Jung-Kook

Ucítil jsem na své tváři nějaký dotek a s námahou jsem otevřel oči. Zmateně jsem zamrkal, když jsem nad sebou uviděl Taeho tvář. Nechápal jsem, kde se tady vzal... vždyť přece odešel... Nebo ne? Netušil jsem co se stalo a proč ležím na zemi. „Tae?!", vydechl jsem sotva slyšitelně. „Co... co se stalo?" „Nepamatuješ si to?", zeptal se Tae a já jsem zakroutil hlavou. V tom okamžiku mou hlavou projela ostrá bolest a já jsem se zaúpěním sáhl na své čelo. Žaludek jsem měl jako na vodě, měl jsem pocit, že se každou chvíli pozvracím.

Ale... vždyť jsem si bral léky, nebo ne? Byl jsem zmatený a cítil jsem se víc jak mizerně. „Vážně si nepamatuješ, jak se ti to stalo?", zopakoval Tae otázku a já jsem znovu zakroutil hlavou. „Ne, nevím jak se to sta... stalo..." „Nejspíš jsi omdlel!", řekl Tae a zblízka mi pohlédl do očí. Tvářil se při tom hodně vážně. Jeho blízkost jsem však přes bolest hlavy skoro nevnímal. 

„Pojď, zvednu tě na pohovku a ošetřím ti tu ránu na čele. Nevím, jestli to nebude chtít šití...", povzdechl si a pomohl mi zvednout se na nohy. V tom okamžiku se mi zatočila hlava a já jsem nedokázal udržet obsah žaludku v sobě. Vylítlo to ze mě a já jsem ohodil nejen sebe, ale i Taeho. Nejen jednou, ale hned několikrát po sobě. Jenomže mi bylo tak moc zle, že jsem neřešil, jak moc příšernou věc jsem udělal. Byl jsem rád, že jsem se neudusil. 

„Ach, Kookie...", vydechl Tae deprimovaně. „Dobře...", brblal si pro sebe. „Tak jedno po druhém... nejdřív to čelo, léky, pak převléct..." Mezitím mě posadil na pohovku. „Nevím, jestli bych tě neměl vzít do nemocnice, Kookie!", zapochyboval, ale já jsem zakroutil hlavou. Znovu mou hlavou projela ostrá bolest a před očima se mi udělaly mžitky. „Ne... ne...", protestoval jsem přesto chabě. „Ty... ty jsi přece dok... doktor..." „Hmmm... teprve budoucí, ale ok... otřes mozku snad zvládnu.", pousmál se nervózně. 

Vážně se na mě podíval, zatím co já se snažil znovu nezvracet. „Jen aby to byl jen otřes mozku...", povzdechl si znovu. „Budu si tě muset pohlídat!" „Tae?!", vydechl jsem. „Ano?" Byl zrovna na cestě do koupelny, ale zastavil se a věnoval mi starostlivý pohled. „Mám tě rád!", vydechl jsem. Oči se mi zavíraly, ale i tak jsem postřehl, že ztuhl a zatvářil se dost zaraženě. Jenže já jsem už usínal. Tak moc se mi chtělo spát! 

„Kookie!", slyšel jsem Taeho naléhavý hlas. Prudce jsem otevřel oči a pak jsem zmateně zamrkal, protože jeho tvář byla opravdu blízko té mé. Seděl u mě a shlížel do mých očí. „Tae?!", vydechl jsem udiveně. „Fajn, jsi vzhůru!", povzdechl si s úlevou. Posvítil si do mých očí a já jsem ho nechal, aby mě prohlédl. „Co hlava? Je to lepší?", zeptal se starostlivě. „Už nebolí!", vydechl jsem udiveně. Opravdu mě nebolela. „Takže léky zabraly...", pokýval hlavou. „Už nebudeš zvracet?" „Ne... nevím...", povzdechl jsem si. Pořád jsem cítil divný pocit kolem žaludku, ale vyloženě na zvracení mi nebylo. 

„Dobře... Když tak máš u postele kýbl!", pousmál se a kývl hlavou směrem k podlaze. „Buď v klidu, Kookie! Já tě hlídám, takže klidně spi dál. Brzy tě zase prohlédnu!", dodal vážně. Až v tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem oblečený v pyžamu a že ležím v posteli. Sáhl jsem si na čelo a zjistil jsem, že mám na něm velkou náplast. Nemohl jsem nad tím však moc přemýšlet, protože se Tae postavil, aniž by na mě přestal shlížet se starostlivým pohledem a já jsem zůstal civět s rozšířenýma očima na toho dokonalého tvora. Na horní části těla totiž neměl žádné oblečení. 

„Nemohl bych si půjčit nějaké tvé tričko?", zeptal se Tae, zjevně ignorujíc mé civění, ale já jsem nebyl schopen mu odpovědět. Jeho tělo mi dokonale vyrazilo dech! Jeho jemná kůže, svalnaté paže, tak akorát vyrýsované svaly na břichu, roztomilý pupík... jeho nádherný hrudník... Kdybych už nebyl zamilovaný, zřejmě bych se zamiloval právě teď! Tae je tak nádherný, tak úžasný! Proč ale není oblečený? Místo odpovědi jsem zalapal po kyslíku, celý rudý. 

„Mů... můžeš!", špitl jsem po chvíli, když jsem se maličko vzpamatoval. Nemohl jsem však odtrhnout zrak od jeho dokonalosti. „Díky!", usmál se. Mně se však už zase zavíraly oči. Chtěl jsem se ještě na Tae-Hyunga dívat, ale nakonec mě znovu přemohla únava. Usnul jsem. Takhle mě pak Tae prohlédl ještě několikrát. Vždycky mě vzbudil a posvítil do mých očí. Také mi dal napít čaje, který k mému překvapení udělal. K mému zklamání však už měl na sobě oblečené mé tričko. Chtěl bych znovu vidět jeho odhalenou kůži... Hlava mě už sice nebolela, ale pořád jsem nedokázal udržet oči otevřené déle jak pár minut. Naštěstí jsem už nezvracel. 

Tae mě pak už nechal v klidu spát.