Jung-Kook

Jimin mě držel ve svém objetí dost dlouho. Oba jsme se snažili uklidnit, zhluboka dýchat a taky přestat brečet. Nechtěl jsem ho nikdy propustit ze svého sevření, ale bohužel mi nic jiného nezbývalo. Docházely mi síly, navíc to bylo nemožné a hlavně nerealizovatelné přání. „Děkuji, Jiminie!", vydechl jsem, když mě pustil a maličko poodstoupil. „Děkuji moc!" „Máš za co!", pousmál se s bolestí v očích, ale také se stopami úlevy. Dlaní opatrně setřel slzy, které smáčely mou tvář a já jsem ji ještě na chvíli podržel. 

„Už neplač, Kookie, prosím!", řekl potichu Jimin, přestože mu také nepřestávaly téct slzy proudem. „Neplač a slib mi, že toho nebudu litovat!" Snažil jsem se mu vyhovět, ale nešlo to hned. Zmateně jsem zamrkal a nové slzy stekly po mých lících. „Čeho bys měl li... litovat?", vysoukal jsem ze sebe. „Že jsem tě tady nechal...", vysvětlil smutně. „Neřeknu totiž nikomu, že jsem tě potkal v Seoulu, tak jak jsem slíbil. Jen doufám, že ti Tae-Hyung nějak neublíží a že budeš opravdu šťastný. Kdyby ale ne... kdybys nebyl šťastný, tak mi slib, Kookie... slib mi, že se vrátíš do Busanu!" Nasucho jsem polkl a mé srdce se sevřelo velkou úzkostí. Tohle mu přece slíbit nemůžu!

„Slib mi to, Kookie!", zopakoval Jimin naléhavě a já jsem nakonec přece jen váhavě přikývl. „Řekni to!", naléhal ještě víc a já jsem sebou cukl. „Řekni to nahlas!" Instinktivně jsem o maličký krok ustoupil, ale zastavilo mě tělo mého patrona. Byl jsem vděčný, že se o něho můžu znovu opřít. „Slibuji!", vydechl jsem a Tae mě zlehka pohladil po rameni. „Taky mi slib, že se budeš ozývat a hlavně o sobě dej vědět své mámě!", pokračoval Jimin a já jsem znovu přikývl. „Napíšu jí!", špitl jsem. „I tobě se ozvu!" „Věřím ti!", pousmál se Jimin a něžně pohladil mou tvář.

„To je tak dojemné!", řekl potichu Hobi a hřbetem ruky si setřel slzu, která mu neposedně ukápla přímo na nos. „Skupinové objetí!", vyhrkl a vzápětí na to už jeho paže obmotaly Jimina, mě i trochu zaskočeného miláčka, kterého tím ještě víc přitiskl na má záda. Bylo by to vtipné, kdyby to nebylo tak moc smutné. Kdyby Taeho blízkost nebyla tak znepokojující, zvlášť po tom líbání, které jsem jen na krátkou chvíli vytěsnil z mysli. Pořád jsem však na svých rtech cítil chuť těch jeho. Bylo to opravdu neskutečně krásné! Bylo toho však na mě vážně až moc. Tolik pocitů a citů, které se ve mně bily, se pomalu nedaly zvládnout, spolu s fyzickým vyčerpáním. Měl jsem pocit, že brzy omdlím. 

„Je čas se rozloučit!", řekl Tae naléhavě, když nás Hobi uvolnil ze svého mega medvědího objetí a můj poklad si tak mohl všimnout, že na tom jsem dost špatně. Kdyby mě nedržel, už bych nestál. „Kookie je vážně unavený, měl by si jít lehnout do postele!" „Je to jen únava, že jo?", zeptal se trochu nedůvěřivě a současně vyplašeně Jimin. Starostlivě pohlédl do mé bledé tváře. „No... to psychické vypětí mu taky moc nepřidalo!", pokrčil rameny Tae. „Mrzí mě to!", špitl Jimin, ale já jsem nesouhlasně zakroutil hlavou. „Ty se za nic neomlouvej, Jiminie! Mů... můžu si za to sám!" 

„Stalo se, co se stalo...", pokroutil hlavou Ho-Seok. „Už jsi mu odpustil, ne?", obrátil se na Jimina. „Takže teď zase nezačínej něco vyčítat sám sobě. Jung-Kook se prospí a bude ok, že?", podíval se pro změnu na Taeho. Oslovený jen nepatrně přikývl. „Buď na něho hodný!", řekl potichu Jimin, kterého Hobiho slova nejspíš uklidnila. Také se zdálo, že Taeho odpovědi uvěřil, přestože nebyla vyslovena nahlas. „Budu, neboj se.", odpověděl můj miláček a víc si mě k sobě přivinul. 

„Tak už běžte!", řekl najednou dost nervózně Hobi. „Jung-Hyun tady bude každou chvíli!" „Co... cože?", nechápal jsem. „No víš...", poškrabal se na zátylku Hobi. „On si tady do Seoulu jel něco zařídit. My s Jiminem jsme se potřebovali odreagovat a tak jsme se ulili ze školy a poprosili jsme ho, jestli by nás nevzal sebou. Nevím, co tady Jung-Hyun zařizuje, ale... my jsme šli do Lotte World a on někam odjel. Máme tady v parku zcuka... tak...", podíval se na mobil. „za deset minut!" 

Po tom sdělení se mi málem zastavilo srdce. „On... on je vážně tady?", vzlykl jsem. Chtěl bych staršího brášku ještě naposledy vidět, ale nejspíš bych to setkání nepřežil. Jimin jen nervózně přikývl. „Tak my už jdeme!", rozhodl Tae. Bez varování mě pak jednou rukou chytl za záda, druhou pod koleny a vyzvedl jako pírko do své náruče. Překvapeně jsem vypískl, ale pak jsem s povzdechem položil hlavu na jeho rameno. „Tae-Hyungie... odvez mě prosím domů!", špitl jsem s námahou. „Mějte se kluci!", ozval se Tae. „Vy taky!", řekli mí kamarádi. „Ahoj, Kookie!" Mně se však už oči samy zavíraly a neměl jsem sílu odpovědět. 

Za malý okamžik jsem už tvrdě spal.