nervózní, že přenechává jejich péči zrovna Leovi. Ne, že by byl špatný lékař, právě naopak, ale byl přesným opakem Harryho.

Energický, věčně vysmátý a optimistický mladík, který se rád otočil za každou sukní, která kolem něj prošla. Studovat psychologii šel vlastně na truc rodičům. Jeho otec z něj chtěl mít advokáta a matka ho viděla jako majitele velké firmy. 

Leo se však dal na psychologii, která ho bavila a rozhodně si dokázal představit, že se jí bude živit.

Tenkrát se potkal s Harrym, tichým neprůbojným studentem, který s nikým nemluvil.

Stala se z nich naprosto nesourodá dvojka přátel a kupodivu jejich přátelství vydrželo i po studiu.

Harry si trochu posteskl, když si uvědomil, že nebýt Kingsleyho Pastorka, takové možnosti by neměl.

Byl to právě ministr kouzel, kdo Harrymu v těžké chvíli pomohl a kontaktoval mudlovského ministerského předsedu, kterého požádal o pomoc. Díky Harryho zásluhám ve válce ministerský předseda souhlasil, že pokud udělá alespoň z části správně test, vystaví mu maturitní vysvědčení, aby mohl studovat v jejich světě.

Harry se cítil zahanbeně ještě dnes, když si vzpomněl kolik věcí napsal podvodem jen díky kouzlům. 

Ovšem maturitní vysvědčení dostal a pak se celý rok poctivě učil, aby na škole zvládal to co všichni ostatní. To už žil v mudlovském světě.

A tak se z něj stal psycholog, našel si pár přátel a otevřel si ordinaci.

To vše nyní opouštěl. Čekal ve svém domě na Leův příchod, tašku sbalenou v předsíni a srdce téměř v krku. 

Když zazvonil zvonek, Harry málem dostal infarkt jak se lekl, přestože svého přítele očekával.

Ve dveřích stál blonďatý, opálený mladík s úsměvem od ucha k uchu.

„Zdar Harrynidlo!“

Ach jistě, jak by Harry mohl čekat, že si Leo odpustí jeho ne zrovna oblíbenou přezdívku.

„Ahoj Leo.“

„Spěchal jsem jak se dalo, abych to stihl, ale nějaká vyšší moc se mi evidentně mstila. Tolik zpoždění neměly dopravci ani při hurikánech před deseti lety!“

Leo brebentil, zatímco přešel do obýváku a rozvalil se do křesla.

Harry ho znal příliš dobře, aby věděl, že musí sdělit informace, předat klíče a utíkat, jinak jeho vodopád slov nezastaví.

„Hlavně že jsi dorazil. Tady jsou klíče od domu a tyhle od ordinace. Sepsal jsem ti poznámky, abys věděl co tě čeká. Vím, že to sice nepotřebuješ, ale nechal jsem ti i kartu s nějakou menší částkou, abys nemusel utrácet ze svého.“

„Na jak dlouho to vidíš?“

„To nevím, Leo. Zatím sám nemám moc informací a víš jak to je s vážnými nemocemi. Petunie může zemřít za týden, ale klidně až za půl roku.“

„Okej, mě to neva. Aspoň mě tady nebude navštěvovat tatíček s jeho kecama o právnické fakultě.“

„Dobře. Musím jít. Ještě jednou díky.“

Harry popadl tašku a vydal se do parku, kde už na něj čekal Ron. Nemluvili, jen na sebe kývli a vzápětí bystrozor Harryho chytl za rameno a oba muži se přemístili.