Jung-Kook

Potkat Jimina bylo jako splněný sen, protože jsem nedoufal, že ho ještě někdy uvidím. Neměl jsem odvahu mu napsat, natož zavolat a moc mě bolelo vědomí, že jsem se s ním nerozloučil. Současně to však byla noční můra! To setkání bylo až příliš nečekané. Nikdy by mě nenapadlo, že na někoho z mých přátel narazím uprostřed Seoulu, natož že to bude samotný Jimin. Šok, paniku a lítost potom co mi dal facku a následnou radost po našem objetí, zaplašila bodová bolest na srdci a výčitky svědomí, když mě zahrnul hromadou naprosto oprávněných výčitek.

 Vím, že jsem sobec, moc dobře to vím! Jimin má pravdu, přestože nemá ani tušení, proč jsem utekl. Také mě zaplavil hrozný stesk po domově, po rodině, škole i po něm samotném. Stál sice přede mnou, ale nebyl to ten stejný Jimin jak ho znám... usměvavý a veselý kluk s krásným hlasem. Jiminie vždycky miloval karaoke a opravdu nádherně zpívá. Teď však byl hrozně naštvaný a jeho hlas zněl skoro až děsivě. Chtěl bych, aby raději zpíval. Chtěl bych, aby už mlčel!

 Hobiho, přestože ho mám taky rád, jsem skoro nevnímal, jen jsem poslouchal, co mi Jimin říká, brečel jsem, snažil se dýchat a udržet své drolící se srdce pohromadě. Máma šílí, otec a bratr se zlobí... Neřekl mi nic, co bych vlastně nevěděl. Přesto jsem to nechtěl slyšet. Chtěl bych mu říct, ať mlčí, chtěl bych si kleknout a omluvit se, ale nebyl jsem schopný souvisle myslet, natož ze sebe dostat nějaké slovo. Nebyl jsem schopný ani žádného pohybu, jen jsem brečel, chvěl se a tiskl se zády ke své lásce, jako by byl pevná skála, která nedovolí, abych upadl. 

Byl jsem neskutečně vděčný za Taeho blízkost, když mi dovolil se o něho opřít, protože ustát na chvějících se nohách bylo hrozně těžké. Dokonce mě pohladil a já jsem ho v tu chvíli miloval ještě víc. Jen matně jsem pak vnímal, že Jiminovi něco říká. Měl jsem totiž pocit, že znovu omdlím a nebo že umřu, přestože mě hlava nebolela. To byl ten tlak a bolest u mého rozpadajícího se srdce... Jen láska k Taemu ho prozatím držela pohromadě na tenkých vláscích. Jen blízkost mého anděla zabránila mému srdci, aby ustalo ve své činnosti.

Když jsem však zaznamenal, že Jimin chce volat Jung-Hyunovi aby si pro mě přišel, zatočila se mi hlava a před očima se mi zatemnilo. Ne že bych svého bratra nechtěl vidět, ale setkání s ním bych rozhodně nezvládl. Nedokázal bych mu čelit! Nedokázal bych zabránit tomu, aby mě nevzal jako nějakou věc a neodvezl zpět do Busanu. Nedokázal bych už utajit svou nemoc... Jenže by mě odloučili od Taeho! 

Kdybych tady potkal Jimina jen já sám, kdybych neměl svého patrona, nejspíš bych se poddal osudu a vrátil bych se se sklopenýma ušima domů a tam bych pak čekal na smrt, ale teď je všechno jinak! Není mi jedno, že umřu, ale raději bych volil okamžitou smrt, než odloučení od mé lásky, přestože mé city neopětuje. Ne, Jung-Hyuna prosím ne! Tae mě naštěstí zachytl a pak si mě posadil na klín. Opřel jsem si hlavu o jeho hrudník a už jsem vnímal jen tlukot jeho srdce. To bylo to jediné, co jsem v tu chvíli chtěl slyšet! Skoro jsem nevnímal ani vlastní vzlyky. Byl jsem prázdný a otupělý. 

Přesto jsem však nepřeslechl, když Tae prohlásil, že my dva jsme prý spolu a že jsem do něho zamilovaný. Srdce se mi silněji sevřelo a zrychlilo své tempo. Kdyby jen miláček tušil, že je to pravda, jenže já asi nebudu mít někdy odvahu říct mu o svých citech. Pochopil jsem však jeho plán, jako by mou mysl něco osvítilo. Nechtěl jsem, aby kluci věděli pravdu a sám bych lepší „omluvu" pro své chování nevymyslel. Jak ale může Tae vědět, že je do mě Jimin zamilovaný? Tušil jsem to už dlouhou dobu, jenže jistý jsem si opravdu nebyl. Nikdy se doopravdy nevyjádřil, přestože jisté náznaky jsem viděl. 

Nechtěl jsem mu nikdy ublížit, ale teď se asi stalo. Bolelo mě, že se Jiminie trápí neopětovanými city i to, že si myslí, že nejsem kamarád. Ublížil jsem tolika lidem! Teď si navíc myslí, že já a Tae jsme pár. Kéž by to tak doopravdy bylo... Musel jsem mu však říct pravdu! Nejen že jsem nechtěl potopit Taeho, ale taky jsem to potřeboval říct nahlas. Alespoň jednou říct, že jsem opravdu zamilovaný! Přestože to ze mě nedělalo menšího sobce, zdálo se, že by byl Jiminie schopný to akceptovat, přestože se z nějakého důvodu zdráhal tomu opravdu uvěřit. Chtěl důkaz a Hobi navrhl polibek. 

Nečekal jsem, že to Tae vážně udělá. Když si však vzal mou bradu do své dlaně, pozvedl k sobě mou uplakanou tvář a po krátkém pohledu do mých očí přitiskl své rty na ty mé, zapomněl jsem dýchat a mé srdce vynechalo hned několik úderů, aby se pak mohlo rozbušit prudce, jako nikdy před tím. Jen krátký kontakt s těmi nejhebčími, nejsladšími a nejvíc dokonalými rty na světě a já jsem měl pocit, že létám. Bylo to jako zázrak, jako rána elektrickým proudem. Zůstal jsem na něho zírat s doširoka otevřenýma očima a nemohl jsem uvěřit, že se to opravdu stalo. Ne, to nejspíš muselo být jen nějaké zatmění mé mysli. Nějaký přelud, výplod mé fantazie! 

Po nějaké chvíli mě však políbil znovu. Navíc však přejel jazýčkem po skulince mezi mými sevřenými rty a já jsem s výdechem pootevřel ústa. Měl jsem pocit, že je to můj poslední výdech, protože jsem se zapomněl nadechnout, když se jeho jazýček octl uvnitř. Bez dechu, jako ve snách, jsem zavřel oči a začal jeho polibek opětovat. Nikdy jsem se s nikým nelíbal, ale můj jazyk nějak automaticky, aniž bych o tom musel přemýšlet, vyšel tomu jeho vstříc. 

Tae mě líbal dokonale něžně a zlehka a já jsem jeho polibek stejně něžně opětoval, zatím co mé srdce chvílemi přestávalo tlouct. Chytl si mou tvář do obou dlaní, aniž by přerušil kontakt našich rtů a já jsem propletl své prsty za jeho krkem. Jako bych se octl v samotném nebi! Líbali jsme se snad celou věčnost, ale i tak mi to přišlo příliš krátké, když mě naposledy líbl na rty a zlehka mě pohladil po tváři. „Dýchej, Kookie!", zašeptal a já jsem se konečně nadechl. Až v tu chvíli jsem si uvědomil, že se mi bolestně nedostávalo vzduchu. Byl jsem však jako v tranzu. 

Měl jsem pocit, že umřu štěstím, protože mě líbal můj miláček, ale také bolestí, že tohle všechno je jen divadlo pro mé kamarády.