Jung-Kook

Chvíli jsem si lehl na svou postel a schoval si tvář do ohbí paže. Snažil jsem se uklidnit, ale i tak jsem pustil pár slz.

Neměl jsem sílu opustit pokoj. Ještě ne... Snažil jsem se být silný. Snažil jsem se nemyslet a necítit, jinak bych to nezvládl. Nakonec jsem přece jen vstal. Položil jsem na stůl vzkaz pro mámu:

S velkým sebezapřením jsem potom opustil pokoj a sešel dolů. Máma už tam nebyla. Chtěl jsem ji ještě vidět. Chtěl bych ji ještě jednou obejmout! Bylo mi hrozně moc smutno a už zase jsem se nedokázal odhodlat k pohybu. 

Stál jsem v obývacím pokoji a mou hlavu zaplavily vzpomínky jako přílivová vlna. Byly to šťastné vzpomínky! Mé dětství bylo plné smíchu a radosti. Přestože jsem později onemocněl, byl jsem obklopený láskou a péčí. Starala se o mě máma, ale také táta a můj starší bráška, který je ten nejlepší bratr na světě! Nevím, jak dokážu opustit svou milující rodinu... nedokážu to! Jenomže když zůstanu, budou trpět... Navíc mě donutí podstoupit léčbu a já nakonec umřu, aniž bych cokoli prožil. Opravdu, musím to udělat! Nemám sílu jim vzdorovat, proto to musím udělat, ale bolí to! Snažil jsem se zaplašit myšlenky na mou rodinu... babičky, dědy a jiné příbuzné jsem ani nebral v potaz, jinak bych se asi musel zbláznit. 

Snažil jsem se vypnout a vůbec nemyslet. Nakonec se mi to podařilo, obrnil jsem se a vypnul. Jako robot jsem odešel z obýváku, obul jsem si boty a oblékl podzimní bundu. Jako robot jsem opustil i dům. Byl jsem prázdný a otupělý, opravdu jako robot. Vzal jsem si kufr ze zahrady a vydal se po příjezdové cestě pryč. Chvíli mě zabolelo pomyšlení, že neuvidím tátu, jak přijíždí svým černým SUV. Jenže to musím udělat. Nejspíš bych nezvládl odejít, kdyby byl doma i táta. Naposledy jsem se otočil na náš dům.

Bylo mi líto, že musím odejít. Třeba později změním názor a vrátím se... 

Ale teď, prostě musím jít!