Jung-Kook

Pořád jsem byl celý rudý a Tae se na mě díval s ďábelskými jiskřičkami v očích. Po chviličce ty jiskřičky však zmizely a nahradila je znovu jen starost. „Zvracet se ti už nechce?", zjišťoval. „Už?", nechápal jsem. „Copak já jsem před tím zvracel?" „Bohužel jo!", povzdechl si. „To byl taky jeden z důvodů, proč jsem tě převlékl. Pozvracel jsi totiž sebe i mě! No a to je zase důvod, proč mám já na sobě tvoje tričko!" „Bože...", vydechl jsem zaraženě. Myslel jsem si, že se trapněji už cítit nemůžu, ale zřejmě jsem se spletl. 

„Takhle mě ještě nikdy nikdo neoslovil!", uculil se Tae pobaveně a já jsem zrudl ještě víc. Pro mě vlastně byl něco jako bůh, protože co jiného by mohlo být tohle ztělesnění krásy a dokonalosti? Tae-Hyung! K jeho poznámce jsem se raději nechtěl nijak vyjadřovat. „Omlouvám se, promiň! Nechtěl jsem... já... moc mě to mrzí!", vyhrkl jsem namísto toho. „To je dobré!", pousmál se Tae. „Už jsem zažil i horší věci, nic si z toho nedělej, Kookie!", snažil se mě ukonejšit. „Přestaňme to řešit, ano?", dodal pak vážně. „Já tě teď znovu prohlédnu!" Jen jsem přikývl. Nemohl jsem se však zbavit pocitu hanby. Nejdřív jsem svého idola pozvracel a potom mě on viděl  nahého, aniž bych já o tom věděl... Hrozná situace! 

Možná je fakt dobře, že si na nic nepamatuju! Ale... je to normální? „Tae?!", řekl jsem potichu, když doprohlížel mé zorničky. „Proč si nic nepamatuju?" „To se u otřesu mozku stává!", vysvětlil mi klidně. „Není to nic neobvyklého. Je možné, že si na něco vzpomeneš, až začne tvůj mozek normálně fungovat." „A teď nefunguje normálně?", zarazil jsem se. „No... nefunguje, ale to je po otřesu mozku opravdu normální!", uklidňoval mě. „Nebudeš však mít žádné trvalé následky...", zarazil se a nervózně si odkašlal. „Promiň...", vydechl. „Chtěl jsem jen říct, že při pádu na hlavu dojde k mikroskopickému poranění nervových vláken v mozku, ale že se všechno zase obnoví a bude fungovat, tak jak má!" „Aha...", povzdechl jsem si. 

Neunikla mi však pointa jeho nervozity. „To nic, Tae!", vydechl jsem smutně. „Já vím, že už mi moc času nezbývá... nebudeme z toho přece dělat drama, ne?" Přesto mi však do očí vyhrkly slzy. Kéž by šlo jen o ten blbý otřes mozku a všechno se dalo do hromady... V mé hlavě však roste něco, co nedovolí, aby bylo všechno v pořádku! „Je mi to líto!", zašeptal Tae a já jsem se na něho vděčně pousmál. 

„Děkuji, že jsi tady!", vydechl jsem. Jen přikývl. „Kde jinde bych měl být? Jsem přece tvůj patron, ne? Nemohl bych se k tobě otočit zády, ani kdybych chtěl!" Patron? No jasně... bylo mi líto, že je tady jen jako patron, ale i tak jsem mu byl neskutečně moc vděčný. „Ale já už stejně nechci...", řekl potichu tak, že jsem ho sotva slyšel. Přesto jsem to zaslechl a mé srdce se zběsile rozbušilo. Je možné, že ve mně už Tae nevidí jen klienta? 

Je možné, že mě má alespoň trochu rád???