To, jak byli studenti nervózní nebylo nic, proti tomu, jak se svíral žaludek mentorovi Potterovi. Během posledních čtyřiadvaceti hodin mu hlavou proběhlo nezměrné množství scénářů, jak by mohlo probíhat setkání s jeho otcem. Všechny měly stejný výsledek. Bude to katastrofa. Nebál se o svůj život, byl si jist, že ho otec nezabije, ale měl příliš mnoho prostředků, jak ho potrestat. Proto nyní, když vcházel do arény se svými studenty, měl větší strach, než když ho kdysi postavil otec proti mantichoře. Tehdy byl v sázce jen a pouze jeho život. Rozhlédl se a uviděl tři členy Rady a svého otce s jeho typickým arogantním výrazem. Lehce mu pokývl na pozdrav a jal se věnovat svým studentům. Tomu co ho čeká se stejně nevyhne, tak alespoň své povinnosti bude plnit řádně.

„Víte, co vás dnes čeká. Jeden z členů Rady přečte vaše jméno a vy předstoupíte. Jako soupeř jsem já, což je pro valnou většinu z vás výhoda, protože mě z praktický hodin dostatečně znáte. Ti z vás, kteří studujete napřed a znáte nějaké kletby na víc, nebojte se je použít. Čím více toho ukážete, tím lépe.“

Nenápadně se podíval na Thomase a ten jen lehce přikývl. Pochopil, že mentor mluvil především o něm.

„Jste skvělí studenti a nemáte se čeho bát. Hodně štěstí.“

Vydal se na značku do středu arény a připravil si hůlku. Mezitím postarší muž, jehož jméno si nepamatoval, začal číst jména žáků. Po osmém studentovi, který na něj vysílal sérii kleteb musel uznat, že jako učitel obstál. Studenti vysílali jeho směrem kletby svižně a plynule. Ovšem teprve teď ho čekal soupeř na úrovni.

„Parker, Thomas.“

Harry zaujal základní postoj a snažil se z Thomasovy tváře vyčíst, jakou kletbu proti němu vyšle. Byl nadmíru překvapen, když použil běžné omračující zaklínadlo místo kteréhokoliv z těch, která ho naučil. Zapomněl však na jednu ze základních věcí, které mu vtloukal již od začátku do hlavu.

„Nikdy na začátku souboje neukazuj svou pravou sílu. Zmateš tak nepřítele a budeš toho moci využít.“

A protože si v tu chvíli neuvědomil, že je Thomas opravdu schopným studentem, hned vzápětí odletěl přes půlku arény a tvrdě dopadl na žíněnku. Rychle vyskočil na nohy, připraven odolávat dalšímu útoku, ale Thomas již byl oznámkován a odeslán za dveře. Ještě stihl zahlédnout, jak se potěšeně usmívá. I Harry měl radost. Následovalo posledních pár studentů a byl konec zkoušek. Osaměl v aréně pouze s otcem. Opět mu tělem začal proudit strach, ale nehodlal ho dát před svým otcem najevo.

„Co se týče tvé práce mentora, musím tě pochválit. Tví studenti jsou na vynikající úrovni.“

„Děkuji, otče.“

„Slyšel jsem zajímavé zvěsti, Harry. Údajně navštěvuješ vedlejší školu, především Snapea. Co mi k tomu můžeš říct?“

Mladý mentor pro jednou opět zapomněl přemýšlet nad následky svých slov a přestože se před ním jeho otec hrozivě tyčil, odpověděl s ledovým klidem.

„Ano, je to tak.“

Rána pěstí přišla přesně ve chvíli, kdy ji Harry očekával, proto se ani nepohnul ani nesvezl k zemi, jak by si býval jeho otec přál.

„To jsem ti ty nesmysly ještě nevytloukl z hlavy? Jsi Potter ksakru!“

„Jistě.“

Další rána při které se mentor lehce zakymácel.

„Tak mi vysvětli, co to má znamenat?!“

Za jiné situace by Harry neváhal a řekl pravdu, jen aby otce rozčílil. Jenže tentokrát šlo o mnohem víc a když už z něho vyletělo, že se Snapem vídá, musí to zaonačit.

„Dělám to, cos mě celý život učil.“

„Já tě rozhodně neučil, jak být buzna!“

Hlavně se drž scénáře a neřekni nějakou blbost!

„Ale učil jsi mě, jak si udělat z nepřítele zdánlivého přítele a pak mu vrazit kudlu do zad, když to nejmíň čeká.“

James Potter se zatvářil překvapeně a vzápětí se mu po tváři rozlil spokojený úsměv.

„Tak přece jen je v tobě kus Pottera! Skvělé! Myslím, že je na čase trochu pozměnit tvůj úkol, hochu.“

Harryho útroby se sevřely, když se k němu otec naklonil a pošeptal mu svůj plán do ucha.