Jung-Kook

Něco mě probudilo a já jsem zmateně zamrkal, když jsem si uvědomil, že ležím v obýváku na pohovce a že jsem přikrytý dekou, kterou jsem na spaní půjčil Taemu. Nevěděl jsem, jak jsem se tam dostal. Chvíli mi taky trvalo, než jsem si uvědomil, že to všechno v parku nebyl jen sen a že mě probudil miláčkův naléhavý hlas. „Kookie!", zopakoval naléhavě a já jsem zaostřil na jeho tvář, která byla blízko. Když si však byl jistý, že jsem opravdu vzhůru a že vnímám, rychle se odtáhl, jako by se mě bál. 

„Nechal bych tě spát, ale je čas na tvé léky, Kookie!", řekl potichu. „Co tvá hlava?" „Bolí...", přiznal jsem a on jen přikývl. „Tak vstávej. Vezmeš si prášky, něco sníš a pak můžeš jít zase spát... do postele." „Do... dobře...", špitl jsem zaraženě, protože Tae vůbec nevypadal ve své kůži. Opatrně jsem vstal. Nejdřív jsem si zašel na wc a potom jsem si v koupelně opláchl obličej, abych se trochu probral. V kuchyni pak na mě už čekal miláček s léky a hrnkem čaje. Taky mi nachystal lehkou večeři. Všechno jsem poslušně snědl, zatím co Tae seděl naproti mně, ale věnoval se jen svému mobilu. 

„Musíme si ještě promluvit!", řekl nervózně, když jsem uklidil svůj talíř. „Stalo se ně... něco?", vydechl jsem nejistě. Srdce se mi sevřelo obavami, když jsem viděl jeho vážnou tvář. Za ty čtyři dny, co byl tady se mnou, se nikdy takhle vážně netvářil. „Stalo!", povzdechl si. „Posaď se!", pobídl mě, když jsem pořád stál u kuchyňské linky a nervózně na něho civěl. S povzdechem jsem si teda sedl zpět za stůl. „Nebude to na dlouho!", řekl konejšivě, když viděl můj výraz, který si zřejmě mylně vysvětlil jako přetrvávající únavu. Byl jsem unavený, ale víc jsem se bál toho, co mi chce říct. Vždyť sám přece říkal, že dnes se budeme jen bavit a že vážný rozhovor necháme na jindy. 

Mé mdloby a drama v parku sice náš pohodový den dost narušilo, ale... Hrklo ve mně, když mi došlo, že chce nejspíš probírat to, co se stalo v parku. Chce mluvit o tom líbání? „Kookie...", začal nejistě Tae. „Ty víš, že jsem ti chtěl pomoct, že?" Podíval se na mě a já jsem rozechvěle přikývl. „Myslel jsem to dobře, ale... to co se stalo..." Zarazil se a nejspíš hledal vhodná slova, zatím co mé srdce se svíralo. „To co se stalo, se nikdy stát nemělo!" „Mělo!", křičelo mé srdce, ale já jsem se zmohl jen na zírání s doširoka rozevřenýma očima, do kterých se pomalu ale jistě začaly hrnout slzy, když pokračoval dál. 

„Kookie...", povzdechl si. „Nechápej to špatně, ano? Ty jsi hrozně moc milý kluk a líbání s tebou... no, jak to říct? Bylo to moc pěkné... dobře, bylo to opravdu krásné, ale musíme si něco ujasnit, ano?" „Hmmm...", vydechl jsem. Tlak na srdci sílil. Bylo to krásné? Ale... je tady určitě nějaké zatracené ale! „Kdybychom nenarazili na ty tvé kamarády z Busanu...", pokračoval Tae nervózně. „Kdyby se to tak divně nesemlelo, nikdy by k tomu nedošlo! Chápeš to, ne? Já jsem tvůj patron, Kookie, nemůžu s tebou mít žádný intimní vztah! Proto se chci ujistit, že to vnímáš stejně. Nevím... měl jsem trochu pocit, že... že to možná vidíš jinak, ale... doufám, že to byl jen mylný pocit. Je to tak, že jsi jen přistoupil na mou hru, abychom přesvědčili Jimina, že? Protože jinak...", rozhodil rukama a já jsem vyděšeně zamrkal. 

„Je... je to tak!", vyhrkl jsem, zatím co mé srdce krvácelo a ronilo hořké slzy. „Bylo... bylo to jen kvůli Ji... Jiminovi!" Nevím, co měla znamenat ta jeho poslední slova, ale hrozně jsem se bál, že řekne, že jinak končí s patronátem. To bych nezvládl! Jen nevím, jak zvládnu tuhle ledovou sprchu. Nedoufal jsem sice nikdy v žádný intimní vztah, jenže to líbání mé city k němu ještě prohloubilo! Bylo to tak neskutečně úžasné! Bylo to tak dech beroucí... I když jsem nedoufal, plamínek naděje, že by to mohl i on po tom polibku vidět jinak, se ve mně proti mé vůli přesto rozhořel. Malým a skomíravým plamínkem, ale ta naděje tam byla. Teď jsem o ni přišel, jako když někdo sfoukne svíčku. 

„Dobře...", oddechl si Tae a mým srdcem jako by projel nůž. Copak nestačilo setkání s Jiminem? Copak nestačí, že jsem se naposledy rozloučil s mým nejlepším kamarádem a také s mým jen o malinko míň bližším kamarádem Ho-Seokem? Proč musím snášet další bolest? Proč to Tae nemohl nechat tak a raději se tvářit jako že nic? Jenže on potřebuje mít ve všem jasno... Nechtěl jsem na sobě nechat znát, jak mě jeho slova bolí, ale i tak jsem potichu vzlykl a slzy nešly zastavit. 

„Bylo to hodně bolestné setkání, že?", zeptal se lítostivě můj idol. „Hmmm...", přikývl jsem. „Bylo!" „Kdo to vlastně byl?", zajímal se. „Park Jimin...", vydechl jsem, zatím co jsem se pokoušel normálně dýchat a vytěsnit vzpomínku na Taeho sladká ústa. Už vůbec jsem nechtěl myslet na to, co k němu cítím, ale dýka v mém srdci mi nedovolila zapomenout. „Známe se už od škol... školky!", řekl jsem po chvíli potichu. „Naše mámy se skamarádily a pak jsme spolu trávili hodně času... Chodili jsme k nim domů a oni zase k nám... mámy popíjely kafe a my dva jsme si spolu hráli. Byl se mnou i ve třídě na základce a pak... když jsem onemocněl...", vzlykl jsem a znovu se pokusil dýchat. „tak... tak byl u nás skoro pořád, když jsem zrov... zrovna nebyl v nemoc... nici. Je... je mi hrozně moc blízký! Mám... mám ho moc rád!" 

„Takže jsi opravdu věděl, že je do tebe zamilovaný?", zeptal se Tae a já jsem sebou po jeho poznámce trhl. „Vlastně ne... nevěděl, jen jsem to tušil. Ne... nebyl jsem si však jis... jistý. Já jsem ho vždycky bral spíš jako svého druhého brat... bratra." Tae chápavě přikývl. „Bude v pořádku, neboj!", pousmál se konejšivě a já jsem přikývl. „Doufám..." Nevím však, jak bude v pořádku, až já umřu... „A ten druhý?", zajímal se dál. „To sluníčko s protáhlým obličejem?" „Jung Ho-Seok... To je kamarád, se kterým se znám až z vy... vysoké.", odpověděl jsem smutně. „Přistěhoval se však do Busanu už dřív a s Jiminem se znají od střední... Je hrozně moc fajn! Znám ho sice jen krátce, ale... mám ho taky moc rád!" 

„Jsem rád, že tě nakonec nechali na pokoji!", povzdechl si Tae. „Ale je mi líto, že se to tak zvrtlo. Nechtěl bych ti ublížit, vážně... proto jsem moc rád, že to chápeš a že to vidíš stejně tak jako já... Ale...", podíval se mi do očí naléhavě. „stejně musím odejít!" „Co... cože?", vzlykl jsem a srdce, které držel pohromadě jen on, se mi rozpadlo úplně. Nemohl jsem dýchat úzkostí. „Jak... jak odejít?" Nechci ho ztratit! Nemůžu mít jiného patrona! Proč? Vždyť jsem lhal! Řekl jsem mu přece, co chtěl slyšet! Tak proč? „Prosím... neopouštěj mě!", vzlykl jsem a mé slzy už zase tekly proudem. 

„Klid, Kookie!", řekl nervózně, když viděl, že se začínám hroutit. „Nepřestanu být tvůj patron! Dokonce se budu snažit vyhovět tvé žádosti, jak jsem slíbil jen... už nemůžu zůstat v tvém bytě a bylo by dobré, kdybychom se alespoň týden neviděli! Pokud to půjde... Dnes tady ještě přespím a dohlédnu na tebe, ale zítra se vrátím k sobě domů. Za ty čtyři dny jsme se spolu totiž až moc sblížili, Kookie a to líbání...", povzdechl si. „Potřebuji si vyčistit hlavu a... Prostě to tak bude lepší. Musím najít způsob, jak... Víš... nějak nevím, jak se k tobě teď chovat... já...", chrlil ze sebe dost nesouvisle, ale pak se zarazil, když viděl, jak se chvěju a snažím se neumřít. 

„Kookie?", zeptal se smutně. „Jsi v pořádku?" Jen jsem zakroutil hlavou, že ne. Už jsem to nedokázal zvládat. „Ne... nemusíš plnit svůj slib!", vydechl jsem bolestně. „Já... já chci umřít co nejdřív!" Zaraženě se na mě podíval. Chvíli jsme oba mlčeli a já jsem už začal pomalu umírat na zlomené srdce. Byl jsem si v tu chvíli víc než jistý, že nedokážu tajit své city a předstírat, že se bavím a užívám si poslední chvíle. Ne po setkání s Jiminem a ne po tom, co mě takhle odmítl. To bych už určitě nedokázal! 

„Uděláme to přesně tak, jak budeš chtít!", řekl potichu Tae a mě bodlo u srdce. Bude rád, když se mě zbaví... „Promysli si to a pak mi dej vědět, ano?" „Do... dobře...", špitl jsem. Vstal jsem od stolu, aniž bych se na něho podíval a opustil jsem pokoj. Zavřel jsem se ve své ložnici, kde jsem sebou praštil na postel. Přitulený ke své lištičce jsem se pak už naplno rozbrečel. Nedokázal jsem hlasitě nevzlykat ani zastavit chvění mého těla.

Kéž bych umřel hned.