Jung-Kook

Bylo mi všechno hrozně moc líto, ale už jsem neměl sílu brečet. Jen jsem stál se skloněnou hlavou a toužil se propadnout do země. Padlo na mě vyčerpání, jak psychické, tak fyzické. Cítil jsem na sobě pohledy všech tří, ale nedokázal jsem zvednout hlavu a podívat se na ně. Mlčeli jsme. Já jsem však byl za to ticho rád. Cukl jsem sebou, když jsem ucítil něčí dotek na své paži. Byl to Tae. Pozvedl jsem k němu své lesknoucí se oči a on se pousmál, ale já jsem nedokázal jeho úsměv oplatit. Dostrkal mě pak zpět na lavku a já jsem se s povzdechem posadil. 

Pořád jsem však neměl odvahu podívat se na Jimina. Chtěl jsem na něho mít jen pěkné vzpomínky a to byl taky pravděpodobně jeden z důvodů, proč jsem mu neřekl, že odcházím z domova. Než jsem zjistil svou diagnózu a naplánoval si svůj útěk, bylo s ním všechno fajn, ale teď se to pokazilo. Neodpustí mi... zatím. Jenže já bohužel nemám tolik času, abych mohl čekat, až mě vezme na milost a nechci se s ním rozcházet ve zlém. Vždyť je to nejspíš naše poslední setkání. Jenže on to neví. Neví a ani se to nedoví, zatím... 

„Měl bys mu odpustit!", ozval se najednou Tae. Překvapeně jsem zvedl hlavu a podíval se na svou lásku. „Proč bych měl?", ozval se Jimin. Zněl trucovitě, ale já jsem v jeho hlase poznal stopu bolesti. „Protože ho máš rád!", odpověděl klidně Tae. Odvážil jsem se pak podívat se Jiminovým směrem a mé srdce se znovu prudce rozbušilo, když se naše pohledy setkaly. Čekal jsem, co můj nejlepší kamarád řekne, ale on mlčel, zatím co se nepřestával pohledem vpíjet do mých očí. 

„A protože bys toho pak mohl jednou moc litovat!", pokračoval Tae a já jsem sebou trhl. Je to narážka na mou smrt? „Myslíš... myslíš, že je to tak jednoduché?", zeptal se Jimin, ale svůj pohled neodvrátil. „Je to snadnější než si myslíš!", odpověděl pořád klidně Tae. „Věřím, že i když se nezachoval úplně nejlíp, že mu na tobě záleží a že by se ti dřív nebo později ozval, že, Kookie?", oslovil mě a já jsem rozechvěle přikývl. Možná bych opravdu našel odvahu a napsal mu. Vždyť proto jsem si uložil jeho kontakt do nového mobilu. 

„Vím, že jsi zamilovaný a já se vážně omlouvám za svá nešetrná slova, ale..." „Já nejsem zamilovaný!", vydechl Jimin a tím přerušil Tae-Hyungův proslov. „Já... já ho miluju!" Do očí mu vyhrkly slzy, které si hned utřel. Mně málem spadla brada na zem po tom vyznání a také Hobi vykulil oči údivem. „Vážně, Jiminie?", vyhrkl. „Proč jsi nikdy nic neřekl?" „Protože... protože jsem věděl, že on to necítí stejně, proto!", odpověděl chvějícím se hlasem Jimin s pohledem stále upřeným do mých očí. „Protože... protože jsem nechtěl kazit naše přátelství. Ale on to udělal za mě! Utekl a ani se nerozloučil." 

„Ach Jiminie...", zašeptal jsem a do mých očí se taky hrnuly slzy. Nechal jsem je však volně stéct po své tváři. „Vážně je mi všechno hrozně moc líto!", vzlykl jsem. „Ne... nechtěl jsem ti ublížit, opravdu ne! Prosím... odpusť mi, prosím!" „Miluješ ho? To je další důvod, proč bys mu měl odpustit hned!", řekl Tae vážně. „Chápu, že to bolí, ale věř mi, nebude to dobré ani pro jednoho z vás, když se teď rozejdete ve zlém! Zkus ho nejen pochopit, zkus mu odpustit." 

„Jiminie...", přidal se i Ho-Seok. „Je mi to líto, vážně... já jsem netušil... ale Tae-Hyung má pravdu! Znám tě... přestože ne asi tak jak jsem si myslel, protože jsem nic nepoznal...", zatvářil se rozpačitě. „Ale přesto tě znám dost na to, abych věděl, že když mu neodpustíš, budeš se tím jen o to víc užírat a trápit sebe i Kookieho. Nech ho tady v klidu a nekaž mu lásku, kterou právě prožívá. Vím, že to bude těžké nechat ho jít svou vlastní cestou po tolika letech přátelství. Vím, že to bude ještě dlouho bolet, ale věř mi, že pokud se s tím nesmíříš a pokud mu neodpustíš, bude to bolet ještě víc! Zkus to, prosím!" 

Těkal jsem pohledem z jednoho mého kamaráda na druhého a pokoušel se hlasitě nevzlykat. Moc se mi to však nedařilo. Bolelo mě vidět Jimina tak smutného a Hobiho slova mě dojala. Také to, že se za mě Tae tak postavil, mě neskutečně dojímalo. Překvapil mě. Znovu jsem se pak zadíval na Jimina. Nedokázal jsem přestat brečet, přestože mě to vyčerpávalo ještě víc. Nejraději bych zavřel oči a spal. Jimin pořád mlčel, zatím co se na něho upíraly oči nás tří. „Kookie!", řekl po chvíli ticha, kdy bylo snad slyšet jen mé zběsile tlukoucí srdce. „Pojď sem!" Vyplašeně jsem se podíval na Taeho, ale on na mě povzbudivě kývl. Pomohl mi pak vstát a já jsem se nebránil.

 Udělal jsem sotva dva kroky, když si mě k sobě Jimin přitáhl a pevně mě sevřel ve své náruči. Tiskl mě pevně, jako kdyby to mělo být naše poslední objetí. Ano, bylo, ale z nás dvou jsem to věděl jen já. Bodlo mě u srdce. Nechci, aby to tak bylo! Přitiskl jsem svou tvář k jeho krku a smáčel ho svýma slzama, zatím co on zavlažoval mé rameno. „Tak já... já ti od...odpouštím!", zašeptal do mého ucha. „Vá... vážně chci, abys byl šťastný, Jung-Kookie! Odpouštím ti!" Bylo to jen pár slov, ale já jsem se rozbrečel ještě víc. Mísilo se ve mně štěstí a dojetí, že mám tak úžasného kamaráda spolu s bolestí, že ho ztrácím. 

Ach Jiminie... buď šťastný, prosím.