Snad každý někdy zažil ten nepopsatelný pocit příjemné nervozity, když ví, že může předvést něco, co naprosto ovládá a baví ho to.

Přesně tak se Harry Potter cítil, když vcházel do arény. Srdce mu divoce bušilo a vnitřnosti se mu nadšením třásly. Jeho vlastní magie se kolem něj svíjela jako had a jen čekala, kdy ji vypustí. Na malou chvíli si dovolil zapomenout proč zde stojí s Thomasovou tváří a co ho ještě čeká. Jen si užíval souboj. Dublin byl velmi dobrým soupeřem, ale Harry si byl moc dobře vědom, že na něj nemá. Kdyby chtěl, poslal by ho okamžitě k zemi. Neudělal to. Potřeboval vyplnit čas a působit důvěryhodně.

Situaci mu začal komplikovat mozkomor, který zde hlídkoval. Velmi rychle se Harry přesvědčil, že jeho domněnky o mozkomorově nedostatečném výcviku, byly mylné. Mozkomor na něj cíleně útočil a mentora stálo čím dál více úsilí, aby se soustředil na souboj. Nemohl ani použít Patronovo zaklínadlo, podle kterého by ho otec jistě poznal. Nezbývalo nic jiného, než překonávat všechny špatné pocity a nevnímat obrazy, které se mu míhali před očima. Bylo to čím dál těžší, proto to Harry utnul dřív než původně plánoval. Spadl mu kámen ze srdce, když mu Dublinova hůlka přistála v ruce.

Do stanu málem vběhl. Začínal mít obavy o splnění svého plánu. Mozkomor z něj vysával příliš energie a tu teď momentálně potřeboval ze všeho nejvíce. Zadíval se na chlapce spícího na provizorním lůžku. Už kvůli něj musí pokračovat. V jedné věci ho Severus Snape neodhadl. Harry Potter raději zemře, než aby riskoval život Thomase Parkera. Vytáhl z kapsy lahvičku a čokoládový bonbon. Trochu upil nechutně vypadajícího lektvaru a snědl čokoládu. Aspoň na malou chvíli se zbavil nepříjemných pocitů vyvolaných mozkomorem.

„Thomas Parker nechť se dostaví k druhému úkolu!”

Veškerý strach a obavy nechal ve stanu a vešel zpět do arény. Všude vládlo hrobové ticho a přímo před ním stála rozzuřená mantichora, která rozhodně neměla radost z jejího náhlého převozu ani z ohromného množství lidí na tribunách.

Nádech. Výdech. Harry se pomalým, ale jistým krokem blížil ke zvířeti. Doufal, že jeho pach zůstal stejný, když i mozkomor ho odhalil. Pár metrů před mantichorou si hůlkou poklepal na hlavu. Na malou chvíli měl pocit, že ho někdo polil ledovou vodou. Zastírací kouzlo použil, aby se dostal blíže ke zvířeti a taky, aby nikdo nevěděl co přesně dělá.

Mantichora se zuřivě rozhlížela po svém soupeři, který jí tak náhle zmizel z očí. Když byl Harry dostatečně blízko, začal se soustředit. Pro tu chvíli si nepřipouštěl možný neúspěch.

„Poznáváš mě?”

Mantichora se přestala zuřivě rozhlížet a zaměřila se na místo, kde vycítila Harryho přítomnost.

„Jistě. Tvůj pach je nezaměnitelný. Co tady děláš?”

„Chtějí, abych tě porazil.”

Harry se nesnažil lhát, věděl, že jediná šance na výhru je spolupráce s tímto kouzelným tvorem. Mantichora vydala zvuk, který velmi nápadně připomínal smích a začala mentora v kruzích obcházet. Ani se nepohnul, ale zaregistroval, že mezi diváky to šumí vzrušením.

„Myslíš si, že mě můžeš porazit? Že jsem bezbranná?”

„Ne. A ani tě porazit nechci.”

„V tom případě tě však musím zabít, ale necítím strach. Přišel jsi dobrovolně na smrt?”

„Člověk, který vlastní tebe i ostatní tvory pracuje pro mého otce. Když nebude mít otcovy peníze, nebude vás moct dál zotročovat. Chci zničit otce.”

„Hezká pohádka.”

„To není pohádka, ale propustka na svobodu.”

„Hmmm…. Myslím, že ne. Ty mě máš porazit, já tě mám zabít. Taková jsou pravidla.”

Harryho srdce vynechalo úder, když zpozoroval rychle se blížící mantichořin ocas. Naprosto jistě věděl, že nemá sebemenší šanci na přežití. Hra skončila.