Jung-Kook

Nepřestával jsem se chvět a do mých očí vyhrkly slzy. „Jak... jak mě vlastně Jung-Hyun našel?", zeptal jsem se rozechvěle. „Našel tě jednoduše... přes GPS!", odpověděl Moon klidně. „Stačí na to pár minut a přes satelit se dá zjistit přesná poloha jakéhokoli mobilu, pokud o něm máš nějaké údaje. Jediné štěstí je, že tě nezačal hledat hned, když jsi utekl a že tě ke své škodě varoval... Nejspíš si myslel, že tě vystraší a že se vrátíš sám... jeho chyba!" Setřel opatrně slzy, které stékaly po mé tváři. „Posloucháš mě?", zeptal se a já jsem přikývl, že poslouchám.

Nedokázal jsem však myslet na nic jiného než na to, že můj bratr ví, kde jsem. Je to osud? Mám se prostě vrátit do Busanu? Možná mi není souzeno, abych zůstal v Seoulu s Tae-Hyungem. Jenže mě už ten osud pěkně štve! Všechno mě štve! „Kookie?!", ozval se Moon „Ty mě vůbec neposloucháš!", zakroutil hlavou nespokojeně a já jsem zmateně zamrkal. „Co... cože?" „Snažím se ti tady vysvětlit, že tvůj bratr nenašel tebe, ale jen tvůj mobil!", řekl vážně. „Ale ty jsi duchem mimo!" „Já... promiň... zamyslel jsem se.", špitl jsem a omluvně se na něho usmál. „Říkal jsi..." Zarazil jsem se. „Našel mobil a ne mě?", došlo mi a já jsem na Moona vykulil oči. 

„Přesně tak!", přikývl modrovlasý. „Je dobře, že ses toho mobilu zbavil, Kookie! Tvůj bratr teď sice ví, že tvá poslední poloha byla v Seoulu, ale pořád neví, kde jsi ty! Proto bych být tebou nechodil alespoň pár dní na místa, kde by tě mohl případně hledat. Vlastně hlavně proto jsem chtěl, abys to věděl... ale nemusíš se bát!", pousmál se konejšivě. „Nemůže mít jistotu, že jsi pořád tady, klidně jsi mohl už zase odjet. " „A... aha...", vydechl jsem napůl s úlevou a napůl se zklamáním, že to osud nerozhodl za mě. Nemůžu se vrátit domů, ale kdyby mě bratr našel... Kdybych tak věděl, co chci... 

„Říkal jsem ti to už před týdnem, že Seoul je velký a že tě jen tak nenajde, pokud nebudeš chtít.", pokračoval Moon. „Tak už se uklidni, ano?" „Takže si tady pro mě Jung-Hyun nepřijde?", zeptal jsem se jen pro jistotu a Moon se pobaveně usmál. „Kookie... Jak by vůbec mohl tušit, že bydlíš zrovna v tomhle domě a v tomhle bytě? Vždyť nemáš ani jméno na zvonku!" „To je pravda...", uvědomil jsem si. Zhluboka jsem vydechl a mé srdce se pomalu ale jistě začalo zklidňovat. Byl jsem však trochu v rozpacích. Měl jsem totiž pocit, že uvažuji jako nějaké hloupé dítě. Představa, že budu muset čelit Jung-Hyunovi mě natolik vyděsila, že jsem přestal uvažovat reálně. Přesto jsem nepocítil žádnou radost. Ještě včera bych byl šťastný, že mě nikdo neodloučí od miláčka, ale teď... necítil jsem nic. 

Pusto a prázdno se vrátilo.