Jung-Kook

Konečně jsem všechno snědl, ale připadal jsem si až moc plný, jako bych měl prasknout. Přesto jsem se však najezený cítil líp než před tím. Tae zaplatil a pak se na mě pousmál. „Zavezu tě teď domů...", oznámil mi. Jen jsem váhavě přikývl. Nic jiného mi ani nezbývalo. Tae mě potom doprovodil až ke dveřím. „Tak já poběžím!", kývl na mě, když jsem odemkl dveře od bytu. „A nechceš se ještě chvíli zdržet?", zeptal jsem se potichu, trochu proti své vůli. Na jednu stranu jsem už chtěl mít klid a možnost vstřebat všechny dojmy, na stranu druhou jsem však chtěl ještě být v jeho společnosti. 

„Nemůžu, Kookie!", zavrtěl hlavou. „Už tak jsem u tebe byl celý den. Musím vrátit Jinovi auto a taky s ním musím probrat nějaké věci!" „Hmmm... aha...", vydechl jsem smutně. „Jaké věci?", zeptal jsem se nejistě. Bál jsem se, že bude chtít Seok-Jinovi říct, že už nechce být můj patron. Docela jsem se bál odpovědi, i když jsem si vůbec nebyl jistý, že mi odpoví. „Musím s ním probrat tvou medikaci.", pousmál se. „Nějak se mi totiž zdá, že tvé léky na bolest už nefungují tak jak by měly. Budeš taky potřebovat něco na ty záchvaty..." „Aha...", přikývl jsem, jakože chápu. Trochu se mi ulevilo, že se mě zatím nechce zbavit. 

„Dnes už teda musím jít, ale určitě se stavím za tebou zítra!", řekl klidně Tae. „My dva spolu taky musíme probrat spoustu věcí, ke kterým jsme se zatím nedostali..." „Dobře.", špitl jsem. Znovu jsem znejistěl. Ještě pořád mi může říct, že se mnou končí. Nejspíš se vedle něho zblázním, ale i tak chci, aby byl můj patron zrovna on! „ Hlavně se musíme domluvit, jak to bude dál!", pokračoval Tae, jako by mi četl myšlenky a já jsem se maličko zachvěl. Nečte mi myšlenky, že ne? 

„Ale, Kookie...", zvážněl. „Uvědom si, že ty tvé požadavky jsou přehnané! Nemůžu se s tebou vídat tak často a už vůbec mít s tebou nějaké zážitky! To nejde!" „Ne?" Křečovitě jsem se pousmál. Kdybych nebyl opilý, nikdy bych něco takového nenapsal, ale i tak to pro mě bylo jako ledová sprcha. „Jsem tvůj patron, ne kamarád!", vysvětloval pořád stejně vážně. „Neber si to špatně, ale opravdu není dobrý nápad se jakkoli sbližovat. Chápeš to, ne? Tvůj lékař by taky s tebou netrávil svůj volný čas, nebo snad ano?" Jen jsem zavrtěl hlavou, slzy v očích. 

„Nechápeš to?", zarazil se. Nejspíš si mé zavrtění hlavou špatně vyložil. „Chápu!", vydechl jsem. Rychle jsem si utřel slzy a pokusil se o úsměv. Moc mi to však nešlo. Mé srdce krvácelo, přestože jsem nečekal nic jiného. „Můžeš mi pochopitelně zavolat, kdykoli ti bude mizerně a nebo když se tvůj stav zhorší, ale..." Snažil se mě ukonejšit, jenže já jsem ho nenechal domluvit. „A co když mi bude mizerně pořád?", vyhrkl jsem a on se zatvářil udiveně. 

„Víš co?", pousmál se nervózně. Už vůbec nepůsobil tak klidně jako před tím. „Probereme to až zítra, souhlasíš? Zeptám se Jina taky na nějaká sedativa... pro jistotu..." „Hmmm..." Na víc jsem se nezmohl. „Sedativa... fakt super!", pomyslel jsem si ironicky. „Další prášky, to opravdu potřebuji..." „Tak dobrou noc, Kookie!", řekl pořád dost nervózně Tae. „A zítra odpoledne ahoj!" S tím odešel, aniž by se ještě alespoň jednou ohlédl. Já jsem zůstal stát ve dveřích. Pořád jsem se díval na schodiště, kde zmizel můj patron.

 V tu chvíli jsem si připadal hrozně opuštěný.