Věděl, že dnes zemře a nebránil se. Naopak, na smrtelnou ránu čekal s otevřenou náručí. Nedokázal svůj plán dotáhnout do konce, ale splnil to nejdůležitější. Zachránil Thomase Parkera. Konečně, poprvé za svůj život byl sám na sebe pyšný. Ve světě živých ho už nic nedrželo. Severus ho nenávidí, Thomas je zachráněn a nikdo jiný ho nezajímal.

Nechápal, proč stále slyší vzrušené mumlání diváků a necítí žádnou bolest, ale odpočítával vteřiny, kdy se to změní. Stál tiše s hlavou hrdě vzpřímenou, jen oči nechával zavřené.

„Ty chceš, abych tě zabila. Jsi s tím smířený.”

Mladý mentor otevřel oči a překvapeně sledoval mantichoru, která stáhla ocas zpět a s neskrývaným údivem si ho prohlížela.

„Nechci abys mě zabila ty. Ale vím, že dnes je můj poslední den. Nemám důvod utíkat před smrtí.”

„Cos měl v plánu, když jsi sem šel?”

Mantichora opět kroužila kolem Harryho a podezíravě na něj shlížela. Nedivil se jí, on sám by na jejím místě zabil každého, kdo by se přiblížil.

„Správným lidem jsem dal instrukce, aby tebe i zbytek tvorů dostali zpět do přírody, hned jakmile zničím otce. K tomu ale musím projít tímhle úkolem.”

Naděje, že by opravdu stanul proti otci a tohle vše jednou pro vždy ukončil, mu vlévala do žil další a další energii. Až teď si uvědomil, že se celou dobu třásl zimou díky mozkomorovi, který nad nimi kroužil.

„Odvaha ti rozhodně nechybí. Jak ti však můžu věřit?”

„Mezi diváky sedí muž v červeném saku. Ten má příkaz tě odsud dostat a potom i zbytek tvorů. Nemám žádné důkazy, kterými bych tě mohl přesvědčit, že mluvím pravdu.”

Nastalo ticho, které se mladý mentor neodvažoval přerušovat. Věděl, že úspěšnost jeho plánu nyní závisí na mantichoře. Je to buď a nebo.

„Budu ti věřit, ale pamatuj si, že pokud lžeš, zabiju tě. Vždy je nějaká šance, že se znovu potkáme.”

„Nelžu, ale souhlasím. Ten muž je schválně v červeném, aby jsi ho poznala. Budu ti vděčný, pokud ho nezabiješ.”

„Jestliže mě chce odvést pryč a ne zavřít do klece, máš mé slovo, že se mu nic nestane.”

„Děkuji.”

„Dělej co musíš.”

„Neublížím ti.”

To bylo poslední co Harry mantichoře řekl, než od ní poodešel. Protože byl stále pod zastíracím kouzlem, nevysílal žádné určité kouzlo, ale pouze různobarevné paprsky, aby nikdo nepoznal o jaká kouzla se jedná. Věděl, že by mantichoře neublížil, ale přesto se raději držel dál. Nechtěl použít ani to nejjednodušší kouzlo. Mantichora rozzuřeně pobíhala po aréně a na chvíli Harry uvažoval, jestli ho přece jen nezabije. Nestalo se tak. Tvor se začal uklidňovat a couvat ke stěnám arény až nakonec ulehl a tvářil se, že spí. Jen mentor věděl, jaká je pravda. Zhluboka se nadechl a zrušil zastírací kouzlo. Tribuny propukly v jásot, ale mentor pohledem hledal jen jednu osobu.

Severus Snape byl bledší než obvykle a v jeho tváři bylo znatelné napětí. Harry tomu naprosto rozumněl. Díky zastíracímu kouzlu diváci viděli pouze mantichoru a museli si myslet jen to nejhorší. Pro Severuse to musel být otřesný zážitek, ale přesto to zvládal s chladnou tváří.

Harry koutkem oka zaznamenal hned dvě věci. Vítězoslavný, ale podezřívavý výraz v otcově tváři a Ralfa, v červeném obleku, jak míří ke zánlivě spící mantichoře. Ta se ve vteřině zvedla a poslušně s ním kráčela za plentu, což osazenstvo minimálně překvapilo. Trochu to Harrymu zvedlo náladu, ale otcův výraz mu ji ihned srazil na bod mrazu. Měl podezření a to velké, jelikož se začal zvedat ze svého místa. Harry neváhal a zamířil do stanu. Měl sotva dvě minuty na vymyšlení a zrealizování svého plánu. A musel doufat, že to zvládne. Pokud ne, bude v průšvihu a nejen on.