Jung-Kook

Vešel jsem do obýváku a všiml jsem si, že Tae právě stojí u stolu v kuchyňské části a vidličkou zkoumá můj rozjezený oběd. „Co to je?", zeptal se udiveně, když zaregistroval, že stojím poblíž. „Oběd?!", podivil jsem se nad jeho otázkou. „To vidím!", zamračil se na mě. „Ale kde je maso?" „Ehmmm...", zatvářil jsem se trochu rozpačitě. „Tohle je zeleninové rizoto!", objasnil jsem mu. „Neměl jsem chuť na maso..." „Aha...", pousmál se. „Tak to jo... hlavně že alespoň něco jíš..." „Já nejsem tak neschopný, jak možná vypadám!", řekl jsem o trochu ostřeji, než jsem chtěl. „Nikdy jsem neřekl, že jsi neschopný!", zamračil se znovu Tae a já jsem celý rudý sklonil hlavu. 

Sakra, sakra, sakra! Co to do mě vjelo? „Promiň!", špitl jsem. „Přestaň se sakra omlouvat!", řekl lehce vytočeně Tae. „Dojez si laskavě to jídlo a pak si pojď sednout na sedačku, ať můžeme probrat něco opravdu důležitého! Tyhle kecy už stačily, jasné?" „Jasné!", špitnul jsem. „Dáš si kávu?", zeptal jsem se potichu, když si pohodlně sedl na pohovku. „Ty máš kafe?", zbystřil a já jsem se musel pousmát, když jsem si uvědomil, kolik kávy mám ve skříňce. „Mám!", usmál jsem se nervózně. 

„Hele, víš co?", řekl Tae, zatím co se znovu zvedal na nohy. „Ty si dojez svůj oběd a já si to kafe udělám sám!" „To nemusíš!", protestoval jsem. „Sedni si a jez!", řekl přísně Tae. „Já taky nejsem tak neschopný, abych si neudělal sám blbé kafe!" „Tak... dob... ře...", špitl jsem. Poslušně jsem si sedl za stůl, ale neměl jsem odvahu začít jíst. Byl jsem až moc nervózní. Už jsem před ním sice jedl, ale teď jsem se bál, že mi zaskočí sousto. Ta rýže mi najednou přišla až moc suchá. Litoval jsem, že jsem to nestihl sníst před tím, než přišel. Ta jeho analýza mě taky dost rozhodila. Jeho samotná přítomnost mě dost vyváděla z míry. 

„Jez už!", zopakoval, zatím co se rozhlížel po kuchyni. „Kde máš to kafe?", zeptal se. „V té malé skříňce, nalevo!", řekl jsem a on ji hned otevřel. „Páni!", vydechl zaskočeně. „Včera jsi neměl nic a dnes máš zásobu na rok! To jsi vykoupil půl obchodu?" Udiveně se na mě podíval. „Já... já jsem nevěděl, jakou kávu máš rád...", řekl jsem rudý až za ušima. „To sis neměl dělat takové starosti, Kookie!", usmál se na mě mile. „Mám rád karamelové Macchiato!", řekl klidně a já jsem nasucho polkl. Karamelové jsem nekoupil! „Ale vystačí mi i obyčejné rozpustné!", mrkl na mě, když si všiml mého vyplašeného obličeje. 

„Máš med?" „Med?", vydechl jsem zaskočeně. „Ano, med!", vycenil na mě zuby ve svém speciálním úsměvu a já jsem zapomněl dýchat. „Víš, to je takové to žluté, tekuté, co vyrábí včeličky!", objasňoval mi pobaveně. „Sladím kafe medem..." „Vím co je med!", ohradil jsem se nervózně. „Ale ne... ten nemám! Promiň." „Nevadí...", pokrčil rameny a já jsem si zafixoval do hlavy, že musím koupit karamelové Macchiato a taky med! „Tak si tam dám trochu cukru..." Vytáhl si ze skříně hrneček jako by byl doma a taky v klidu napustil vodu do rychlovarné konvy.

 Chvíli jsem na něho civěl. Záviděl jsem mu, že je tak v klidu a uvolněný. Taky bych se chtěl cítit tak v pohodě, ale nešlo to. Raději jsem se snažil rychle dojíst svůj jednoduchý oběd. Byl jsem rád, že se na mě nedívá, zrovna si totiž zaléval kávu vodou. Přidal trochu cukru a pak si vzal mléko z lednice. Obyčejné polotučné. Ulevilo se mi. Alespoň něco jsem udělal dobře! Nebo snad používá něco, co tam nemám a jen mi to neřekl? Rozhodl jsem se o tom už dál nepřemýšlet.

Tae-Hyung vypadá v pohodě, tak není důvod se tím dál znepokojovat! Dojedl jsem a uklidil talíř. Tae se už mezitím znovu pohodlně usadil na pohovce i s hrnkem kávy. „Zalil jsem ti čaj!", oznámil mi a já jsem se na něho udiveně podíval. „Opravdu?" „Opravdu!", uculil se. „Máš ho vedle rychlovarné konvy, tak si ho vezmi a už pojď konečně za mnou!", dodal vážně. „Děkuji!", vydechl jsem. Srdce se mi sevřelo dojetím. Tae mi udělal čaj?! 

Mé srdce však bylo dojaté, jako kdyby pro mě udělal mnohem víc.