Severusovi se celá situace zdála čím dál podezřelejší. Harry se za poslední dva týdny neozval ani nepřišel na žádnou z jejich hodin. Tohle bylo naprosto neobvyklé. Poslední kapkou byla dnešní Thomasova návštěva. Byl neobvykle zamlklý a skleslý.

„Co se děje, Thomasi? Vypadá to, že tě něco trápí.”

„Mám strach o pane mentora, strýčku.”

V tu chvíli Severus zbystřil.

„O Harryho? Co se stalo?”

„To právě nevím. Souboje vyučuje pan ředitel a pan Potter je prý nemocný.”

„A tobě se to nezdá, nemýlím se?”

„Naposledy když byl údajně nemocný, si pro něj dva dny předtím přišli nějací chlápci a jeho otec ho pak nehezky zřídil. Něco mi na tom prostě nesedí. Byl jsem ho navštívit, ale má zamčeno zevnitř a neodpovídá.”

V zástupci Snapeovi by se krve nedořezal. Pochyboval, že by doměnky jeho synovce byly mylné. I on se obával o Harryho zdraví. Na okamžik se zamyslel a pak se zatvářil triumfálně.

„Harry má ve svém pokoji krb!”

„Jak to víš? A je funkční?”

„To asi budeme muset zjistit.”

Severus se zvedl a do příruční tašky si dal pár věcí, kdyby bylo třeba Harryho ošetřit.

„Strýčku, vy si tykáte?”

Na malý okamžik se zarazil v pohybu a pak odpověděl.

„Vzhledem k tomu, že spolu trávíme spoustu času, přišlo mi to rozumné.”

I přes vážnost situace, se začal Thomas smát.

„Nevidím jediný důvod ke smíchu,  Thomasi.”

„Promiň, ale kdyby mi někdo ještě v září řekl, že si budeš rozumět s nějakým Potterem, vysmál bych se mu.”

„To já asi taky. A teď pojď, ať zjistíme, co je s tvým mentorem.”

Severus vhodil prášek do ohně a řekl cíl cesty. Když vystoupili z krbu, překvapila je tma, která v místnosti panovala. Vzápětí si Severus uvědomil, že jediný proužek světla proniká skrze zatažené závěsy. Přešel k nim a roztáhl je. V tu chvíli se ozvalo zasténání. Bleskurychle se otočil a spatřil mladíka ležícího v posteli. Thomas stál u krbu a pouze vyděšeně koukal.

„Harry?”

Odpovědí mu bylo pouze další zakňourání. Severus zběžně mladíka prohlédl a shledal, že vnější zranění se dobře hojí. Přesto měl Harry vysokou horečku.

„Harry, slyšíš mě?”

Cítil se zoufale a bezmocně, když sledoval, jak se mu mladík snaží něco říct. Srdce mu svírala ledová ruka strachu a touha nějak pomoci.

„S-se-ve-.”

„Jsem tady, Harry. A chci ti pomoct.”

Harry opět zakňoural, když se pokoušel promluvit.

„Jap-pon-n-ská l-l-ili-e.”

Snape okamžitě pochopil, co se mu Harry snaží sdělit. Problém byl, že netušil, jak se do jeho těla dostala ani jak ji dostat pryč. Klečel u postele a neustále si dokola opakoval název rostliny, ve snaze si vzpomenout, co o této rostlině ví.

„Říkal lilie japonská?”

Ani nepostřehl, kdy k němu přistoupil pobledlý Thomas. Než se dostal k odpovědi, jeho synovec se už skláněl k mentorovi.

„Pane mentore, učil jste mě o ní. Musíme ale vědět, kde je rána.”

Na to jak byl Thomas bledý a vystrašený, uvažoval naprosto racionálně. Harry se s námahou otočil a ukázal tak záda, na kterých bylo několik hojících se pruhů. Thomas vložil ruku svému mentorovi do dlaně.

„Pane, všechny? Jestli ano, tak mi stiskněte ruku.”

Vzápětí ucítil lehký stisk a zbledl ještě více. Otočil se na překvapeného Snapea.

„Při sloučení lilie s určitými látkami vzniká nesmírně účinný jed. Zabíjí zraněného zevnitř, přestože se mu povrchové rány hojí. Musíme si připravit hodně dokrvovacího lektvaru a otevřít ty rány.”

Severus děkoval Merlinovi, že jeho synovec ve škole poslouchá a zároveň proklínal sám sebe, že si nevzpoměl na věc, kterou přece znal. Nechal Thomase hlídat Harryho a vydal se zpět do školy pro zásoby dokrvovacího lektvaru.