Jung-Kook

Líně jsem se protáhl a hlasitě zívl. Snažil jsem se ignorovat bolest, protože se mi ještě nechtělo otevírat oči. Jenže tiché uchechtnutí někde z druhé strany pokoje a uvědomění si, že jsem zřejmě neusnul ve své posteli, mě donutilo vystřelit do sedu a zmateně se rozhlédnout. Tae už byl vzhůru a něco kuchtil v kuchyňské části. Podle vůně to zřejmě byly tousty se šunkou a možná i se sýrem. Jenže já jsem zbledl strachy. Usnul jsem u Taeho na pohovce, přestože jsem to neměl v úmyslu? Neměl jsem se k němu nasáčkovat! Jak se asi tvářil, když mě uviděl, jak se povaluju vedle něho? Co si asi pomyslel? Srdce se mi málem zastavilo a já jsem napjatě čekal, až se na mě podívá a zahrne mě salvou výčitek. 

Opravdu se na mě po chviličce podíval, ale na jeho tváři byl nepatrný úsměv. „Tak už ses vyspal?", řekl s veselým tónem Tae a já jsem na něho udiveně vykulil oči. „Tvoje postel není tak pohodlná, Kookie?", zeptal se pobaveně. „Jestli chceš, můžeme si to vyměnit!" „Já... já...", začal jsem koktat, ale on si dal prst na rty. „To je v pohodě! Klidně to může zůstat tak jak to je. Mimochodem díky za tu deku a polštář!", usmál se. „Neměl jsi však vstávat, já bych to přežil!" „Já jsem musel vstávat.", špitl jsem. „Potřeboval jsem na záchod a taky jsem nechtěl, aby se ti spalo nepohodlně..." 

„Opravdu sis nemusel dělat starosti!", řekl už vážněji. „I když je to od tebe moc milé, pořád platí, že ty tři dny nebudeš dělat nic sám! Co kdybys znovu omdlel a praštil se do hlavy, zatím co bych já tvrdě spal? Příště mě prozvoň, já se vzbudím a na ten záchod tě doprovodím, jasné?" „Jasné!", přikývl jsem celý rudý. „Dobře...", pokýval hlavou. „Teď je čas na tvé léky! Prohlédnu tě a pak se můžeš osprchovat, nebo můžeš jít na záchod a nebo klidně obojí, jak budeš chtít. Potom se najíš, teda jestli nepohrdneš opečenými tousty?!" „Sprcha by bodla!", přikývl jsem nesměle a on pokýval hlavou, že bere na vědomí. „A toustama rozhodně nepohrdnu!" 

Nepohrdl bych totiž ničím, co by vytvořily jeho ruce, krom toho, že jsem měl opravdu velký hlad. Tae mě nejdřív prohlédl a pak mi dal zapít prášky. S jeho pomocí jsem si odskočil na wc a pak mě můj idol odvedl do sprchy, kde mě naštěstí nechal samotného, opět pod podmínkou, že se nesmím zamykat. Dokonce mi dovolil obléct si něco jiného než pyžamo a po jídle jsem se směl rozvalit na sedačku. Byl jsem rád, že se už nevracel k mé noční návštěvě a že to nějak víc nerozebíral. 

Bodlo mě sice u srdce, když jsem si uvědomil, že je to přesně týden, co jsem odešel z domova, ale když se pak andílek rozplácl na pohovce blízko mě a začal mi pouštět na mobilu své oblíbené písničky, zahnal jsem stesk do nejhlubších koutů své mysli. Vedle něho jsem se cítil víc než dobře. V rámci klidového režimu bych prý zatím neměl číst ani se dívat na nějaký film, ale mi to nevadilo. Zaposlouchaný do muziky jsem civěl na jeho tvář, zatím co on relaxoval se zavřenýma očima. Byl jsem si téměř jistý, že se má zamilovanost mění v lásku a to ho znám jen tak krátkou dobu. Připadal mi nejen nádherný, ale k tomu navíc naprosto úžasný! 

Odpoledne jsme zajeli pro jeho věci, ale já jsem musel zůstat v autě, přestože jsem byl neskutečně zvědavý, jak vypadá byt, ve kterém žije. Netušil jsem ani jestli je tam sám a nebo jestli má nějaké spolubydlící. Tae se vrátil do deseti minut, hodil malou cestovní tašku na zadní sedadlo a zamračeně se posadil na místo řidiče. Chtěl bych vědět, jestli tam s někým mluvil a jestli ho snad někdo nenaštval, ale mlčel jsem a on taky nic neříkal, jen mlčky nastartoval. Po chvíli se však na mě usmál a já jsem byl rád, že se už nemračí. 

Chtěl bych vědět, co se dělo u něho doma, ale byl jsem rozhodnutý nevyzvídat. Chtěl bych o něm vědět všechno, ale vyptávat se by bylo opravdu trapné a taky by mu to mohlo být nepříjemné. Umanul jsem si, že se budu snažit nedělat nic, co by mu mohlo vadit. Nebudu ho objímat a už vůbec za ním nepolezu na pohovku. Nechci, aby ode mě utekl, takže se musím ovládat a držet se od něho dál! Pokusím se... 

Celé tři dny se mi to naštěstí dařilo. Tae se o mě staral, hlídal mě a kontroloval a já jsem byl šťastný. Byl hrozně pozorný a milý. Byl jsem šťastný, že se mohl uvolnit ze školy a trávit čas se mnou. Už jsem vedle něho tak moc nevyšiloval, přestože mi jeho hlas občas zvedal chloupky na těle, nemluvě o jeho úsměvu. Začínal jsem se naopak cítit uvolněněji a víc v klidu... 

Nemohl jsem se však dočkat, až spolu vyrazíme do města.