Jung-Kook

Cesta do Seoulu trvala asi tři hodiny, ale já jsem čas moc nevnímal, protože jsem usnul. Když jsem se probudil, byli jsme skoro na místě. Už zase mě začala bolet hlava, navíc se mi také dost nepříjemně motala. Vzal jsem si prášek od bolesti a za chvíli na to vlak zastavil na hlavním nádraží. Seoul... naposledy jsem tady byl jako dítě, vlastně ho vůbec neznám. Prášek zabíral jen pozvolna, takže jsem ještě chvíli seděl a přemýšlel jsem co dál. Najít nějaké ubytování... a potom co? Byl však čas opustit vlak... 

Vystoupil jsem na nástupiště a trochu nervózně jsem se rozhlédl. Bylo tady tolik lidí a všichni někam spěchali. Já sám jsem neměl tušení kam jít. Vůbec jsem si to nepromyslel, jednal jsem až příliš impulzivně... Možná jsem tady neměl jezdit, možná jsem měl zůstat doma. Ale už jsem tady, pokusím se proto jednat tak abych toho nelitoval. Vytáhl jsem mobil z kapsy a srdce se mi sevřelo úzkostí, když jsem uviděl asi padesát zmeškaných hovorů a dvacet sms od mé mámy. Co mám dělat? Mám jí zavolat? Chtěl bych slyšet maminčin hlas, ale nejspíš bych to nezvládl. Nakonec jsem jí jen napsal.

„Mami, promiň... vážně jsem v pořádku, neboj se o mě! Brzy ti zase napíšu! Ahoj..."

Najel jsem na „odeslat" a pak jsem s povzdechem schoval mobil zpět do kapsy. Chápu, že ji tohle asi neuklidní... Ale já mám v plánu se tady zdržet, když už tady jsem. Nemůžu s ní mluvit, jinak bych vážně sedl na vlak a vrátil bych se zpět do Busanu. Jenže to já nechci... Byl bych zase tam jak předtím... ještě hůř, máma by mě hlídala na každém kroku! 

Povzdechl jsem si, batoh jsem si dal na záda a zamířil jsem i s kufrem ven z nádraží. Ještě že má kolečka, nemusím se s ním tahat, ale i tak jsem šel dost pomalu, protože se mi ještě trochu motala hlava. Takže... co teď? Musím si najít nějaké rozumné ubytování a něco sníst. Uvědomil jsem si, že od snídaně jsem neměl nic v ústech a už jsem měl docela velký hlad. Neměl jsem sice moc chuť na jídlo, ale slíbil jsem mamince, že budu pořádně jíst a míním ten slib dodržet. Nakonec jsem si koupil ramen v bistru přímo na nádraží a k tomu flašku balené vody. Musím taky víc pít! 

Konečně jsem se cítil líp a tak jsem mohl vyrazit do ulic. Byla už skoro tma, světla se rozsvěcela, ale lidé kolem nepřestávali spěchat. Všude vládl ruch, ale to pro mě nebylo nic nového... i Busan je velké město! Pořád jsem nevěděl jakým směrem se mám dát. Nechápal jsem, že jsem mohl být tak hloupý. Proč jsem si nenašel ubytování přes net? Mohl jsem se na to podívat i ve vlaku, ale já jsem se zaobíral jen patetickýma myšlenkama a nakonec jsem spal. Možná bych se mohl někoho zeptat? Rozhlížel jsem se kolem jako ztracené dítě, ale nikdo mi nevěnoval pozornost. Proč by taky měl? Jsem přece dospělý, musím se umět postarat sám o sebe... 

Ušel jsem pár metrů, když můj zrak najednou padl na malý tetovací salón. Nenajdu tam sice ubytování, ale možná bych si mohl splnit své první tajné přání?! Vždycky jsem chtěl mít nějaké tetování, ale máma by se zbláznila, kdybych jí to řekl. Vím to, protože jeden můj kamarád kérku má. Máma říká, že je to nevkusné a navíc prý hrozí infekce... Mám pořád dost oslabený imunitní systém, ale co na tom už záleží?

Chtěl bych nějaké tetování ... Nechám si něco vytetovat, vážně! Neslíbil jsem přece mámě, že se nenechám tetovat! Zamířil jsem tedy do toho salónu. Pomalu jsem otevřel dveře a  úlekem jsem nadskočil, když zacinkal zvoneček nad mou hlavou. „Ahoj!", ozvalo se odněkud z druhého konce. Nikoho jsem neviděl, ale po chvíli zpoza závěsu vyšel nějaký vysoký kluk s modrými vlasy. Oblečený byl v nátělníku a děravých džínách. V ruce měl hrnek a ve tváři úsměv, který mu dělal roztomilé ďolíčky. Všiml jsem si taky, že má tetování. „A... ahoj...", vysoukal jsem ze sebe. 

Ani nevím proč, ale začal jsem být dost nervózní.