Jung-Kook

Tae se na mě nepřestával dívat. „Tak už přestaň plakat, Kookie!", povzdechl si nervózně, jenže já jsem opravdu nemohl. Vzlykal jsem a celý se chvěl. Potom však udělal něco, co mi na chvíli vzalo dech. Přitáhl si mě s povzdechem do náruče a zlehka mě objal. Ztuhl jsem. Po chviličce, když jsem se trošičku vzpamatoval ze šoku, jsem se však přitiskl k němu víc a on mi to dovolil. Vnímal jsem pak všemi póry svého těla jeho blízkost, jeho ruce, které mě držely a také jeho jemně omamnou vůni. 

„Neplač, Kookie!", zašeptal a já se k němu přitiskl ještě víc. Tae přejel dlaní po mých zádech a já se zachvěl pod jeho dotekem, přestože to bylo moc příjemné. Jako by mnou projel elektrický proud. Snažil jsem se dýchat a přestat vzlykat. Mé srdce se mohlo zbláznit, jeho náruč mě však pomalu ale jistě uklidňovala. Připadal jsem si jako v nebi! Po nějaké chvíli jsem se konečně uklidnil a on se ode mě odtáhl. V ten okamžik jsem si ho chtěl přitáhnout zpět, ale neudělal jsem to, jen jsem si utřel zbylé slzy. 

„Opravdu mi to nechceš říct?", zeptal se znovu. „Vážně se mi můžeš svěřit!" Podíval jsem se do jeho krásných očí a on se pousmál. „Byla to chronická lymfoblatická leukemie...", řekl jsem potichu. „Léčil jsem se dlouhé roky a docela jsem to zvládal, přestože to bylo hodně náročné. Jenomže jsem nemohl nic dělat, byl jsem slabý a taky pod neustálým dozorem. Pak ale leukemie přešla do akutní fáze... málem jsem umřel. Nakonec mě sice zachránila transplantace kostní dřeně... je to teprve několik měsíců, ale... nic jsem nestihl prožít.", povzdechl jsem si. „Proto... proto bych chtěl mít ještě nějaké zážitky. Jenže... bojím se, Tae... Moc bych si přál své poslední dny s někým trávit. Bojím se být sám!" 

„Chápu...", řekl s lítostí v hlase. Najednou se však zarazil. „Kdy že jsi dostal tu kostní dřeň?" „Co?" Udiveně jsem se na něho podíval. To je opravdu jediné, co ho ze všech mých sdělení zajímá? Nechápal jsem to. Proč je pro něho tak důležité zrovna to, kdy jsem prodělal transplantaci? „Asi před půl rokem!", odpověděl jsem po chviličce, kdy jsem na něho nechápavě civěl. Tae však chvíli mlčel a díval se do mých očí. „Páni...", vydechl, když už jsem se chtěl zeptat, co se děje. „Před půl rokem?" Tvářil se, jako kdyby usilovně přemýšlel. „To snad není možné!", řekl rozechvěle. Já jsem na něho pořád nechápavě civěl. Tae byl vždycky tak klidný... 

Proč ho rozrušila zrovna informace, že jsem dostal dřeň od dárce, před půl rokem?