Tae-Hyung

Procházka byla fajn až do chvíle, kdy mě polekal znovu. Bez varování se totiž ke mně přitiskl. Jen s námahou jsem porozuměl, že nechce, aby ho někdo viděl. Kdo jsem pochopil, až stáli ti dva u nás. „Kookie?!", ozval se menší z nich, zatím co ten druhý jen civěl. Kookie se však ke mně ještě víc přitiskl. Nechápal jsem o co jde. Kdo jsou ti dva? „Jung-Kooku, vím, že jsi to ty!", řekl chvějícím se, dost naštvaně znějícím hlasem ten kluk a já se na něho zamračil. On mě však ignoroval a oči upíral jen na Kookieho. 

„Můžeš se laskavě otočit?", řekl ještě naštvaněji a uzlíček nervů, který drtil mé tričko ve svých prstech a nos tiskl do mé hrudi, jako by chtěl do ní vyvrtat díru, se opravdu pomalu otočil. Neviděl jsem mu do tváře, ale dokázal jsem si představit jeho výraz, protože jsem byl mokrý od jeho slz. „Jiminie...", vydechl potichu. Ten kluk však najednou napřáhl ruku a vrazil Kookiemu facku. Musel jsem chudáčka zachytit, nebo by nejspíš upadl, protože ten kluk králíčka opravdu nešetřil. 

Už jsem otevíral pusu, že zakročím a pošlu toho bastarda do temných míst, když v tom udělal něco, co jsem nečekal. Chytl Jung-Kooka za ruku a přitáhl si ho plačícího do pevného objetí. Jen jsem zamrkal a nechal to tak, když se Kookie nijak nebránil. Ten druhý kluk jen postával vedle a rozpačitě se usmíval, zatím co ti dva se objímali, jako by se rok neviděli. 

„Tae...", podíval se pak na mě, pořád uplakaný Kookie. „Tohle je Jimin!", ukázal na menšího z kluků, který na mě působil dojmem hezounka. „A tohle je Ho-Seok!", ukázal na druhého, s trochu víc protáhlým, ale přesto pohledným obličejem. „Jsou... jsou to mí kamarádi z Busanu!", dodal rozechvěle. Ho-Seok se jako na povel rozzářil, jako by chtěl přesvítit slunce, které své paprsky posílalo přes koruny stromů. Dokonce na mě šibalsky mrkl, zatím co ten Jimin se na mě díval dost nedůvěřivě.

„A tohle je Tae-Hyung...", ukázal na mě. Jen jsem mlčky kývl. Viděl jsem, jak se Kookie snaží neplakat, ale moc mu to nešlo. Konejšivě jsem proto stiskl jeho rameno a on se na mě vděčně pousmál, když jsem navíc pohladil jeho vlasy. Neunikl mi Jiminův zamračený pohled, kterým naše počínání sledoval.

„Kamarádi, jo?", odfrkl si Jimin, který už zase zaujal naštvanou a taky nejspíš útočnou pózu. Tvářil se, jako kdyby chtěl Kookieho zabít pohledem a já jsem doufal, že už se nechystá mého klienta liskat, protože bych pak byl nucen opravdu zasáhnout. Jenže to co by se dělo, by mé pověsti budoucího lékaře zřejmě moc neprospělo. 

„Jung-Kooku, sakra!", zaútočil naštěstí jen verbálně. „Jak si to jako představuješ? Kdybys byl kamarád, nikdy bys takhle nezmizel a navíc ještě bez rozloučení! Myslel jsi při tom svém stupidním nápadu, že se vykašleš na školu a utečeš jako nějaký spratek, na nás? Myslel jsi na svou rodinu? Myslel jsi vůbec na někoho kromě sebe? Ty ani nevíš, jak tvá máma šílí! Ty ani nevíš jak tvůj otec s bratrem řádí! Ty ani nevíš, jak jsem se o tebe bál, když jsi neodepsal ani na jednu sms! Když jsi ani nezvedl ten podělaný telefon, přestože se ti všichni snažili dovolat. Víš, já jsem si myslel, že jsi fajn a milý kluk... vždyť se známe skoro celý život, ale asi jsem se mýlil, asi tě neznám... Sakra, Jung-Kooku, tohle jsi totálně podělal! Uvědomuješ si to? Tvoje máma mi každý den volá a ptá se, jestli ses mi ozval, protože sms, které ti poslala, nejdou doručit. Co jí mám říkat? Pořád opakuju, že ani já nic nevím, že se mi můj nejlepší kamarád...", naznačil vzdušné uvozovky u spojení „nejlepší kamarád" a Kookie sebou trhl. „taky neozval! Že mi nic o svých plánech neřekl a že se mnou nekomunikuje...", pokračoval rozhořčeně, zatím co Kookie se znovu opřel zády o můj hrudník a nejspíš se pokoušel se mnou splynout. 

Jen jsem mlčky poslouchal Jiminův výlev a sem tam jsem Kookieho zlehka pohladil po rameni. Měl jsem však pocit, že to má na Jimina stejný vliv jako červená barva na býka. Byl opravdu rozjetý! „Když jsem tě uviděl, měl jsem radost, že tě vidím, že jsi v pořádku, živý a zdravý, ale teď mám chuť tě zabít! Sakra, řekni už něco! Co tady děláš? Proč jsi v Seoulu s tímhle..." změřil si mě nepřátelským pohledem. „Tae-Hyungem?" Jen jsem se ušklíbl. Kookie však zarytě mlčel a celý se chvěl, zatím co Ho-Seok se tvářil, že tam není. Buď nebyl tak naštvaný jako Jimin a nebo neměl rád konflikty. 

„Chceš jít pryč?", zeptal jsem se Kookieho, který se zmohl jen na tichý pláč. „Nikam nepůjde!", zavrčel Jimin jako malý vzteklý pejsek. „Kookie se totiž s námi okamžitě vrátí do Busanu!" „Jiminie...", vzlykl Kookie. „Já... já..." Ještě zoufaleji se rozplakal a já jsem se na Jimina zamračil. „To by už stačilo!", řekl jsem vražedným tónem, ale on se mě nezalekl. „Říká kdo?", vypnul hruď jako bojovný kohout. „Říkám já!", ušklíbl jsem se. „Ty nemáš co říkat!", odfrkl si. „Jestli nepojede s námi, tak s Jung-Hyunem rozhodně ano, protože teď hned mu jdu volat!" 

„Ne, Jiminie, prosím ne!", vyhrkl Kookie zoufale, ale Jimin už odhodlaně vytahoval mobil. „Pro... prosím!", vydechl Kookie a najednou začal padat. V poslední chvíli jsem ho zachytil a Jimin vyplašeně schoval mobil zpět do kapsy. „Co je ti?", vyhrkl. „Kookie? Co je ti?" Taky Ho-Seok vypadal vyděšeně. Posadil jsem se na lavku a Kookieho jsem posadil na svůj klín tak, aby se o mě mohl opřít. 

„Nic mu není!", odpověděl jsem za něho, protože on toho v tu chvíli nebyl schopen. „Je jen unavený!" Jimin chvíli těkal pohledem z Kookieho na mě a zpět a pak se zarazil. „Vy dva... vy dva jste spolu?" Nevím, co mě to napadlo, ale měl jsem už všeho plné zuby. Chtěl jsem, aby už dal Kookiemu pokoj a zmizel do horoucích pekel. „Přesně tak!", přikývl jsem vážně s pohledem zabodnutým do Jiminových očí. „My dva jsme opravdu spolu!" Srdce se mi sevřelo úzkostí. 

Přesto jsem se však rozhodl pokračovat ve lhaní.