Jung-Kook

Příznaky otřesu mozku naštěstí už odezněly a konečně jsem si mohl sundat náplast, která „zdobila" mé čelo. Zůstal tam jen nepatrný šrám, který snad taky zmizí, i když... co na tom vlastně sejde? Už se mi však tak hrozně nemotala hlava a bolest se taky vrátila do normálu. Ve sprše jsem si taky odlepil fólii z kérky. Zapomínal jsem své vytetované srdce mazat, ale naštěstí se zdálo, že se tam žádná infekce nedostala. Alespoň jsem si to myslel, protože už to nebylo nijak citlivé na dotek. 

Představil jsem si Taeho, jak mi po tetování přejíždí svou dlaní. Jaký by to asi byl pocit, kdyby mi tam přiložil své rty? Zachvěl jsem se a zrudl rozpaky sám před sebou za své myšlenky. Tae je sice hrozně milý, ale drží si odstup, tohle se nikdy nestane! Neobjímá mě, ani nehladí, přestože se stará opravdu obětavě. V nic víc jsem ani nedoufal. Proto mě mé myšlenky docela zaskočily. Kdy, jsem začal toužit po intimnějším kontaktu s ním? Vím, co k němu cítím, ale... 

Zrudl jsem ještě víc, když jsem si uvědomil, co představa Taeho-Hyunga laskajícího mou kůži, udělala s mým tělem. Zaraženě jsem civěl na svou erekci, ale nestihl jsem už přemýšlet nad tím, co bych s tím mohl provést, protože se bytem naléhavě rozezněl zvonek. Napadlo mě, že si zřejmě Tae někam odskočil a nevzal si klíče, protože takhle divoce snad zvoní jen on, jenže se ozvalo zaklepání na dveře od koupelny. 

„Kookie!", zavolal důrazně můj idol přes dveře. „Kromě toho, že už jsi ve sprše hodně dlouho a stydne ti snídaně, měl bys jít otevřít. Přece jen, ty jsi tady doma a ten dotyčný se asi jen tak nevzdá!" Opravdu, zvonění neustávalo. „Už jdu!", zavolal jsem nervózně. Jen jsem na sebe v rychlosti  nasoukal tepláky a doufal jsem, že problém, který zůstával  tvrdošíjně v mém rozkroku, stejně jako neznámý za dveřmi, zamaskuju volným tričkem. 

Ještě s mokrými vlasy jsem vyšel z koupelny a můj pohled se střetl s tím Taeho. V tu chvíli jsem se málem propadl hanbou, přestože svým pohledem nesjel níž. Stejně jsem měl pocit jako by mi viděl do hlavy a přečetl si všechny myšlené i ty ještě skryté erotické myšlenky, týkající se jeho osoby.  „Nepůjdeš otevřít?", zeptal se netrpělivě a já jsem si uvědomil, že zvonění stále pokračuje. „Mohl bys alespoň zjistit, co za blázna to je...", odfrkl si. „ať už dá pokoj!" Nad tím jsem se jen pousmál, protože Taeho způsoby jsou dost podobné těmto, ale poslušně jsem spěchal ke dveřím, nebo by nám oběma v příštích okamžicích nejspíš praskla hlava. Bez zjišťování kdo je za dveřmi jsem je hned otevřel a mé oči užasle spočinuly na Nam-Joonovi.

 „Kookie!", vyhrkl s úlevou, když mě uviděl a bez váhání si mě přitáhl do své náruče. „Jsi v pořádku?", zjišťoval, zatím co si mě k sobě nepřestával tisknout. „Já... ano, jsem!", vydechl jsem pořád ještě dost zaraženě. „Už dva dny se ti snažím dovolat!", řekl mírně vyčítavě Moon, zatím co si mě odtáhl na délku paže a zkoumavě se zadíval do mé tváře. „Proč jsi pořád nedostupný? Říkal jsem ti přece, že ti zavolám, ne? Byl jsem na cestě do salónu, jenže nakonec mi to nedalo a musel jsem se ujistit, že... že jsi pořád naživu...", dodal a zhluboka vydechl. „Opravdu jsi mě vyděsil, Kookie!" „Já... zapomněl jsem si nabít mobil!", řekl jsem zahanbeně. „Promiň..." 

Moon však nestačil nijak reagovat. „Kdo to je, Kookie?", ozvalo se totiž za mými zády a já jsem si uvědomil, že Tae přišel za námi do předsíně. Neunikl mi Moonův udivený a nakonec zamračený pohled, který mému idolovi věnoval. „Co ten tady dělá?", zeptal se nechápavě. „To... to je můj patron!", vydechl jsem nervózně. „On je tvůj patron?", vykulil oči modrovlasý, ale pak nesouhlasně zakroutil hlavou. „Proč zrovna on?" Mezitím už stál Tae vedle mě. Nevím proč jsem byl tak nervózní, ale začal jsem se mírně chvět. Plaše jsem se podíval do Taeho tváře a on se ušklíbl. 

„Jsem Kim Tae-Hyung... Kookieho patron... máte s tím snad nějaký problém?" Sjel pohledem Moona a mi došlo, že si na něho určitě pamatuje z nemocnice. „To teda mám!", řekl Moon a mně málem spadla čelist. „Někdo tak arogantní jako vy, nemůže přece být Kookieho patron!" „Co vy vlastně víte o patronátu?", zamračil se Tae, ignorujíce narážku na svou osobu a zadíval se na modrovlasého, jako by ho chtěl zrentgenovat svým pohledem. „Ví toho hodně!", vložil jsem se do konverzace naléhavě. „Zná Seok-Jina! To on mě za ním přece zavedl!", dodal jsem rychle, když se na mě Tae zaskočeně podíval. „Aha...", vydechl můj patron, jako by mu to došlo až teď. 

Nejspíš bych se usmál, ale teď jsem byl napjatý k prasknutí, takže se úsměv na mé tváři neobjevil. Tihle dva si zjevně moc nesedli, alespoň zatím a to mě mrzelo. Nechci, aby se můj jediný kamarád tady v Seoulu neměl rád s mou tajnou láskou. Chtěl jsem, aby modrovlasý pochopil, že můj patron není tak špatný, jak si myslí. „Tae je ten nejlepší patron na světě!", vyhrkl jsem s pohledem upřeným do Moonových očí. „Vážně, Moonie, nemusíš si dělat starosti!" Když jsem pak na sobě zaznamenal překvapený pohled dvou párů očí, zrudl jsem ještě víc než před tím. V tu chvíli mě nenapadlo nic lepšího, než se otočit na patě a prostě utéct. Zabouchl jsem za sebou dveře od ložnice a plácl sebou na postel. 

Z toho všeho rozrušení se mi chtělo brečet.