Jsem na nemocničním lůžku, koukám do stropu a vnímám jen moji ruku, kterou drtí jiná a spolu s ní bolest břicha. Přijdu o něj? O to nejlepší co mě za můj krátký život potkalo? Jak by na to reagoval Subaru? Lůžko se začalo pohybovat a to mi zpestřilo pohled na strop. Hele pavučina. Pak jsme vjeli do nějaké místnosti a někdo mě začal prohlížet. ,, dítě je v pořádku, ale nevím proč začala krvácet. Vážně to nechápu. Paní Sakamaki jak se cítite?" ,, jakoby na mě spadlo piáno." ,, stratila jste hodně krve, ale to se brzo srovná. Necháme si vás tady pár dní na pozorování a necháme vás jít domů. Ano? " kývla jsem a později jsem už byla i s postelí na cestě do pokoje. V pokoji byl Subaru, Reiji a Shu. Otočili se jakmile mě převezli do pokoje. Je hezké, že o mě mají strach a já jsem jim za to vděčná. Ještě nějakou dobu jsme se vybavovali a pak již museli bohužel odejít. Začala jsem se nudit. Přemýšlet se mi moc nechtělo tak jsem si pustila telku. Dávali Harryho Pottra a kámen mudrců. Jupiii! Můj oblíbený film u kterého vždy dokážu vypnout. To je pohoda. Ticho, klid a Harry Potter. No prostě nej.
Další kapitola je za námi a já se vám s tím chci omluvit za dlouhou pauzu. Sorry.