Jung-Kook

Ochutnal jsem čaj, který mi Tae nachystal a zjistil jsem, že mi ho taky trochu osladil. Normálně čaj sice nesladím, ani Moon tam nepřidával cukr, ale vůbec mi to nevadilo. Přišlo mi, že takhle chutná ještě lahodněji! Tae je takový miláček! Udělal pro mě ten nejlepší čaj na světě! Vážně pro mě udělal čaj! Přestal jsem se však rozplývat, když jsem si uvědomil, že na mě Tae pořád čeká. Vzal jsem tedy hrnek do rozechvělých dlaní a vydal se za ním do obývací části. Znovu jsem se posadil co nejdál od něho. 

„Pojď blíž!", řekl Tae a já jsem sebou cukl tak, že jsem na sebe málem vylél čaj. Byl zázrak, že se tak nestalo. „Chci tě znovu prohlédnout!", oznámil mi klidně. „A to takhle na dálku jaksi nejde!" „Hmmm... aha...", vydechl jsem trochu zklamaně a poposedl si blíž. „Říkal jsem ti, že nekoušu!", zabručel Tae netrpělivě a sám si přisedl až ke mně. Jednou rukou si přidržel mé splašeně mrkající víčko a druhou rukou si posvítil nějakým světýlkem, které měl před tím nejspíš v kapse. Potom to zopakoval i u druhého oka. „Jak se cítíš?", zeptal se, když skončil s prohlídkou. „Kdy sis bral prášek od bolesti? Hlava tě zatím znovu nebolí?" 

Raději jsem odložil čaj na stůl, protože jsem si nebyl jistý, že ho ještě zvládnu udržet. Celý jsem se chvěl z Taeho blízkosti. „Už zase se tak chvěješ!", řekl nespokojeně. „Tak odpověz mi už konečně! Bolí tě hlava? Co se s tebou děje?" „Za... zatím mě ne... nebolí!", vykoktal jsem celý rudý. „Bral jsem si prášek ráno, ale... ne... nevím ko...kolik bylo hodin..." „Dobře...", přikývl Tae. „Tak zatím zůstaň u těch svých starých léků, ale kdyby se opakovalo to co včera, tak začneš brát jiné!" „Hmmm...", vydechl jsem. „Ja... jaké?" „Vendal! Je to na bázi morfia a dokáže na dlouho utlumit i silnou bolest! Včera jsem ti to vzal u Jina.", vysvětlil mi klidně. „Ale začni je brát, až bude opravdu jisté, že tvé prášky už tak dobře nefungují, jasné?" „A.. ano!", přikývl jsem. Léky na bázi morfia? Srdce se mi sevřelo úzkostí. Tak brzy? 

„Taky jsem ti přinesl něco na epileptické záchvaty.", pokračoval nevzrušeně Tae. „Měl jsi už dnes nějaký?" „Ne... neměl!", zavrtěl jsem hlavou. Nebyl jsem si však jistý, jestli nějaký nedostanu zrovna teď. „Dobře...", pokýval hlavou. „Nechám ti ty léky tady a kdyby se nějaký záchvat opakoval, tak začneš brát Tegretol! Pro zatím bude stačit jednou denně, ale počkal bych až na další záchvat, ať zbytečně nezatěžujeme tvůj organismus." „A... ano...", přikývl jsem znovu, jako v tranzu. „Dobře...", usmál se. „Dostanu další záchvat?", zeptal jsem se nervózně, když mi došlo, co říkal. Nechci žádné záchvaty!

„Kookie!", podíval se na mě netrpělivě můj patron. „Včera jsem ti už přece říkal, že to je jeden z příznaků. Bohužel, dostaneš další záchvat, to je jisté! Je mi to líto, ale... záchvaty postupně budou přibývat a také budou silnější. Ten Tegretol je však dost silný, dokáže záchvaty hodně utlumit, v lepším případě jim předejít. To zvládneme, neboj." „Zvládneme?", zakňoural jsem vyplašeně. „My?" „Budu ti pomáhat!", přikývl. „To je přece práce patrona!" „Hmmm... aha..." Práce patrona... Proč pořád doufám v něco víc? Jsem opravdu blázen! Je to jen jeho práce... Bylo mi to hrozně líto, přestože jsem věděl, že nemám na nic víc právo. 

Chtěl jsem se ovládat, ale nedokázal jsem to a do očí mi vyhrkly slzy. Jak si Tae tu pomoc vlastně představuje? Rozhodl jsem se zeptat. „Jak mi budeš po... pomáhat?", vydechl jsem lítostivě. „Tak, že mi občas zavoláš?" „Kookie...", pousmál se Tae. „Přijdu za tebou častěji, neboj!" „Hmmm..." Slzy stekly po mé tváři. Jak častěji? Dvakrát za týden aby mě mohl prohlédnout? Vážně? Tae se k tomu už dál nijak nevyjádřil a já jsem už neměl odvahu se dál vyptávat. Bojoval jsem se slzama, ale boj jsem prohrával. Pořád neposedně smáčely mou tvář. 

Tae se na mě chvíli mlčky díval a já se snažil uklidnit. Jen úplně nebrečet! „Jo...", vzpomněl si najednou. „Jin ti taky posílá vitamíny a něco na posílení imunity. Prý to potřebuješ, protože máš pořád oslabenou imunitu po předchozí nemoci... Je to pravda?" „Hmmm..." Zhluboka jsem vydechl a zadržel vzlyk. Nechtěl jsem rozebírat mou předchozí nemoc. Tae nejspíš čekal, že něco řeknu, ale když se tak nestalo, jen pokrčil rameny. Pořád se na mě však díval a já jsem se snažil vyhnout očnímu kontaktu. Raději jsem civěl někam za něho, snažil se nebrečet a zhluboka dýchat. 

„Jak si to vlastně představuješ?", zeptal se opatrně po chvíli ticha. „Co?", nechápal jsem. Udiveně jsem se na něho podíval a naše pohledy se střetly. Přeběhlo mnou chvění, když jsem se málem utopil v jeho očích. „Myslím tu žádost...", objasnil mi. „Co bys chtěl podnikat?" „Nevím!", vydechl jsem rozechvěle a tentokrát jsem sklonil hlavu. Možná chtěl změnit téma, abych se uklidnil, ale na mě to mělo spíš opačný účinek. Znovu mi tím jen připomněl, že on se mnou nic podnikat nechce a to už jsem se neudržel a opravdu se rozbrečel. 

Tae mě opatrně pohladil po rameni. „Souvisí ta nemoc nějak s tím, že chceš mít nějaké zážitky a s někým je sdílet?", zeptal se potichu. „Byla léčba moc náročná? Co ti vlastně bylo? Řekneš mi to?" Jen jsem zavrtěl hlavou, nepřestávaje vzlykat. „Proč... proč bych ti to měl ří... říkat?", vysoukal jsem ze sebe. „Ne... nejsi přece můj ka... kamarád!" „Ale jsem tvůj patron!", řekl vážně. „Můžeš mi to říct!" Znovu jsem však zavrtěl hlavou. Snažil jsem se na Taeho nedívat, ale i tak jsem na sobě cítil jeho pohled. 

Připadal jsem si hrozně trapně.