,,Yui počkej na mě!"křičela jsem.
,, Přidej Sakuro! Jseš pomalá!" pomalu jsem ji dobihala a když už jsem bez dechu spomalila všimla jsem si že se Yui zastavila právě na kraji strže. Viděla jsem jak z kraje opadávají kusy hlíny. Kraj strze drželo jen pár starých větví, které se lámají.
,, Yui pozoo-" urvalo se to dřív než jsem stačila něco udělat. Yui křičela a ve mně se najednou něco probudilo. Hnalo mě to rychlostí světla ze srázu za Yui a já nevěděla co se to se mnou děje. Letěla jsem ze srázu větší rychlostí než Yui, takže jsem ji dohnala a přitiskla ji k sobě. Padaly jsme dolů společně a já myslela jen na to jak zachránit Yui. Byla to moje nejlepší kámoška a patřila k mým nejdražším lidem hned po mamce tátovi a babičce. Yui nebyla jen kamarádka brala jsem ji jako sestru. Dopadly jsme a moje tělo chránilo Yui před tvrdým dopadem. Taky že dopadla bez zranění. Já měla zlomený žebra a pohmožděniny. Yui brečela dokud nás nenašli. V nemocnici nám oznamili zlomeninu 2 žeber, ale pohmožděniny žádné. Prý je zázrak že jsem vyvázla jen se zlomeninami. Přišlo mi to divné Yui říkala že mám celé fialové záda. Ale o půl roku dýl jsem si potvrdila, že nejsem normální člověk i kvůli extrémně rychlému hojení, rychlému běhu( až rychlostí světla), citlivemu čichu, ale i kvůli ostrým špičákům a chutí po krvi. Od devíti let jsem se v noci vždy vykrádala ven a napadala lidi. Ze začátku jsem se bála sama sebe, ale pak jsem si uvědomila že taková už prostě jsem a už to nezměním. To že jsem upír jsem si nechávala pro sebe až do onoho dne.

Ahoj, vampírky. To byla první kapitolka.:) doufám že se líbila.