Tae-Hyung

Jin má dnes celý den službu a proto jsem se za ním vydal do nemocnice. Musel jsem jet metrem, což mě docela vytáčelo. Taková ztráta času! Jenže já auto nevlastním a Kyung by mi to své nikdy nepůjčil. Byl jsem hrozně nervózní a mé myšlenky se jako splašené točily kolem Jung-Kooka. Doufal jsem, že je to jen náhoda, že prodělal transplantaci kostní dřeně zrovna před půl rokem. Musí to být náhoda! Potřeboval jsem však mít jistotu a doufal jsem, že mi v tom Seok-Jin pomůže. 

Zamířil jsem rovnou do jeho pracovny. Docela jsem se bál, že bude mít nějaké pochůzky, ale když jsem zaklepal a hned vešel, zjistil jsem, že sedí za svým stolem. „Tae?!", zvedl ke mně udiveně pohled od monitoru. „Co tady děláš? Dnes máš přece volno?!" „Já vím, hyungu!", řekl jsem nervózně. „Ale... potřebuji s tebou mluvit!" „O co jde?", zajímal se, zatím co si sedl pohodlněji. Začal mi věnovat maximální pozornost. „Pamatuješ, jak tady Busanská nemocnice poslala naléhavou žádost, že nutně potřebují dárce kostní dřeně pro nějakého mladého kluka, že?", vychrlil jsem na něho. 

„Jistě že si to pamatuji!", přikývl Jin. „Tenkrát šli na testy všichni, včetně mě! Ty jsi však byl jediný vhodný dárce a pokud vím, daroval jsi dřeň poprvé a taky naposledy. Chtěl sis napravit karmu po tom s tvou mámou..." „Mou mámu sem netahej!", odfrkl jsem si frustrovaně. „Ale ano... přesně tak to bylo...", povzdechl jsem si. „No dobře...", povytáhl obočí. „O co teda jde?" „Potřeboval bych zjistit, jestli ten kluk není Jeon Jung-Kook!", odpověděl jsem. „Jak tě něco takového napadlo?", podivil se, ale pak se zarazil. „Vlastně... on se přece zmínil o tom, že měl leukemii a že se uzdravil celkem nedávno... Ty myslíš..." 

„Myslím!", skočil jsem mu do řeči netrpělivě. „Potřebuji to ale vědět jistě! Myslíš, že bys mohl zavolat tomu svému známému do Busanu a zeptat se na příjemce?" „Proč to potřebuješ vědět?", nechápal Jin. „Nechceš vycouvat z toho patronátu, kdyby náhodou byl on ten příjemce, že ne?", podíval se na mě přísně. „Já nevím!", rozhodil jsem rukama. Potom jsem si unaveně promnul oči. „Kdyby to byl on tak... já vážně nevím! Nedokážu si představit, že bych zůstal jeho patronem..." „Nemůžeš z toho jen tak vycouvat!", zakroutil hlavou Jin nespokojeně. 

„Zavolej tam!", trval jsem si na svém. „Třeba to není on a potom jsou úvahy o tom, jestli zůstanu jeho patron a nebo ne, naprosto bezpředmětné!" „Já nevím, jestli mi to řekne, Tae...", povzdechl si. „Ani tenkrát neuvedli žádné jméno! Znáš to... ochrana soukromí pacienta, choulostivá data..." „Zkus to, prosím!", naléhal jsem. „Tak dobře.", přikývl. „Já to teda zkusím." Vzal si mobil a zvedl se ze židle. „Půjdu si zavolat na chodbu, nevadí?" Jen jsem nervózně přikývl. Celou dobu co telefonoval, jsem napjatě přecházel po jeho pracovně. Doufal jsem, moc jsem doufal, že Kookie není ten příjemce. Jeho krevní skupina sice napovídala, že nejspíš je, ale i tak to mohla být jen náhoda. Musí to být náhoda! 

Šel jsem před půl rokem darovat kostní dřeň, abych někomu pomohl, protože jsem se nemohl zbavit výčitek svědomí. Máma mi sice nedala na výběr, ale i tak jsem měl velký pocit viny a doufal jsem, že když jsem jeden život vzal, že to alespoň částečně napravím tím, že někomu život zachráním. Ten kluk by umřel, kdyby nedostal novou dřeň a pro mě to byla skvělá příležitost! Měl jsem velkou radost, když jsem zjistil, že opravdu bude žít. Z Busanu nám totiž dali vědět, že se kostní dřeň u příjemce ujala a že nedošlo k žádným komplikacím, takže ten kluk opravdu dostal šanci na dlouhý a plnohodnotný život. 

Ne, nemůže to být Jung-Kook! Ne! To by byla opravdu šílená náhoda! Nemůže to být on! To by jinak znamenalo, že má pomoc byla zbytečná... Ne, mého příjemce přece nečeká předčasná smrt! Navíc... kdyby to byl Kookie... Srdce se mi sevřelo úzkostí... nemohl bych zůstat jeho patronem! To by nešlo! 

Jak bych mohl ukončit Kookieho život, když jsem mu ho před tím pomohl zachránit???