Tae-Hyung

Chvíli jsme ještě seděli mlčky. Měl bych sice nechat Jina pracovat, ale nechtělo se mi ještě zvedat ze židle. Potřeboval jsem se úplně uklidnit. „Už jste s Kookiem všechno probrali?", zeptal se Jin a já jsem zavrtěl hlavou. „Jen jsem mu vysvětlil, jak má brát léky...", povzdechl jsem si. „Pak přišla řeč na leukemii a tu transplantaci a..." „Ty jsi spěchal za mnou!", doplnil mě vědoucně. „Hmmm...", přikývl jsem. „Slíbil jsem, že za ním přijdu zítra!" „Vidíš!", pousmál se. „Slíbil jsi Kookiemu, že za ním přijdeš a při tom jsi ještě před chvílí málem sekl s patronátem..." „Slib bych dodržel!", ohradil jsem se dotčeně. „Jen bych mu při té příležitosti vysvětlil, že končím." 

„Ale nekončíš, že ne?", ujišťoval se Jin. „Ne!", vydechl jsem. „Budu pokračovat dál. Zítra spolu probereme všechno, co jsme zatím nestihli a budu se mu věnovat, jen...", podíval jsem se bratranci do očí. „nevím, jak to budu všechno stíhat..." „Slíbil jsem ti přece, že nebudeš muset chodit na praxi!", připomněl mi. „Po dobu, kdy budeš mít na starost Jung-Kooka, se praxe ruší, už jsem ti to zařídil! Ale do školy budeš chodit normálně a uvolníš se jen v případě, že by tě Kookie akutně potřeboval..." „Díky, hyungu!", vydechl jsem vděčně. Alespoň o jednu přítěž míň! Jak se říká... „všechno špatné je pro něco dobré"... jen jsem si nebyl úplně jistý, že v tomto případě klady převáží negativa... Rozhodl jsem se však, že už nebudu pochybovat. 

„Nemáš zač, Tae!", pousmál se Jin. „To já děkuji!" Podíval se nervózně na hodinky. „Potřebuješ ještě něco?", zeptal se. „Vlastně už ne!", zavrtěl jsem hlavou. V tu chvíli začal zvonit můj mobil. „Ty to nezvedneš?", podivil se Jin, když jsem se neměl k tomu, abych vytáhl mobil z kapsy. „Třeba je to Kookie?!" „No... řekl jsem mu, že budu na telefonu, ale že by volal už taky brzy?", znejistěl jsem. Bylo to však nějaké neznámé číslo. Chvíli jsem váhal, jestli mám hovor přijmout a nebo ne, ale přijal jsem ho okamžitě, když mi došlo, že jsem si ještě Kookieho číslo neuložil do seznamu. 

„Haló?!", řekl jsem. „Tae?!", ozval se Kookieho hlas. „Je to Kookie!", šeptl jsem směrem k Jinovi a pak jsem už věnoval pozornost klukovi na druhé straně linky. „Co se děje? Proč mi voláš?", zeptal jsem se nervózně. „Tae... já..." Ticho. V ten okamžik jsem znervózněl ještě víc. „Moje... hla...hlava...", vydechl slabým hlasem. „Bolí tě hlava?", zjišťoval jsem. „Vezmi si hned ten Vendal!" „Já ne... nemůžu..." „Jistě že můžeš, Kookie!", naléhal jsem. „Kde vlastně jsi?" „Do..." Nedořekl. „Jsi doma?", zeptal jsem se, ale on mi už neodpověděl. Jen jsem slyšel nějaké žuchnutí a od té chvíle bylo v telefonu ticho. 

„Něco se děje!", obrátil jsem se na Jina. „Musím hned za Jung-Kookem! Máš náhradní klíče?" „Mám je v autě!", řekl Jin a hned mi podával klíčky od auta. Netušil jsem, co se děje, ale typoval jsem to na nějaký záchvat. Raději jsem už neotálel. Pokývnutím jsem se rozloučil s Jinem a vyrazil k jeho autu. U Kookieho doma jsem byl do dvaceti minut. Doufal jsem, že nebude mít klíče v zámku a naštěstí je tam neměl. Zvonit jsem se ani nepokoušel. Jung-Kooka jsem našel ležet v obýváku na zemi. Na čele však měl krvavý šrám a na hraně stolku taky byla krev. Ztuhl jsem mírným šokem. Snad neumřel? To snad ne! Ještě nepřišel jeho čas, ještě nesmí umřít!

S úlevou jsem však zaznamenal, že dýchá.