Jung-Kook

Bylo pondělí ráno a já jsem se rozhodl uskutečnit svůj plán. Teda, žádný pořádný plán jsem neměl, jen jsem si sbalil své oblečení, pár pro mě důležitých věcí a schoval si kufr na zahradě za domem. Dal jsem si rychlou sprchu, umyl si zuby a už oblečený jsem sešel za mámou do kuchyně. Bodlo mě u srdce, když jsem viděl, jak s úsměvem připravuje snídani. Miluju lívance na snídani! 

„Dobré ráno, Kookie!", usmála se a vypla šporák. Na talíři už měla kopec sladkých lívanců a hned mi tři hodila na jiný talíř, položila to na stůl a vedle postavila hrnek s kakaem, čokoládovou pomazánku a marmeládu. „Dobré ráno!", pousmál jsem se smutně a poslušně si sedl za stůl. „Copak?", starala se. „Už zase tě bolí hlava?" „Ne...", pokusil jsem se o větší úsměv. „Je mi dobře!" Kéž by to byla pravda! Hlava mě sice momentálně až tak moc nebolela, ale za to srdce ano. Tak hrozně moc mě bolelo! Nechci pryč, ale vím, že nemůžu zůstat. Alespoň jsem si myslel, že nemůžu. 

„Co budeš dnes dělat?", zeptal jsem se už s plnou pusou té dobroty. Chtěl jsem mít pocit, že je to ráno jako každé jiné, že půjdu do školy a že tyhle lívance nejím naposledy. Jenže, zřejmě se tady už nikdy nevrátím. Bojoval jsem se slzami a naštěstí se mi to podařilo. „No...", zamyslela se. „Dnes půjdu do firmy..." „Aha..." Chvějící se rukou jsem si dal do úst další sousto. „Máš moc práce?", zajímal jsem se. Máma dělala v tátově firmě účetní. Většinu práce zvládala doma, ale do firmy občas zajít musela. „Ani ne...", pokrčila rameny. „Ale potřebuju si tam něco zařídit..." Už jsem se nevyptával, stejně věcem ohledně účtování nerozumím. Pokýval jsem hlavou, jakože chápu. 

Dojedl jsem lívance, ale nechtělo se mi ještě zvedat ze židle. Chtěl jsem ještě chvíli být se svou milovanou maminkou. Vím, že jí hrozně moc ublížím... „Přijdeš pozdě do školy!", oznámila mi s úsměvem, když jsem pořád seděl a civěl na ni. „Máš pravdu...", vydechl jsem. Pomalu jsem se zvedl ze židle, odnesl talířek do dřezu a pak jsem se bez varování vrhl mámě kolem krku. „Opatruj se, maminečko moje zlatá! Mám tě opravdu strašně moc rád!", vzlykl jsem. Zůstala chvíli bez hnutí, protože nejspíš nečekala takový výlev, ale pak mě taky objala. Ne že bych nebyl přítulný, ale nejsem zvyklý jí až tak často vyznávat city a už vůbec ne takhle brečet. „Ty víš, že tě taky mám moc ráda!", řekla s něžným úsměvem, když jsem ji konečně pustil ze svého sevření. 

„Co se děje?", strachovala se. „N..nic..." Pokusil jsem se o úsměv, zatím co jsem si utíral slzy. „To bude tím podzimem, jsem nějaký přecitlivělý... to nic!", zalhal jsem a ona si ničeho nevšimla. Nikdy jsem jí nelhal a je mi z toho opravdu smutno. „Tak se teple obleč, ať nenastydneš, jasné? A už upaluj..." „Dobře, mami...", špitnul jsem. „Já už taky půjdu, tak ahoj!", zavolala za mnou. To už jsem šel po schodech nahoru. „Ahoj!", zavolal jsem taky. Hlas se mi zachvěl jen maličko. Šel jsem do svého pokoje pro zbytek věcí. Opravdu to udělám? Srdce se mi sevřelo steskem a to jsem ještě neopustil dům. 

Už teď si nejsem vůbec jistý, že dělám správně...