Normálně bych je hned zabila, ale přece je to moje rodina a já jim prostě nedokážu ublížit. ,, prosím, jen mě vyslechnete!" ,, NE. TY NEMÁŠ PRÁVO SE OBHAJOVAT! ZRŮDO!"křičela moje matka. Bodlo mě u srdce.,, ale ano mam. Nemůžu za to!" ,, hahaha. Tvůj pohled je úžasný. Tolik strachu a bolesti jsem u tebe ještě neviděl!" vysmál se mi otec. Zase to bodání. ,, už dost vybavování hned tě zabiju!" to byla teta. Všichni na mě namířili zbraně a vystřelili většině jsem se vyhla, ale jedna mě zasáhla do stehna. Všimla jsem si že míří na nohy. Poslední ránu mi má asi dát matka dykou. Ne já se zabít nenechám! Vyhýbám se furt dokola a snažím se jim otevřít ty jejich zaslepene oči, ale oni začínají být čím dál agresivnější. Zasáhli mě třikrát. Dvakrát do stehna a jednou do pravého ramene. Už to s tou poslední ránou asi vzdali. Zabít je nechci, ale lekci jim dám. Zaútočila jsem a vyrazila otci z ruky zbraň a odhodila ji někam na Aljašku. Všechny jsem zarazila. Chopila jsem se šance a kousla tátu do krku. Vykřikl bolestí. Sala jsem dokud neomdlel. Kupodivu se ještě nevschopili asi nebyli připraveni na tohle. Vrhla jsem se na tetu. A udělala to samé. Už už jsem se chtěla vrhnout na strýce když mi někdo vrazil dyku do břicha. Vypiskla jsem a uhla. Byla to matka. Úplně mi vypadla z konceptu. Strýc se už probral a jakmile si všiml tety ležící na zemi. Vrhnul se k ní. Matka udělala to samé ale u otce. ,,Ty zrůdo co jsi jim to udělala?! Nenávidím tě!!"  křičeli oba naráz s brekem. Začala jsem utíkat. Snad jsem je varovala dostatečně. Za pár minut jsem už nemohla a spadla. Bolelo mě celé tělo a rány se nehojili. Začalo se mi stmivat před očima a poslední co jsem vnímala bylo,, SAKURO!"  pak jsem upadla do tmy.

Děkuji. Byla bych ráda za odpovědi na otázku v minulé kapitolce. Jinak snad se líbilo.