Tae-Hyung

Z tváře hezounka v tu chvíli zmizela barva. Kookie však jako by nevnímal. Svou hlavu opřel o můj hrudník, ale nepřestával se chvět. Stejně tak slzy nepřestaly smáčet jeho tvář. „Vím, že se Kookie nezachoval nejlíp..." Vybavil jsem si, že zmínil něco o útěku a Jiminova slova mi to jen potvrdila. „ale... udělal to proto, že se zamiloval!", vyhrkl jsem první lež, která mě napadla. „Co... co?", vydechl Jimin zaskočeně a také protáhlý obličej vykulil oči. „Jak... kdy? Tomu nerozumím!" 

„Seznámili jsme se přes internet!", pousmál jsem se, zaplétaje tak větší a větší klubko lží. Už opravdu nešlo couvnout, když jsem nechtěl prozradit pravý důvod Jung-Kookova útěku, nebo pravý důvod jeho setrvávání v mé společnosti, což jsem logicky nechtěl. „Psali jsme si dlouho a on nakonec svolil, že za mnou přijede... Nejspíš se tě nechtěl dotknout, tak proto ti nic neřekl. Kookie ví, že jsi do něho zamilovaný, ale... prostě já mám větší kouzlo, tak promiň...", ušklíbl jsem se v závěru svých lživých slov. Měl jsem z Jimina takový pocit, že je zamilovaný a doufal jsem, že jsem se nespletl. 

„Koo... Kookie, je to pravda?", vydechl Jimin, ale Kookie nedokázal odpovědět. Jen vzlykl. „Ty... ty víš, že já..." Tvář mu zrudla a do očí mu vyhrkly slzy, když jmenovaný přikývl. „Já... mys... myslel jsem si to...", odpověděl rozechvěle. „Kookie...", zopakoval s bolestí v hlase Jimin. „Takže... takže ty... ty ne...", zmlkl a zadíval se na své boty. Hned na to však zvedl hlavu a znovu se zadíval na Jung-Kooka. „A je pravda, že jsi zamilovaný do něho? Je pravda, že..." „Je... je to pravda!", řekl potichu Kookie a já jsem se usmál. Byl jsem rád, že pochopil můj úmysl, přestože to bylo dost riskantní a na hraně. 

„Já ti ne.vě.řím!", řekl Jimin s důrazem na každou slabiku, ale zadíval se pohledem ublíženého štěněte do mých očí. „Tohle je nějaký výmysl! Znám Kookieho a tohle se mu v ničem nepodobá! Kdyby si s tebou psal, kdyby se zamiloval, byl bych první, komu by se svěřil! Nikdy by jen tak neutekl, kvůli klukovi, kterého zná jen z internetu! O co tady sakra jde?" „Asi ho opravdu neznáš!", rýpl jsem si. Po mých slovech sebou trhl a zatvářil se, jako bych mu do srdce vrazil nůž, ale pak znovu nahodil vzpurný výraz. „Dokaž, že jste pár!", poručil mi. „Dokaž, že se milujete!"

„Co... cože?", vydechl jsem nervózně a mé srdce se prudce rozbušilo. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem to dost přehnal. „Slyšíš!", zamračil se Jimin. „Jestli dokážeš, že se milujete, nechám Jung-Kooka na pokoji, ať si tady dělá co chce... Nikomu neřeknu o tom, že jsem ho tady potkal. Pokud však lžeš... lžete...", zamračil se i na Kookieho tisknoucího se k mému tělu, který už sice neplakal, ale pořád se chvěl a sem tam potichu vzlykl. „tak hned zavolám jeho bratra, který je taky zrovna v Seoulu!" 

Při zmínce o bratrovi Kookie znovu vzlykl a ještě víc se ke mně přitiskl. „Jaký chceš důkaz?", zeptal jsem se opatrně. „Polibte se!", ozval se Ho-Seok potichu dřív, než mi stačil Jimin odpovědět. Ten jen přikývl na souhlas. Já jsem však na ně vykulil oči a zalapal jsem po dechu. „Sakra, sakra, sakra, tohle je úplně špatně!", křičelo to ve mně a Jimin se vítězně ušklíbl. Znovu sáhl do kapsy pro svůj mobil. Musel jsem nějak reagovat. Pozvedl jsem proto chvějícími se prsty za bradu Kookieho tvář a podíval se do jeho slzama zalitých očí. S výdechem jsem pak zlehka přiložil své rty na ty jeho. Cítil jsem, jak ztuhl, ale já už jsem se podíval na Jimina.

„Stačí?", vydechl jsem, celý ještě zelektrizovaný tím sice krátkým, ale přesto kouzelným dotekem našich rtů. On však zakroutil hlavou. „Rozhodně nestačí!", odfrkl si. „Takhle by ho políbila i jeho máma!" Kookie znovu hlasitě vzlykl a já jsem se podíval do jeho široce rozevřených očí, které upíral na mou tvář. Jako by mě prosil, ať ho zachráním. Zhluboka jsem se tedy nadechl a znovu jsem přitiskl své rty na Kookieho sladké polštářky. 

Tentokrát jsem jazykem požádal o vstup do jeho pusínky a Kookie poslušně své rty pootevřel. Vklouzl jsem jazykem do jeho úst a začal Kookieho líbat, pěkně po francouzsky. On mi rozechvěle polibek oplácel. Přestože byl zjevně nezkušený, vyšel mi vstříc svým jazýčkem a já jsem měl pocit, že odletím. Bylo to víc než krásné! 

Přesto mi však v hlavě křičelo, že tohle se rozhodně nemělo stát.