Bolest se stávala neúnosnou. Chtělo se mu plakat, křičet, utéct…, ale nic z toho udělat nemohl. Byl uvězněn ve své vlastní mysli a bylo pouze otázkou času, kdy to vzdá. Nedokázal určit, jak dlouhá doba uplynula od soutěže a přestal počítat kolikrát viděl smrt své matky a všechny další hrůzy.

„O tom, jak Harryho uzdravit.”

Celou svou myslí se upínal k téhle jediné větě, která pronikla do nekonečné tmy. Ten sametový hlas by poznal kdykoliv a pokud existoval někdo, kdo tohle prokletí dokáže zvrátit, byl to právě Severus. A jestliže mu chce pomoci, tak je šance, že mu odpustil. Tohle bylo jediné, co ho drželo nad vodou a nedovolovalo mu se vzdát.

***

„Proč se nic neděje?”

„J-já nevím.”

Severus seděl u Harryho postele s hlavou zoufale složenou v dlaních. Nechápal, co se pokazilo, ta protikletba měla účinkovat. Nenašel žádnou chybu, která by vysvětlovala, proč se mentor nevzbudil. Už třetí den po použití kletby a vše bylo beze změny.

„Proč jsi takovou kletbu vůbec vymýšlel?”

Severus se ani neobtěžoval na svého synovce podívat.

„Chtěl jsem se pomstít někomu, kdo mě ranil.”

„Myslíš, že to vzdal? Že tu bolest nevydržel?”

Z Thomasova hlasu bylo poznat, že se bojí odpovědi.

„Ne. Jestli po svém otci něco zdědil, tak to je tvrdohlavost. Potter by se nikdy nevzdal. Zůstanu tady. Měl bys jít ať nezmeškáš zkoušky.”

Aniž by to viděl, poznal, že jeho synovec přikývl a tiše odešel z pokoje. Konečně zvedl zrak a zadíval se na mladého muže, ležícího ho na posteli. Jedinou známkou toho, že je naživu, bylo pravidelné zvedání hrudníku. Severuse přešel sarkasmus a zmizela i jeho chladná tvář. Teď ho při pohledu na Harryho štípaly slzy v očích.

„Zoufalí lidé, dělají zoufalé věci, Harry. Já v zoufalství a bolesti vymyslel tuhle kletbu a tys ji použil, abys ochránil mě a Thomase. Tak moc mě to mrzí. Neměl jsem tě pořád soudit podle Jamese. On se kvůli moci obrátil k přátelům zády, to ty bys nikdy neudělal. Jsem hlupák.”

Vzal Harryho dlaň do své a opřel si o ni čelo. Nedokázal slovy vyjádřit, jak špatně se cítí. Výhýbal se přátelství, lásce a všemu dobrému a k čemu to vedlo? Stal se z něj nenávistí a sarkasmem prolezlý člověk, který nepoznal štěstí, ani když stálo přímo před ním. A teď si to dával za vinu. Nechal slzy volně stékat po tvářích, doufaje, že se mu uleví.

„Měl jsem možnost vidět, kým doopravdy jsi, ale ve výsledku o tobě nic nevím. Z těch pár střípků jsem si poskládal nejasný obrázek tvého života. I přes výchovu jakou jsi měl, jsi stále spravedlivým mužem se srdcem na správném místě. Neměl jsem být srab a říct ti, že mi na tobě záleží, že ses dostal přes zeď, kterou jsem kolem sebe postavil…, že jsem se zamiloval. Třeba…. Nezasloužím si, abys mě měl rád, ale chci to slyšet od tebe. Chci, abys mi vyčetl, co vše jsem udělal správně. Tak tě prosím, nevzdávej se a vzbuď se.”

Severus si byl vědom toho, že mluví z cesty a mladý mentor ho stejně neslyší, ale potřeboval to ze sebe dostat. Najednou mu celý dosavadní život přišel jako obyčejná hra. Všechno to přetvařování a skrývání citů byla jedna ohromná hra. Povzdechl si a znovu se zadíval do tváře bledého mentora. Několikrát zamrkal, aby si byl jist, že vidí dobře. Srdce mu vynechalo úder, když si uvědomil, že na Harryho řasách se třpytí slzy.